Podvečer měkne do zlatavých tónů,
jabloně dýchají vůní, co zůstává na rtech.
Vítr se zvedne, odnese slova do větví,
dřív než se narodí.
Stojí u pěšiny.
Tichá, a přece ne zcela klidná.
Šaty se jí lehce dotýkají stehen,
jakoby si pamatovaly každý krok,
každý neklid.
Na kůži jí ulpívá den,
v jemném světle na klíčních kostech,
v teple, které se nechce vzdát večeru.
Když si odhrne vlasy,
odhalí šíji.
Místo, kde dotek začíná být odpovědí.
On zpomalí.
Jen o vteřinu déle se dívá na ni,
než by měl.
„Promiň… kam vede tahle cesta?“
Ona zvedne oči,
pomalu a opatrně,
jako když se otevírá první květ.
Úsměv sotva naznačený.
„Do sadu za vsí.
Bývá tam hezky.“
Můžu jít chvíli s tebou?“
Krátké ticho mezi nádechem a rozhodnutím.
„Můžeš.“
odpoví rozechvělým hlasem.
Jdou vedle sebe,
krok vedle kroku,
Ramena se občas téměř dotknou,
a pokaždé to v obou zanechá nepatrnou stopu.
Dech splývá s vůní jabloní,
a cosi mezi nimi
se pomalu učí existovat.
„Chodíš sem často?“
Rozbije dívka ticho.
„Jen když chci zmizet.“
„A dnes?“
Pokračuje.
„Dnes… jsem asi chtěl něco najít.“
Podívá se na něj, beze spěchu.
„A našel jsi?“
Odpověď nepřijde slovy.
Jen zastavení.
Jen blízkost, která zhoustne.
Jeho ruka hledá tu její,
nejdřív váhavě
a pak ji najde.
Prsty se prolnou.
Její dech se zachvěje,
ale neustoupí.
„Možná právě teď,“ zašeptá.
Zvedne k němu tvář,
rty lehce pootevřené,
dech měkký, zpomalený
okamžik napjatý
jako ticho před bouří.
Jeho ruka spočine na její paži,
pomalu sklouzne níž,
jako by se ptala,
a přece už věděla.
Neuhne.
Jen zavře oči.
Dech splývá s vůní jabloní,
čela se setkají,
a svět se zúží
na blízkost.
Polibek přijde tiše,
nejdřív jako otázka
a potom jako odpověď,
která už nechce zpět.
Teplo se rozlévá pomalu,
v doteku, který zůstává,
v prostoru mezi nimi,
který mizí.
Když se od sebe vzdálí,
je to jen nepatrně.
„Tohle…“
„Ano.“
A znovu blíž,
bez váhání.
Máj mezi nimi rozkvétá,
tichý a jistý,
v kůži i v dechu,
v tom, co právě začalo.
