Seděli jsme na mojí posteli, opření o polštáře, nohy natažený. Venku leje. Honza čumí do svýho mobilu, já do svýho.
„Ukaž, co máš,“ řeknu a nakloním se k němu.
Ukazuje. Tinder. Holka za holkou. Některý pěkný, některý takový… no… všechny jsou ale celkem šukatelný.
Listuju jeho profilem. Jeho fotky jsou hrozný – u zrcadla, s pivem, jedna s rybou. Normální kluk.
„Ty vole, s tímhle nemůžeš nikoho sbalit,“ řeknu a vrátím mu mobil.
„A ty máš lepší?“ ušklíbne se.
Otevřu svůj profil. Pár fotek, nic extra. Ale aspoň nemám rybu.
Projíždíme to spolu – komentujeme, škrtáme, občas někde dáme srdíčko. Řešíme učitelku z češtiny, co má profil na jedné seznamce, a to už je fakt zoufalý. Smějeme se, jestli si nezaložit nějaký fake účet a potrápit ji.
A pak on začne:
„Já stejně nevím, co bych s nějakou dělal. Až by na to došlo… prostě bych ztuhnul.“
Dívá se upřeně do mobilu.
„Jak to myslíš?“
„No třeba líbání. A prostě všechno. Nikdy jsem nikoho nelíbal, jasný? Ani jen tak. Jsem hrozně pozadu.“
Hledá v tom soucit, ale hlavně si chce postěžovat, vykecat se.
„Tak si to s někým vyzkoušej,“ navrhnu nenuceně. Jako by to byla ta nejnormálnější věc pod sluncem.
„S kým?“ podívá se na mě. „Víš snad o nějaké ochotné holce?“
„No, můžeš se mnou,“ pokrčím rameny a znovu se podívám do mobilu, ať to nevypadá jako návrh. Jen taková poznámka. „Aspoň zkusíš, jaký to je. Já to nikomu neřeknu.“
Čumí.
„S tebou? S klukem?“
„A v čem je problém?“ podívám se na něj. „Jasně, že s klukem. My jsme kamarádi, nebudu se tomu smát, a když to pokazíš, tak se akorát zasmějeme a jedem dál. S holkou bys byl v píči. Ta by to všem vykecala.“
Chvíli přemýšlí. Ale já vím, že to není jednoduchý. Já taky nejsem úplně v pohodě. V hlavě mi jede: Co když vstane a odejde? Co když to někomu řekne? Co když si o mně bude myslet, že jsem… – a vlastně co? Bi? Tak jo, možná jsem. Nebo aspoň vím, že se mi líbí i kluci. Zatím jsem to nikomu neřekl. Ale když se podívám na Honzu, jak tady sedí, ztracenej, s těma očima, do kterých bych se díval furt… Nějak mi v poslední době připadá zajímavější, hezčí, přitažlivější.
„A není to divný?“ zeptá se.
„Není. Holky jsou klukům přece docela podobný. Když víš, co máš dělat klukovi, tak u holky se jen přizpůsobíš tomu, co je navíc, nebo co naopak chybí. Chápeš?“
Říkám to, jako by to byla ta nejpřirozenější věc. Jako bych to už stokrát dělal. A on na to slyší. Ale uvnitř se mi rozjíždí něco, co neumím zastavit. Buší mi srdce. Cítím, jak mi tuhnou prsty. Bojím se, že se zvedne a odejde. Že mi řekne, že jsem úchyl. Že to řekne ve škole. Vlastně se bojím, že odejde, ale i toho, že zůstane.
Místo toho se jen zeptá:
„A… jako že bychom se… líbali?“
„No třeba,“ řeknu a konečně na něj podívám přímo. „Jen zkusíme, jaký je to být u někoho blízko. Dýchání, rty, jazyk, co dělat s rukama… to se nedá naučit z internetu.“
Honza polkne. Jeho tvář je rudá jako paprika.
„A ty jsi už někoho líbal? Holku?“ ptá se.
