LINDA
S manželem jsme svoji snad odjakživa, minimálně už tak dlouho, abych sama sobě dokázala přiznat, že to, o kolik nastřádaných společných let se právě hraje, si bez počítání vybavit už prostě neumím. Výčitek jsem se zbavila. A nepřicházejí, ani když svůj pohled nechám ulpět na cizím muži na ulici o trochu delší dobu, a na jiné části těla, než by se od spořádané manželky očekávalo.
TEO
Vždycky jsem na Lindu žárlil, takže mi nejde do hlavy, proč mě teď sžírá potřeba ji povzbuzovat, aby dávala přístup mezi svoje nohy jiným mužům. Kdy a kde se to vzalo? Hlava to ne a ne vstřebat. Cítím, že si zahráváme s něčím nekontrolovatelným, ale najít ztracenou rovnováhu už nedokážu. Jsem jako Aladin z pohádky, který chtěl jenom otřít zaprášenou lampu, a vyvolal džina.
***
O mužích a ženách existuje napříč společnostmi celá řada zažitých představ. Třeba že sebevědomí muži nepláčou a ohleduplné ženy za nimi zaostávají ve schopnosti řídit auto. Říkáme jim stereotypy, a určit, co je na nich pravdy, se s definitivní platností zřejmě nedá. Založit na jednom takovém stereotypu vyprávění by proto bylo hloupé. Teo ostatně taky dlouhou dobu uvažoval předsudečně. Konkrétně do doby, než mu Linda jednoho líného prosincového odpoledne svěřila zážitek z doby ještě na univerzitě, přesněji z těch hektických závěrečných měsíců studia. Ukázalo se, že touha být viděná nemusí v jejím případě ani zdaleka vycházet z toho, co se o ženách traduje. Že dávat svou krásu a vnady na odiv je hluboce uspokojuje už z podstaty. Ukázalo se, že tahle touha má svůj počátek v něčem zcela konkrétním. V něčem, co se jí přihodilo.
***
Té noci měla Linda kraválu na kolejích právě tak dost. Potřebovala svou pozornost, v honbě za posledními dvěma zkouškovými zářezy, vybičovat k výkonu ještě aspoň na pár hodin. Zkusila už kdeco, ale ignorovat muziku a lomoz z vedlejších a hořejších pokojů se jí nepodařilo. Poslední záchranu představovaly klíče od divadelní zkušebny, které jí před bůhví kolika hodinami vrazil do ruky její tehdejší nejlepší kamarád a spoluzakladatel menšího, a spíš ochotnického, univerzitního dramatického souboru.
„Razím odtud přímo do Letadla, Lin. Jak se znám, určitě bych ty klíče někde nechal, na tohle jsem expert,“ zněly Lindě, při pohledu na pár klíčů na kroužku, opatřeném navíc ozdobným střapcem, v hlavě Bohdanova slova.
„Jasně Božane, laskavost za laskavost. Tentokrát si ji ale od Tebe vyberu sama. A bez Tvého vědomí,“ pomyslela si teď Linda s úsměvem v cukajícím koutku.
O pár desítek minut později vsunula Linda jeden z ohmataných klíčů do zámku kovových dveří zkušebny a pootočila jím doprava. Namísto charakteristického cvaknutí zámku se ale dveře s tichým vrznutím rovnou otevřely. Ach ta Božanova roztržitost, říkala si v duchu, ale zarazila se ještě dřív, než svou litanii stačila patřičně rozvinout. Zevnitř totiž vycházelo tlumené světlo.
Linda zaváhala, nutila se ztišit zrychlený dech a zklidnit bušení krve ve spáncích, zesilující s každou další uplynulou vteřinou. Věděla, že tuhle reakci svého těla nemůže zdaleka přičítat jen kalupu, s jakým z pokojíku na kolejích vystřelila do zkušebny, zřízené v jedné z bývalých suterénních poslucháren starého univerzitního kampusu. Byla si jistá, že uvnitř někdo je.
Bývala by se nad tím chtěla pozastavit, jenomže nohy už ji nesly dál. Než se stihla vzpamatovat, ocitla se přikrčená ve stínu poslední řady sedadel, kaskádovitě se svažujících do míst, kde se kdysi vyučovalo a kde původně určitě stála katedra. Kdy došlo k tomu, že byly, spolu s prvními dvěma řadami lavic, nahrazeny vyvýšeným jevištěm, neměla Linda ponětí. Zkušebnu zažila už jen v současné podobě miniaturního podzemního amfiteátru, vonícího starým rozpraskaným dřevem a do polstrování zažraným prachem.
Vidina tichého azylu na sedadlech hned u pódia, který by jí pomohl se na pár hodin ponořit do biflování, vzala za své spolu se zjištěním, že tu někdo opravdu nejspíš zkouší. Sice doteď vůbec netušila, že se jejich soubor o prostory s někým dělí, ale soudě podle rekvizit a kulis na scéně, které vůbec nepoznávala, ji nic logičtějšího nenapadalo. Aranžmá světlem ohraničeného prostoru dole bylo sice jednoduché, ale scénu definovalo poměrně jednoznačně. Scénograf si vystačil s masivně vyhlížejícím oltářem uprostřed a několika velkými stojacími svícny. Na desce stupňovitého těžkého stolu, který Lindě opravdu ze všeho nejvíc připomínal oltář, stála osamělá číše.
