Tady je příběh o odvaze, laku na nehty a jednom nečekaném setkání.
Hedvábí pod džínovinou
Tomův život byl rozdělen na dvě poloviny. Přes den byl tím „spolehlivým Tomášem“ z transport oddělení – mužem v šedém svetru, který mluvil málo a pracoval hodně. Ale večer, když se za ním zavřely dveře bytu, se svět zbarvil. Tomáš miloval textury. Miloval způsob, jakým studené hedvábí klouzalo po kůži, a jak se díky lodičkám na vysokém podpatku změnil jeho postoj k světu.
Nebyla to pro něj otázka identity v tom smyslu, že by chtěl být ženou. Byla to otázka estetiky a svobody. Říkal si „Zlatka“ jen v duchu, když si upravoval paruku a sledoval, jak linky na očích zvýrazňují jeho pohled.
Osudová vernisáž
Všechno se změnilo jednoho čtvrtečního večera. Tomáš se odhodlal k něčemu, co dřív považoval za nemožné. Oblékl si smaragdové šaty, černé punčochy a vlněný kabát, který maskoval jeho široká ramena. Vydal se na vernisáž moderního umění v zapadlé galerii.
Srdce mu bušilo až v krku. Každý pohled kolemjdoucích cítil jako dotek elektrického proudu. Pak ji uviděl.
Jmenovala se Lenka. Stála u velkého plátna s abstrakcí modré a vypadala, že s obrazem bojuje. Tomáš (nebo v tu chvíli Zlatka) se zastavil kousek od ní.
„Ten malíř musel mít v tu chvíli buď velký vztek, nebo velmi špatnou kávu,“ prohodil Tomáš tlumeným, ale přirozeným hlasem.
Lenka se otočila. Nebyl v tom žádný posměch, jen zvědavost. „Vsadila bych na tu kávu,“ usmála se. „Mimochodem, ty šaty mají úžasný střih. Ta barva vám... ti hrozně sekne.“
Tanec na hraně
Zbytek večera strávili v rozhovoru. Lenka byla ilustrátorka a milovala barvy stejně jako on. Tomáš cítil opojnou směs strachu a euforie. Lenka ho oslovovala v ženském rodě, brala ho tak, jak se jí prezentoval, a jemu se to líbilo víc, než si byl ochoten přiznat.
Ale s každou další minutou rostla úzkost. Co když mě potká zítra? Co když zjistí, že pod tím make-upem je jen kluk ze sousedství?
Když se loučili před galerií, Lenka mu podala vizitku. „Ráda bych tě nakreslila. Máš v sobě takovou zvláštní... dualitu. Napíšeš mi?“
Pravda v kavárně
Tomáš tři dny nespal. Mohl by v té hře pokračovat, ale věděl, že pokud chce něco skutečného, musí jít s kůží na trh. Pozval ji do kavárny v sobotu odpoledne. Přišel jako muž. Žádný make-up, žádné podpatky. Jen džíny, tričko a velmi nejistý výraz.
Lenka seděla u okna. Když si k ní přisedl, na vteřinu zaváhala, než jí to došlo. Prohlédla si jeho rysy – ty samé oči, ta samá brada, jen bez nánosů líčidel.
„Zlatka má dneska volno?“ zeptala se tiše, ale s nečitelným výrazem.
Tom polkl. „Zlatka je... část mě. Ale tohle jsem taky já. Nechtěl jsem ti lhát, ale bál jsem se, že když mě uvidíš takhle, ta magie zmizí.“
Lenka se na něj dlouze dívala. Pak natáhla ruku přes stůl a dotkla se jeho prstů, na kterých ještě zůstaly slabé stopy odlakovače.
„Víš, Tome,“ řekla s mírným úsměvem, „ta magie nebyla v těch šatech. Byla v tom, jak jsi o nich mluvil. Ale musím přiznat... ten smaragdový odstín ti vážně chybí. Příště si ho klidně vezmi znovu. Slibuju, že si k němu vezmu něco, co bude ladit.“
Tomík poprvé po dlouhé době pocítil, že se jeho dvě poloviny začínají spojovat. Nebylo to o tom být mužem nebo ženou. Bylo to o tom být milován někým, kdo vidí obojí a nepovažuje to za chybu, ale za umění.