„Jasně, párkrát jo,“ řeknu. A v hlavě mi proběhne myšlenka – tu mu nemůžu říct, ale před pár týdny jsem se na seznamce seznámil s jedním mužem. Ani jeden jsme neměli místo, takže jsme byli ve sklepě u nich v paneláku, líbali jsme se, hladili přes kalhoty a zrovna, když mi rozepnul zip a chtěl mi tam strčit ruku, někdo přišel a jen tak tak jsme se schovali. Od té doby jsem ho neviděl ale píše mi skoro každej den.
Vypadá to, že se rozhodl. „Tak jo. Jdu do toho,“ řekne potichu. „A nemůže někdo přijít?“
Skočím pro jistotu zamknout, aby to slyšel. „Neboj, jsme sami a máme tak dvě hodiny čas jen na trénink. Až půjdeš domu, budeš v líbání přeborník.“
Pořád váhá, ale nechci na něj tlačit. „Hele, tak na to kašleme,“ otočím se od něj a hrábnu po mobilu.
„Počkej, tak jo, ale nikomu nepovíš, že ne?“
Místo odpovědi obrátím oči v sloup.
„Tak pojď sem,“ řeknu a posadím se čelem k němu. „Zavři oči.“
Zaváhá. Ale poslechne.
Natáhnu se k němu. Cítím jeho dech – sladkej, trochu po cole. Naše rty se dotknou.
Zůstane úplně ztuhlej.
„Dýchej,“ zašeptám.
Trochu povolí. Já vedu – lehce, pomalu. Otevřu rty, přitáhnu si jeho spodní ret. Začne mi to vracet. Jeho rty jsou měkký, trochu suchý, ale teplý.
Pak ucítím jeho jazyk – nejistě, zlehka – dotkne se mého. A v tu chvíli mi dojde, že už nechci přestat.
Ale přestanu a odtáhnu se. Podívám se mu do očí.
„No vidíš,“ řeknu a usměju se. „Neboj, není to žádná věda.“
Honza otevře oči. Je trochu zadýchanej. Dívá se na mě, jako by mě viděl poprvý.
„Ještě jednou?“ zašeptá.
V hlavě mi zazní zajásání. Nezvedl se. Neodešel. Neřekl nic blbýho. Chce víc.
„Klidně,“ řeknu a už se k němu nakláním znova.
Je to příjemný.
Vlastně víc než příjemný. Jeho rty jsou měkký a pomalý a on se mi poddává, konečně přestal být ztuhlej. Sám teď trochu tlačí, sám hledá jazykem můj jazyk. Cítím, jak mi zrychleně funí do pusy. A to mě vzrušuje víc, než bych chtěl připustit.
Mám ho. Je tady se mnou. A nebrání se. Líbí se mu to.
Ještě chvíli vedu – kroužím jazykem kolem jeho, pak zajedu hlouběj, on zase vydechne, skoro tiše zasténá. Jeho ruce, který předtím visely bezvládně podél těla, se pohnou – položí mi je na ramena, nesměle, jako by se bál, že to celé zničí.
Ale samozřejmě nezničí.
Odtáhnu se.
Čumíme na sebe z bezprostřední blízkosti. Jeho zorničky jsou rozšířený – jako talíře. Tvář má červenou, ale jinak než od studu. Je to jiná červeň. Hlubší. Rozlitá až ke krku.
„No vidíš,“ řeknu a pořád mu držím ruku na rameni. „Jde ti to skvěle. Fakt. Být holka, už jsem mokrej.“ Ale protože jsem kluk, začíná mi stát, napadne mne.
Polkne. Rty má lesklý, vlhký.
„Chtěl bys zkusit ještě něco?“
„Co?“ zeptá se, hlas o něco hlubší.
„Ruce. Nečekáš přece, že se budeš vykusovat a ruce si dáš do kapes, ne?“
Usměje se. Nervózně.
„Jako… co s nima?“
Vezmu jeho ruce – pořád jsou teplý, trochu se mu třesou – a položím mu je na svůj zátylek.
