Je to už dávno. V rámci práce mimo bydliště jsem našel podnájem na vesnici kousek od Prahy. Bylo to sice stále na dojíždění, ale člověk zas oproti výrazně dražšímu nájmu jen o kousek dál výrazně ušetřil. Navíc se jednalo o starý, malý rodinný dům se sic miniaturní, ale přece zahrádkou či spíše jen takovým dvorkem, a to se taky počítá.
Nebyl jsem zjevně jediný, kdo uvažoval podobně, takže k mému překvapení se asi po půl roce pronajímatel rozhodl do dalšího volného pokoje nastěhovat o něco mladší vysokoškolačku, že prý jí sdílené bydlení s mužem, ve kterém se musíme podělit jak o kuchyň, tak o koupelnu, nevadí. Byl jsem teda z toho prvně trochu perplex, čekal jsem, že přivede jiného muže, ale tak jsem byl slušně vychovaný chlapec bez exotických svodů a domníval jsem se, že ona by se v tom měla cítit hůř než já a když do toho teda ona je ochotná jít, tak co bych já nešel. Takže jsem pochopitelně po krátkém váhání na ten zajímavý nápad kývl.
Pokud ne hned, tak velmi záhy mi bylo jasné, že jsme se ve svém předpokladu stran jistoty, sebedůvěry a uvolněnosti společného soužití hluboce mýlil. Ostatně mě asi měl rovnou více alarmovat fakt, že jmenovaná Markéta se nechává oslovovat Tuli, což zrovna není přezdívka odpovídající rodnému jménu.
Stručně řečeno byla svobodomyslná. Studovala nějakou sociologii, s nevelkým zápalem, přivydělávala si někde za barem či obsluhou hostů v kavárně či co a už z těch prvních krátkých rozhovorů bylo jasné, že se v životě nechce příliš vázat. Na místo, na práci, stabilitu. Já byl opačného ražení. Život někde v karavanu na cestách, objíždění nějakých roztodivných potlachů, kde žijete v souladu s přírodou bez výdobytků a povyražení podobného typu jsem si fakt ve svém životě neuměl představit. Takže byť mě přitahovala její jiskra, elán a ten free přístup k životu a poměrně dost se mi líbila i jako žena, bez odříkání jsem to záhy lehce vyhodnotil, že se s ní jistým směrem nebudu chtít pouštět, byť jsem byl v té době bez závazků. Že bychom tak mohli vedle sebe bez ostrých třecích ploch snadno koexistovat, když jsme se při jejím většinou nočním stylu života a pravidelných zmizeních i na delší dobu v zásadě úspěšně míjeli, se navíc také zdálo být nabíledni. Slušnost a důstojnost se jevily jako zajištěné. Na to, že by po mě nějak vyjela, jsem upřímně nevěřil. Z jejího úhlu pohledu jsem jí musel připadat jako naprostý suchar, protože si mě samozřejmě stran jejího náhledu na život již otestovala, jinak bych tyto informace neměl, bez pozitivní odezvy z mojí strany.
Bylo jaro. Bydleli jsme spolu zatím jen relativně krátce. Přišla až po Vánocích, ale s tím, že je z domečku tak nadšená, že by rozhodně ráda zůstala i přes léto a další rok či více studia, pokud jí mezitím ze školy nevyhodí. Udělalo se ten den takové vedro, že bylo jak v létě, a v zatuhlém pokoji se dalo jen horko těžko přebývat, takže v rámci zachování funkčnosti jsem vyrazil na dvorek na čerstvý vzduch. Nasával jsem plnou mírou sílu ostrých slunečních paprsků opřený záda o stěnu domu, když kde se vzala tu se vzala … Nikoliv Polednice, nicméně jsem měl za to, že Tuli je někde pryč, takže mě její výskyt se po mém boku překvapil podobně jak zmíněná pohádková bytost nešťastnou matku v Erbenově baladě. Aniž by se ráčila uvolit se, byla hnedle usádlená po mém boku.
