K okamžité eskalaci nakonec nedošlo. Zamotal jsem se do pro a proti dostatečně dlouho, aby nakonec Tuli ležící na trávníku cinkl odložený telefon, načež se sebrala a odkvačila pryč. Než odlétla jak víla, dostala se mi od ní pouhého „Pa, pádím“ a já sám jsem nestihl ani zareagovat. V následujících dnech jsme se tak nějak míjeli a když už jsme se srazili, nevypadala, že by na to byť vzpomínala. Vzal jsem tak, že to prostě vyšumělo. Že to pro ni bylo maximálně zajímavé zpestření, námět pro pobavení.
V jedné věci ale došlo k přirozené změně. Onanoval jsem častěji a v mysli se mi odehrávaly různorodé scénáře s jednou konkrétní osobou. Určitě snadno uhádnete se kterou. Nevyhnutelné. Nejspíš. A přicházelo to na mě i tak různě v průběhu dne. Takže když jsem měl volno, bylo teplo, všude klid, proč neshodit trencle a neudělat si na posteli relax a pohodu? Vždyť kdo by vás mohl nějak zásadně vyrušit? Vysvětlení mi bylo poskytnuto sotva o pár dní později.
Zpětně viděno, možná zaklepala. A já, v nejlepším, jí prostě neslyšel. Jisté je jen to, že zničehonic jsem její existenci ve dveřích zaznamenal. Zamrzl v pohybu, vyvrátil hlavu a nevěřícně na ni popatřil. Před rty držela hrnek na čaj, ze které pila studenou vodu, to už jsem věděl, měřila si mě pobaveným pohledem, rozpaky ji minuly širokým obloukem, a celkově působila uvolněně, jako kdyby pozorovala děti, jak si hrají. Já v tu chvíli již samozřejmě v panice přemýšlel naopak o tom, jak z té trapné situace co nejelegantněji vybruslit s co největším zachováním si cti. S mým celkovým kolapsem tak pro ni nebylo nikterak těžké mě předejít.
„Pokračuj. Nenech se rušit“, vybídla mě nenuceně a že ona rozhodně není v křeči potvrdila i tím, že beze spěchu postoupila o pár metrů dále od dveří, aby na mě měla lepší výhled. Zájem nejen v jejích očích, které rozhodně neupírala pouze do mé tváře, určitě nebyl klamem.
Nasucho a pracně jsem polknul. Usilovně se snažil bleskově nastartovat, a to nejen do základních otáček. Nějakou záhadou jsem se tak zmohl na přerývavé „Myslíš to vážně?“, přestože jsem si nadále pouze zakrýval inkriminované místo, neschopen se třeba byť přetočit na bok.
„Jasně“, opáčila se skálopevnou jistotou.
„Už jsem to viděla mockrát a vždy se mi hrozně líbilo. Jste kouzelní, zejména když dosáhnete vrcholu“, informovala mě faktograficky, stále schovaná za svým hrnkem, což jí udržovala neustálou tajemnost, a mě se okamžitě rozběhly hlavou různé úvahy na téma, co že tak asi na těch jejích setkáních běžně probíhá. Že bych přece jen měl začít uvažovat o tom, jestli bych se i já někdy neměl něčeho podobného účastnit?
Rychle jsem se ale raději vrátil do přítomnosti a musel jsem po krátkém odečtu zkonstatovat, že můj spolehlivě ztopořený úd již přebírá vedení a myslí za mě. A kdovíproč a jak mi myšlenka, že mě bude pozorovat v nejlepším nepřišla ani trochu odporná. Jediný opravdu kritický moment, že jsem byl přistižen a cítil se z toho trapně, se zdál být zdárně překonáván. Zkusmo jsem si proto zase založil levou ruku pod hlavu, i proto, abych se na ní mohl dívat a sledovat její reakce, a pravou si ho začal opět honit. Nyní ovšem nesměle, opatrně, v koutku duše očekávající její výbuch smíchu a odchod v euforii, čeho že jsou to muži všechno schopni, či naopak přesun do opačného pólu a zavrhnutí nás všech jako naprostých prasat, když všichni jsme stejní.
Místo toho se mi dostalo lehkého vyhodnocení, jak kdyby komentovala počasí: „Jsi vážně urostlý. Viděla jsem jen málo větších“.