„Třeba tady. Drž mě. Nebo mi projížděj vlasy. Holky to maj rády, až to budeš dělat s holkou. Ale hlavně…“ vezmu jednu jeho ruku a přitáhnu si ji na svoje rameno, pak níž, po paži, až ke lokti. „Můžeš hladit. Pořád. Nemusíš se bát, kam sáhnout. Ramena, záda…“
Chytím jeho dlaň a položím si ji na záda. Sám se trochu nadechnu – jeho prsty jsou teplý i přes tričko. Pomalu mu vedu ruku dolů po páteři, až kousek nad zadek.
„Třeba tady. Nic hrozného, že?“
Honza ztuhne na vteřinu, ale pak ruku nechá. Dokonce lehce přitlačí. Sám.
„A ještě tady,“ řeknu tiše a posunu mu ruku o kus níž, až mi dlaň leží na zadku. Jen tak, přes tepláky. Žádný tlak. Jen dotek.
„Jo, a tady,“ chytím jeho druhou ruku a přitáhnu si ji na svůj hrudník. „Až chytí nějakou za kozu, nečekej, že jí budeš jen mačkat jako houbu. Zlehka, krouživě, jemně…“
Položím jeho dlaň na sebe a ukážu mu ten pohyb. Najednou mi přejede přes bradavku.
A v tu chvíli – jako by mi drnknul na strunu.
Celým tělem mi projede horko, napětí, sevře se mi v podbřišku a vyrazí to ze mě krátkej, tichej vzdech, ani to nestihnu schovat.
Honza ztuhne. Dívá se na mě.
„Co…?“ zamumlá.
„Nic,“ řeknu rychle, ale hlas se mi třese. „Jen… je to citlivý, no. Ale to asi víš sám, ne? Holky to maj citlivější.“
Přikývne a nechá ruku na mým hrudníku o pár chvil déle, než by musel. Jeho druhá ruka mi pořád leží na zadku. Ani s tou nepohne.
„Tak co,“ zašeptám. „Zkusíme to znovu?“
Neodpovídá. Jen se ke mně nakloní a začne líbat sám. Poprvé bez mého vedení. Jeho jedna ruka mi zůstává vzadu na zadku, druhá se mu zvedne k mému zátylku, prsty si hrají s mými vlasy
Líbáme se dlouze, pomalu. Už to není žádný učení. Jeho rty jsou jistější, jazyk se mi noří hlouběj a já mu to vracím. Cítím, jak se jeho hrudník zvedá a klesá, rychlejc než předtím.
Odtáhnu se. Podívám se mu do očí.
„Zkusíme sundat trička?“
Koukne na mne, v očích mu blýskne.
„Jen abychom viděli, co dělat s rukama,“ dodám rychle. „Aby ses nebál, až na to dojde s holkou. Holý kůže je něco jinýho než látka.“
Přikývne.
Stáhnu si tričko přes hlavu jako první. Ať vidí, že se nestydím. Honza se na mě dívá – na hrudník, ramena, břicho. Jeho pohled zůstane chvíli na mých bradavkách.
„Ty jsi na řadě,“ řeknu.
Chytne lem svýho trička, vytáhne ho přes hlavu. Ruce se mu trochu třesou. Sedí přede mnou nahoře bez.
Je štíhlej, ramena užší než já, hrudník hladkej, skoro bez chlupů. Břicho plochý. Dvě malý bradavky, světlý, ztvrdlý.
„Tak co,“ zašeptám. „Jdeme dál?“
Honza jen přikývne.
Položím mu druhou ruku na rameno, zlehka ho tlačím, aby si lehl na záda.
Kleknu si nad něj, cítím, jak mu buší srdce. Jeho kůže je teplá, hladká, skoro sametová.
„Holky maj rády, když je hladíš tady,“ řeknu a pomalu přejedu prsty po jeho hrudi směrem k bradavce. „Lehce. Ne jako kdybys mačkal zednickou lžíci.“
Zasměje se – krátce, nervózně.
Kroužím mu prstem kolem bradavky, těsně kolem, bez doteku. Honza zrychleně dýchá. Sám se lehce nadechne, jako by chtěl ten dotek přivolat.