Po těch letech si už nevybavuji, kterým směrem se stáčela naše konverzace, jen že byla uvolněná a nenásilná. A přesto rychle přituhlo. Respektive se záhy udělalo výrazně větší vedro, než panovalo dosud. Byl jsem sice již otrkán tím, že Tuli odmítala připustit existenci podprsenek, přičemž jsem jí podezříval, že zmíněný vitální kus oděvu nevlastní ani v jediném exempláři, její uvolněnost, bezelstnost a zjevná nevědomost si rizik, která můžou přinést její lehké ošacení a když špatně vyloženo, chování po boku sice slušného, ale jednoznačně nevybouřeného muže, mi prudce zrychlily tep, ještě více rozehřály tváře a již tak mokrá záda přetavily do zapocené plochy uprostřed níž stékaly dolů kapky vláhy.
Rozhodně nepomáhalo, že byť jsem již měl docela dobrou představu o přirozené velikosti a tvaru jejích dvojek, byly teď blíže než kdy jindy a měli jsme čas a prostor se nikam nehnat. Navíc nejspíše šla ven také jen na vzduch, než že by se mě jala stíhat, jaká to bláznivá představa, že, ale protože jí zřejmě bylo podobně vedro jako mně, čehož výsledkem byly její lehké letní šaty přilepené ke kůži, takže o tom, že její bradavky se cítily neposedně snažíce se prodrat skrz látku ven a všemožně na sebe upozorňovat, nemohlo být sporu. Látka šatů také velmi pěkně vykreslovala samotné kontury jejích ňader, takže jsem se utvrdil v názoru, že jí byly dány do vínku na pohled sice nikterak ohromující proporce, nicméně s ohledem na její celkovou drobnost rozhodně lépe odpovídající.
Jak čas neuvěřitelně pomalu plynul, chtě nechtě jsem kromě boje s neodbytnou myšlenkou více si odložit, jejíž původ zdaleka nevycházel pouze z počasí, musel v mysli odrážet ďábelská našeptávání, že její výskyt se zde není náhodný a její chování je opravdu bezelstné a prosté postranních úmyslů. Neměl jsem bohužel žádné odpovídající srovnání s ženou podobného naturelu, abych lépe tušil, co ony můžou považovat za normální a flirtu prosté, takže její pohrávání si s dolním cípem šatů, který sahal sotva ke kolenům a díky nenechavé práci jejích rukou byl postupně vyhrnut vysoko k horní části stehen, aniž by byť náznakem jevila zdání, že to v brzké budoucnosti hodlá vrátit do decentnějšího modu, ve mně prostě muselo budit přinejmenším podezřívavé myšlenky.
Logicky jsme se časem opět dostali k tomu, co nás sem (u ní možná jen domněle) vlastně přivedlo, že je vedro na padnutí. A Slunce peče. Čemuž by člověk měl čelit u vody. A ideálně i využít k tomu, aby zachytil sluneční paprsky na co největší plochu těla. V té době jsem už měl tak zresetované myšlení, že jsem to byl já, kdo nakonec rádoby nonšalantně s vědomím, že neoblafnu ani naprostý pařez, nadhodil, že bychom si mohli odložit. Zvlášť když nebylo moc co. Já měl jen tričko a bermudy, ona šaty. V té době byly její šaty vykasány již tak vysoko, že jsem již nějakou dobu měl navíc důvodné podezření, že kromě absence podprsenky se vyznačuje i nedostatkem ve zbytku jejího spodního prádla. Ať již záměrně, že si to fakt hlídala, nebo dílem osudu, jsem to s jistotou tvrdit nedokázal a zdrojem stínu mezi jejími pokrčenými a pootevřenými stehny mohly být jak kalhotky, tak neupravená, přírodní kundička.
