Projížděla jsem vozíkem mezi regály supermarketu a vůbec nevnímala, co házím dovnitř. Byl to jeden z těch obyčejných dnů, kdy člověk funguje automaticky. Jenže pak jsem ho uviděla.
Stál u vína. Vysoký, tmavé vlasy, bílá košile s vyhrnutými rukávy. Působil sebejistě, ale ne namyšleně. Přesně ten typ chlapa, na kterého se chceš dívat déle, než bys měla.
Když se naše pohledy střetly, lehce se usmál.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Chtěla jsem za ním jít. Něco říct. Cokoliv. Ale místo toho jsem sklopila oči a začala předstírat, že strašně důležitě vybírám těstoviny.
Když jsem se podívala znovu, byl pryč.
A já na něj celý týden nedokázala přestat myslet.
Na jeho oči. Na ten úsměv. Na to zvláštní napětí, které mezi námi bylo během těch pár vteřin. Pořád jsem si v hlavě přehrávala, co by se asi stalo, kdybych tehdy našla odvahu.
O týden později jsem ho potkala znovu.
Seděl v kavárně nedaleko centra a něco psal do telefonu. Jakmile jsem ho uviděla, okamžitě jsem ho poznala. A tentokrát jsem věděla, že pokud zase uteču, budu toho litovat.
Tak jsem se nadechla a šla přímo k němu.
„My už jsme se někde viděli, že?“ usmála jsem se nervózně.
Podíval se na mě a pousmál se tím způsobem, ze kterého se mi okamžitě podlomila kolena.
„U vína v obchodě,“ odpověděl. „Pamatuju si tě.“
Posadila jsem se k němu a úplně zapomněla na čas. Povídali jsme si snad hodinu. Byl vtipný, pozorný a měl hlas, ze kterého mi běhal mráz po těle. Když se naklonil blíž, cítila jsem jeho parfém a měla problém soustředit se na cokoliv jiného.
Napětí mezi námi bylo čím dál silnější.
Nakonec se usmál a zeptal se: „Nechceš se večer sejít?“
Přikývla jsem skoro okamžitě.
Celé odpoledne jsem pak myslela jen na něj. Dala jsem si dlouhou sprchu, vzala si svoje oblíbené prádlo, které normálně nenosím jen tak pro někoho, a několikrát se převlékla, protože jsem chtěla vypadat dokonale.
Když jsem dorazila do baru, byla jsem nervózní jako snad nikdy.
Jenže on nepřišel.
Nejdřív jsem si říkala, že má zpoždění. Pak jsem každých pár minut kontrolovala telefon. Žádná zpráva. Nic.
Po hodině čekání jsem dopila víno a odešla domů se zvláštním pocitem zklamání a neuspokojené touhy, která ve mně celý den rostla.
Doma jsem si sundala podpatky, rozpustila vlasy a pomalu si lehla do postele. Byt byl tichý a já najednou myslela jen na něj.
Na jeho pohled. Na jeho ruce. Na to, jak blízko u mě seděl.
Zavřela jsem oči a nechala pracovat fantazii. Představovala jsem si, jak by mě asi políbil, jak by se mě dotýkal, jak by mě přitáhl k sobě. Už jen ty myšlenky mi rozproudily krev v celém těle.
Možná nepřišel.
Ale tu noc jsem stejně usínala rozpálená touhou, kterou ve mně dokázal probudit jediným pohledem.