Linda byla zmatená, provinilá, protože se tu ocitla bez pozvání, ale taky čím dál tím zvědavější. Přetížení ze zkouškového období se rozplynulo, aniž to stačila zaregistrovat, a to dílem kvůli nehybným postavám, rýsujícím se ve stínech, a dílem kvůli stroji s pohybující se tyčí, zakončenou něčím, co i na tu dálku vypadalo jako penis.
Monotónní hučení, o kterém se zpočátku domnívala, že zní jenom v její hlavě, přičetla teď navrub spuštěnému stroji. Že ale ani v nejmenším neodpovídá rytmu jeho pohybů, si uvědomila až v okamžiku, kdy se jedna z postav v plášti odpoutala od hranice stínu do kužele světla. Spíš než hučení slyšela teď Linda, na pozadí mechanických zvuků stroje, neartikulované brumlání. To se z nasvícené části zkušebny neslo až do ztemnělého auditoria a postupně nabíralo na síle. Lindu zamrazilo.
Přestože se později svůj zážitek pokoušela vytěsnit a zapudit, zpátky do podzemí Lindu často brával její spánek. V tom snu na samu sebe shlížela seshora, s vědomím vznášejícím se někde vysoko u stropu místnosti a pozorujícím své tehdejší já i podivný rituál. I ten se odehrával pokaždé naprosto shodně: předstoupením prvního odhaleného muže.
***
Vysoká androgynní postava s lesklou zlatou škraboškou přes oči stála těsně před oltářem a plášť jí ležel u nohou, na které už ale Linda ze svého místa neviděla. Její rty se přestaly pohybovat. Brumlavý tón utichl. Linda sjela pohledem po její bledé kůži dolů. Ujistila se, že jde o muže. Ten teď oběma rukama současně uchopil číši a pozvedl ji před sebe. Zrcadlová škraboška vrhala do tmy v sále pitoreskní prasátka.
Okamžik nato se ze zákulisí vyloupl další muž. Byl oděný do šedého obleku s rozepnutým sakem a za ruku s sebou přiváděl ženu v jednoduchých kakaových šatech. Klapot jejích podpatků na rozvrzaných prknech se odrážel od vyšisovaných stěn. Dlouhé tmavé vlasy, které jí splývaly na záda mezi lopatkami a vepředu na prsa, se kovově leskly.
Jak hlasitě zní její dech si Linda uvědomila, teprve jakmile se dvojice zastavila u toho, co z dálky opravdu připomínalo oltář. Spíš se ale jednalo o starý opotřebovaný pracovní stůl. Ponk. Elegantně oblečený muž svou partnerku nepouštěl, ani když si upnuté šaty vykasávala, aby se vzápětí mohla na desku stolu posadit. Čelem k muži v masce a s koleny od sebe. Opřená zády o tělo svého partnera. Linda ani nedutala, ale poté, co ten odhalený pozvedl kalich nad ženino tělo a naklonil ho tak, aby mohl olej, kterým byl kalich po okraj naplněný, pomalu stékat, oněměla úplně.
Dění na prknech dole ale hltat nepřestávala. Pohled na tmavovlásku v obepnutých šatech, zmáčených olejem a lepících se jí na tělo, se jí líbil. I to, co prováděla dlaň pravé ruky jejího partnera, se jí líbilo. Bezděky se proto také dotkla rukou na své hrudi, ale hned si za to v duchu vynadala. Ta dole totiž pod oblečením, na rozdíl od Lindy, neměla vyztuženou podprsenku. Ženina prsa sice během partnerovy péče nedržela tvar a pod jeho hubenou dlaní se, v polosedu–pololehu, rozlévala do stran, ale bylo evidentní, že si z toho pranic nedělá. Hleděla totiž upřeně na přibližující se nahý trup před sebou. Muž poklesl v kolenou a směřoval obličejem přímo mezi její nohy. Číše už tou dobou stála prázdná vedle.
Tmavovláska se prohnula. Linda to ze své skrýše neměla jak registrovat, ale vy budete vědět, že se mužův obličej zastavil v takové blízkosti tmavovlásčina klína, že teplo, unikající mu z pootevřených úst, pocítila na svých stydkých rtech. Chtěla si ten pocit vychutnat, ale oči se zavřít zatím neodvážila. Díky tomu se jí při pohledu na lesklý povrch škrabošky, fungující jako zrcadlo, do sítnice vypaloval pokroucený odraz nejintimnějšího místa jejího těla. Prohlížela se ani ne pět vteřin, když se jejich pohledy setkaly a ona na jeho nevyřčenou otázku beze slov odpověděla: „Dělej mi to. Lízej mě!“