Její bezprostřední, nenásilné, přirozeně vyslovené „No jasně“ doprovozené lehkým úsměvem a celkovým vzezřením, že jsem jí tímto návrhem udělal bezpodmínečnou radost na mě mělo podobný dopad, jako náhlý poryv vichřice. Jak to ty ženy dělají, že se jim ani nezadrhne hlas a není na nich nic poznat běželo mi maně hlavou, zatímco mi pot stékal po spáncích dolů a rychle jsem se snažil najít, jestli tesař nenechal někde nějakou díru, kterou bych mohl alespoň se vzdáleným zdáním zachování důstojnosti využít. Samozřejmě marně. Navíc mi zlomyslný čertík posílal do mozku vpravdě ďábelská našeptávání, hele ogare, je tady klid, nikde ani noha, ten plot je sice někde jen drátěný, ale vesměs spíše z cihel a tam, kde je průhled, jsou na druhé straně zarostlé a zakrámované prostory, kam nikdo nechodí, takže že by ses stal (nebo vy oba) hvězdou internetu, který byl v tu dobu ještě docela v plenkách, je naprosto zcestná představa. Neschopen o tom více uvažovat a svádět s tím boj, jsem proto nakonec bez cavyků vzal za cíp trička, přetáhl si ho přes hlavu a odhodil stranou.
Hmm, to asi nebyl špatný čin. Já si něco odložil a bylo jasné, že už moc nemám co, a že kdybych odložil i spodek, pravděpodobně bych jí ukázal část těla, kterou na veřejnosti fakt nevystavuji, protože očekávat, že pod bermudami ještě něco mám, se příliš nedalo. Ale jak si mě tak nadále měřila úsměvem, na který by byla hrdá i Mona Lisa, a jednou rukou si hrála se spodním cípem svých šatů a druhou se šňůrkou uvázanou na ozdobu ve výstřihu, aniž by jevila snahu připustit, že míč je nyní na její straně hřiště, byl jsem si čím dál méně jist, zda jsem vůbec něčeho dosáhl.
Ha, spásná myšlenka. Kdoví odkud se vzala. „Mám skočit pro deku?“, nadhodil jsem. Bylo přece logické, že se nám bude lépe opalovat v leže. Na nezbytnost opalovacího krému jsem přitom samozřejmě ani nepomyslel. „Je tu přece tráva“, kontrovala střelhbitě a úsměv se jí ještě rozšířil, jak se bavila mými zjevnými rozpaky, se kterými jsem sváděl stejně úspěšný boj, jak sedláci s panskou přesilou u Chlumce.
Bylo to buď, anebo. A já nějak ztratil sílu se v tom babrat, co by kdyby, co a jak, jaká kde ostuda, u ní, či u sousedů, a tak aniž bych se dobral nějakého jasného závěru svých překotných myšlenek a protichůdných scénářů, jsem se dal do pohybu a co nevidět rozplácnutý na břiše na trávě před ní jsem si blahopřál, jak krásně jsem to vyřešil. S pohledem, do kterého jsem se snažil dát co nejvíce sebejistoty a nadhledu, že o nic nejde, jsem na ni pak popatřil s rukama podpírajícíma si bradu.
„Ty spodky si sundat nechceš?“, zaútočila na mě s třeskem rojnice chystající se do boje její pobavená otázka. A aby tomu dodala grády, zatímco jsem pracně polykal s pocitem odsouzence zahnaného do kouta, že mě v tom rozhodně hodlá nechat až do konce, spustila bližší nohu a natáhla si ji po zemi, zatímco její ruka zajistila, že šaty nejenže se nespustily dolů, ale ještě více se udržely kolem boků. No spíše až nad nimi.