Přejedu mu palcem přímo přes bradavku.
Honza zasténá.
Tichounce, vydechnutím, ale jasně.
„To je…“ zamumlá.
„Citlivý,“ dokončím za něj. „Jo. Holky to maj podobně. Jen ještě víc.“ Lžu. Nevím, jak to maj holky. Ale to on neví. Takhle daleko jsem s žádnou ještě nebyl.
Lehne si. Dívá se na mě. Oči má rozšířený, rty pootevřený.
Skloním se nad něj. Vlasy mi spadnou do čela. Cítím jeho dech na tváři.
A pak se rty dotknu jeho bradavky.
Honza vydechne – dlouze, roztřeseně. Zase čekám, jestli mne nezastaví a neodstrčí od sebe. Ale ne, jeho ruka mi zajede do vlasů, přidrží mě, jako by se bál, že přestanu. Olíznu bradavku. Kroužím jazykem pomalu, lehce.
Zasténá nahlas.
„Ty vole…“ vydechne.
Druhou ruku mu položím na druhou bradavku, mačkám ji mezi prsty zlehka, do rytmu jazyka. Honza se prohne, zvedne hrudník proti mým rtům.
Cítím, jak mu ztvrdly. Podívám se na něj.
„Vidíš,“ řeknu. „Žádná věda. Dělej to holce takhle a bude tě chtít.“
Honza dýchá s otevřenou pusou.
„Můžu to taky zkusit?“ zeptá se.
Převrátím se na záda a čekám.
Honza se ke mně nakloní. Nejistě, pomalu. Položí mi dlaň na hrudník. Kouká na mě.
„Pojď,“ zašeptám.
Přejede mi prstem po bradavce.
A já znovu cítím to drnknutí na strunu. Sevře se mi podbřišek, vyrazí to ze mě krátkej vzdech.
„Takhle?“ zeptá se.
„Jo,“ vydechnu. „Takhle.“ Sám mu přejedu rukou přes vlasy. „Klidně zkus i pusu.“
Honza skloní hlavu. Jeho rty se dotknou mé bradavky.
Zavřu oči.
Je to jemný, mokrý, hřejivý. Jeho jazyk krouží pomalu, nesměle. Hladí mě po hrudi, prsty se mu třesou.
Zasténám.
Honza zvedne hlavu.
„Dělám to správně?“
„Jo,“ zašeptám. „Dělej to tak dál. Každá z tebe bude nadšená.“ Jako jsem já, zazní mi potichu v hlavě.
A on pokračuje. Líbá mne na hrudníku, přejíždí jazykem z jedné bradavky na druhou, ruce mi kloužou po žebrech. Já mu přejíždím prsty po zádech a užívám si to.
Je to krásný. Jeho rty, jeho jazyk, jeho ruce na mých žebrech. Dýchá rychle, já taky. Cítím, jak jsem tvrdej – snad to nevidí. A snad to necítí, když se ke mně tiskne.
Ale on se tiskne a musí to cítit. Jeho stehno je zase mezi mýma. A to už je moc. Tohle musí dělat schválně.
Odtáhnu se.
Lehce, nenápadně. Posadím se vedle něj.
„Hele,“ řeknu. „Teď zase já, jo?“
Honza se na mě podívá. Oči má skleněný.
„Jo,“ vydechne. Jeho tělo říká něco jinýho. Vsadím se, že teď by mne nechal si hrát i víc. Uvažuju, jestli to z jeho strany není spíš alibi – něco zažije a má výmluvu, že to bylo jen jako zkouška.
Ale já na něj nechci tlačit. Nechci, aby si myslel, že po něm něco chci. I když jo. Chci. Ale ne teď. Ne napoprvý. Představím si, jak tu tak leží, já nad ním, pomalu mu dávám péro k puse, on ji otevře, olízne, sevře mezi rty…! NE! Rychle tu myšlenku zaženu.