Kdybych byl schopen si to sdělení správně přebrat, určitě by mě frnkly všechny knoflíky od košile, kdybych nějakou měl, jak bych vypnul hruď pýchou. Místo toho jsem na ni nejspíše zíral tak, jak bych měl IQ houpacího poníka. Tuli to naštěstí zjevně nikterak nevadilo, a kromě neutuchajícího zájmu jsem z ní jasně cítil, jak mě v duchu povzbuzuje. Kromě toho, že jsem tak zvládal pokračovat a pomalu jsem začal opouštět pocit jinak celkového ustrnutí, konečně jsem ji trochu více oskenoval. Měla na sobě nátělník tělové barvy na ramínka, pochopitelně bez podprsenky. Její bradavky opět signalizovaly známý zájem a vůbec celé poprsí bylo víceméně transparentní. Pod volnými kalhotami s rozparky na bocích, něco na způsob Indie, jsem však tentokrát tušil kalhotky. Byla to pro mě v ten moment tak zásadní informace, že jsem se prostě neudržel a než jsem se stihl zarazit, vypálil jsem „Dneska s kalhotkami?“. Mohl jsem si alespoň gratulovat v tom, že se mi do toho opravdu podařilo dostat neskrývaný, poťouchlý zájem než nějakou křeč.
„Jo, jo“, zkonstatovala s úsměvem. „Mám své dny“, dodala pak ochotně na vysvětlenou.
Aha.
„A v těchto dnech se vždycky velmi ráda o to víc dívám.“
AHA.
Bariéra byla definitivně překonána. Až zpětně jsem si uvědomil, že začínám zrychlovat, pracněji dýchat a pomalu se začíná srážet pot. Nenadálou myšlenku, že bych jí požádal, zda by neshodila tílko, jsem bleskově zavrhl.
Stále mě pozorovala s neutuchajícím zájmem, s jiskřivýma očima, ale jinak naprosto v klidu, pár metrů ode mě. Stále ten trochu tajemný výraz. Hrnek přilepený ke rtům. Já jí však již nadále pozorovat nedokázal. Konec se rychle blížil, pokud to nebudu chtít prodloužit. A to jsem v tu chvíli prostě nebyl schopen. Musel jsem zavřít oči, hlavu nasměrovat ke stropu a plně se věnovat závěrečným tónům své etudy. I přes neschopnost to prodlužovat jsem se to aspoň snažil co nejdéle udržet, takže si myslím, že si docela přišla na své.
Má pravačka tancovala po vyleštěném tubusu, pot si orosil tělo, prsty pod hlavou se zatínaly do prostěradla, přišly zvukové vjemy, které nešlo zadržet, tělo se kroutilo, boky vyrážely do vzduchu až konečně přišlo závěrečné uvolnění. Se zasténáním jsem se vzepjal, naposledy rychle popohnal náboje ven a pak už přišla první salva. Dlouhý cákanec přes břicho nad pupík následovaný dalšími v rychlém sledu, než se rozpadly do závěrečných vějířků.
Hmmm. 1:0 pro mě. Snad. Rozhodně mě její přítomnost silně namotivovala, bereme-li v úvahu pouze tuto reakci těla a výsledné boží dopuštění.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se začal vracet nohama na zem. Než jsem začal lépe vnímat pach vystříleného korditu. Než jsem podlehl tomu, že se ode mě nejspíš očekává, že se na ní nyní podívám, abych mohl přijmout její vysvědčení. Neschopen se zbavit obav jako žáček, kterého hrozilo propadnutí.
„Nádhera“, přivítala mě její reakce, tak upřímná, nenásilná a povzbuzující, že mi okamžitě vehnala patřičně nesmělý úsměv do hořící tváře. Konečně jsem si mohl bez větších obav oddechnout, uvolnit se. A jak jsem tam tak ležel, oddechoval a přehrával si poslední chvíle, zachytil jsem, že mizí stejně nenuceně, jako když mě přišla vyrušit.
„Když budeš chtít, příště ti s tím ráda pomohu“, prohodila pak bezelstně naposledy se obrátivší ve dveřích, načež zmizela dříve, než jsem se zmohl na jakoukoli reakci.