Kalhotky opravdu neměla. Její čárka se leskla vláhou, a i když byla tak přírodní, jak jsem u ní očekával, byl bych ochoten přísahat i na to, že vzrušením byla značně rozevřená a sama o sobě do sebe vehementně lákala minimálně můj jazyk. Jaká to zrádná představa, že jo. Ale já už ležel bezpečně na břiše, díky aspoň za to, takže i když mi myšlenky pádily jak splašené, zda cokoliv dalšího bych brát závazně, nezávazně, prostě jak se k tomu celkově stavět, a jak se tak k tomu asi staví ona, dostal jsem bermudy dolů tak, že byť všemožně zkroucen, že být tomu dnes, skončil bych nejspíš v nemocnici, nedal jsem rovnou otevřeně najevo, do jakého stavu se během našeho společného pobytu na dvorku již stihl dostat můj bolavý, přeplněný a pulzující úd. Kdyby to bylo jen na něm, už by dávno byl v ní. Já však, aspoň za tím, stále ještě, bohužel či bohudík, myslel nadále za nás oba.
Můj eskamotérský výkon jí upřímně pobavil, nicméně to nijak slovně nekomentovala, a její odezvou bylo svléknutí si šatů přes hlavu, a aniž by si dělala jakýkoliv problém s okolím, hrdé narovnání se ve své nahotě, pohození vlasy, vypnutí prsou, ladný pohyb směrem ke mně až do uvolněného natažení se do trávy po mém boku, přičemž jsem jí celou dobu bedlivě sledoval zapomenut dýchat.
Pár kritických vteřin a bylo jasné, že ona žádnou další aktivitu činit nehodlá. Se zavřenýma očima ležela tváří ke mně podepřená rukama na čele a nadále se usmívající, jak Napoleon na konci bitvy u Slavkova, dávaje okázale najevo, že když teď budeme spát a opalovat se, ona bude naprosto spokojená. Kochal jsem se jejími hnědými vlasy, štíhlou postavou, drobnými ramínky, útlým pasem, rozkošným zadečkem, a ne neočekávaně celoplošným opálením, přičemž i přes časné jaro byla již krásně do hněda jen po nezbytnou dobu, aby to nebylo vyloženě trapné, a pak jsem se pokusil ji co nejvěrněji napodobit. Jak minuty ubíhaly a má erekce i myšlenky měly daleko do umravnění se, nakonec místo klidu se dostavil opačný extrém a měl jsem tak vyprahlo v hrdle a bylo mi celkově tak vedro, že rychlé nalezení chladu a osvěžení se bylo jediným možným řešením.
Když jsem se bez varování a co nejtišeji pokusil vytratit, otevřela prudce oči rychleji než rekordman při startu na 100 metrů, čímž potvrdila mé podezření, že uvolněnost s náznakem klimbání zahrála na Oskara. Odměnil jsem její prvotřídní výkon tím, že v tu chvíli jsem prostě odmítal pokusit se byť naznačit ostýchavou nótu a odpromenádoval jsem si to kolem ní do domku až přehnaně se vystavujíc na odiv se standartou hrdě vztyčenou a připravenou rozrazit přede mnou vše, co by mi stálo v cestě. Udržet hrdý, rovný a neuspěchaný krok s pohledem upřeným před sebe jsem však značný problém i proto, že záblesk v jejích očích a natěšený, všeříkající pohled vyslaný do mých třísel, prostě nemohl být mylně vyložen. Hned za vstupními dveřmi jsem se proto se slabostí v kolenou musel opřít jednou rukou o stěnu a boj o zklidnění dechu vyhnaného do výšin tak, jak bych právě předvedl kdovíjaký sportovní výkon, byl jedinou mojí aktuální potřebou. Když jsem pak konečně našel dostatek rovnováhy pokračovat dál, řešil jsem mimo jiné i šílený nápad, zda krabičku kondomů uschovanou v šuplíku neumístit na nějaké dostupné, dobře viditelné místo. Co a jak dál s námi můžeme když tak řešit až po tom, aniž by to kterýkoliv z nás rovnou bral jako nějaký velký závazek, no ne?