„Pojď sem,“ řeknu a lehnu si zpátky nad něj. Skloním se k němu a začnu znovu – pomalu, lehce. Olizuju mu bradavky, kroužím kolem nich, cucám je zlehka, aby to nebolelo. Honza zavře oči. Jeho hrudník se zvedá rychlejc a rychlejc.
Dýchá nahlas – hluboký, roztřesený nádechy, který končí skoro zasténáním.
Pokračuju. Druhou rukou mu hladím břicho. Kousek nad páskem tepláků. Jen tak, lehce po něm přejíždím. O nic víc se nesnažím.
A pak – najednou – mě odstrčí.
Silně, rychle. Jako bych mu něco udělal.
„Promiň,“ vykoktá, sveze se z postele, ruku má v klíně, a peláší ke dveřím. Ne ke dveřím – na chodbu. Koupelna. Slyším prásknutí dveří a cvaknutí zámku.
Zůstanu ležet. Čumím do stropu.
Co se stalo?
Uvědomuju si, že mu stál. Asi jsem si hrál až moc.
Čekám, uteče pár minut, pak slyším vodu.
Pak se Honza vrátí. Je bledej.
„Stalo se něco?“ zeptám se. V tu samou chvíli mluvit začne i on „já…“ Neví, kam s očima.
„V pohodě,“ řeknu a posadím se. Srdce mi buší. Nebylo to už moc? Nepošle mne teď do hajzlu?
„Já se udělal,“ vyhrkne. „Do trenýrek. Naštěstí to není vidět. Ježišmarja, to je hrozný…“
Čumím na něj.
„Je to v pohodě,“ opakuju. I když není. Je to šílený. Honza se mi tu udělal při předehře. Musel být šíleně nadrženej. Možná, kdybych zkusil víc…
„Musím jít,“ řekne Honza a přeruší mi tím myšlenky. Už couvá ke dveřím. „Promiň, já… příště… nebo ne, já nevím…“
„Honzo,“ řeknu. Zastaví. „Klid. Nikomu to neřeknu. Jasný?“
Zamrká.
„Díky,“ zašeptá. A je pryč.
Slyším zabouchnout dveře od bytu a rychle kroky na schodech. Pak ticho.
Sedím na posteli. Pořád bez trička, pořád se stojícím pérem.
Osuším si rty. Cítím na nich jeho dech.
Teď to dole… potřebuju se uvolnit. Stáhnu si tepláky i trenýrky, mají vepředu mokrou skvrnu. Lehnu si a hrábnu si na péro. Stačí pár myšlenek – jeho červený tváře, když lapal po dechu, jeho ruka za mým zátylkem, zvuk, který vydal, když jsem mu olízl bradavku. Znovu jsem si přivolal myšlenku s mým pérem mezi jeho rty… a hotovo!
Břicho mám pokrytý hustými kapkami. Hraju s nimi, někdy je naberu na ukazováček a olíznu ho. Chutnám si a jsem zvědavej, jak mi bude chutnat někdo jinej. Bude to Honza?
Druhý den jdu do školy s obavami. Nikdo se mi ale nesměje, neksichtí se, takže Honza nikomu nic neřekl. O přestávce na mne kývne, ať jdu za ním. Dojdeme na chodbu k šatnám. Teď tam nikdo není, je tam klid na krátký pokec. „Hele, promiň za včerejšek. Nešlo to zastavit. Nezlob se. Já… Kdy budeš mít zase čas?“. Ta otázka mne překvapí. „No, nevím, o víkendu to moc nejde, možná zase za týden odpoledne po škole“.
Kývne hlavou. „A chceš, abych zase přišel?“
Chvilku zpracovávám, co mi řekl. „Jasně, klidně, domluvíme se, až budu vědět, jestli budeme mít klid na…“ zarazím se.
„Já vím, tak pak řekni. Nebo ti řeknu já.“ Otočí se a jde pryč.
„A ten profil jsem si upravil. Ale na tebe ho asi nepotřebuju, viď?“, řekne spíš přes rameno a rychle odejde.
Ne, na mne ho fakt nepotřebuješ, Honzo.
