Den šel přesně opačným směrem, než jsem doufal. Nejenže jsme na stavbě neskončili dříve, ale naopak kvůli opět opožděné dodávce se to protáhlo. A co hůře, když už konečně padla, šlo se zapít předčasné narození kamarádova syna. Příslib nedělního výletu společně se silným pocitem nutnosti dodržet slovo a být na něj připraven alespoň zajistily to, že i když jsem se dostal domů až v neděli hluboko po půlnoci, byl jsem díky své zdrženlivosti jinak bujarou oslavou opotřebován jen decentně a nadějeplně jsem věřil ve věci příští.
V domě bylo ticho jako v hrobě. Marně jsem pak hledal v kuchyni nějaký vzkaz, že s výletem se počítá, či v kolik mám být připraven odrazit. Bylo klidně možné, že na to prostě zapomněla. Přece jen alkoholem trochu posilněn a se zároveň otupělým úsudkem jsem se proto vydal tiše jako myška tmavým domem, až k dveřím do jejího pokoje. No možná jsem trefil nějaký ten stojan na kabáty, zakopnul na rovné podlaze a decentně se sem tam opřel ramenem o stěnu, ale to se přece jako sebemenší narušení ticha hluboké noci fakt nemůže počítat, ne? Na každý pád, když jsem konečně bez úrazu dorazil do cílového prostoru a opřel se čelem o tak báječně chladivé sklo výplně, které nás stále ještě rozdělovalo, dosud jsem nevyřešil dilema, zda se zachovat jako hulvát a aspoň hlavou nakouknout nepozván dovnitř, zda tam alespoň je, ať již po předchozím způsobném zaklepání či nikoliv, nebo brát marnou cestu jen jako náročné mentální cvičení a zase se způsobně vzdálit stejně jako jsem přišel, bez jakékoliv další akce. Nečekané uvědomění si toho, že v předklonu zapřený do pevného předmětu před sebou vlastně trochu podřimuji, nakonec můj problém velmi rázně vyřešilo.
Ještě jsem koukal do stropu pohlcen nerozhodností v úvahách, jak se vlastně neděle může vyvinout, již svlečen a uložen na lůžku, když mě opět poctila svojí návštěvou. Neměl jsem mentální sílu se k ní nějak obracet, ale nemusel jsem čekat dlouho a postel zatížilo druhé tělo, jak si bez bázně a hany našla dostatek prostoru k tomu, aby se mohla pohodlně uvelebit u mých boků a podepřena rukou ke mně seshora vzhlížet. Jakmile jsem se dostatečně pevně zacílil pohledem do míst, kde se ve tmě skrývala její tvář, byl jsem za svou snahu odměněn jejím zachichotáním a dovětkem „Promiň, chvilku mi trvalo, než jsem se probrala poté, co mě vzbudilo tvé setkání s botníkem“. Zatímco jsem si tu památnou událost z vpravdě křížové cesty zpět, ze které jsem si určitě odnesl odřené lýtko, nerad opět přehrával v hlavě, s dalším zachichotáním mi nevyžádaně prozradila „Mohl sis klidně rozsvítit“.
V ten moment už mě ale začala enormněji zajímat aktivita její volné, pravé ruky. Opravdu si nebyla vědoma toho, že je dobře půl třetí ráno? Že všemožné indicie musí být natolik jasné, aby nepřipouštěly jiný výklad, než že nemám zrovna úplně čistou hlavu? Že se celkově nesnaží dlaní pohnout Everestem, když s ohledem na jasné okolnosti vyvíjí naprosto marnou snahu?
Opravdu jsem příliš nevěřil v úspěch jejího tažení, takže jsem i nadále chvályhodně mlčel, dýchal vlastní alkoholové výpary a vlastně tak nějak nejdřív prostě nefungoval. Ačkoliv s podivem, bylo proto nakonec vlastně docela snadné se i přes všechny popsané obtíže brzy zacílit do toho, co bylo zrovna středobodem aktuálního okamžiku.
Její dlaň byla hebká, drobná, nádherně horká. Nenechala se ani trochu odradit leklou rybou, kterou prvně našla. Adaptovala se na ne zrovna lichotivé vstupní podmínky. Tahala, hnětla, tiskla, drobně pumpovala. S jistotou, zkušeně, s jednoznačným poselstvím, že ona sem rozhodně nepřišla jako já před pár minutami k jejím dveřím marně jen tak pro nic za nic, nahá jako při narození.
Zázraky se tak snadno děly i v jedné malé vísce kousek od Prahy. Což je ale velmi nadneseně řečeno, protože jsem ji fakt chtěl. A nebýt popsaných náročnějších vstupních dat, už by nejspíš ležela pode mnou a já to do ní pral jak kovář do perlíku. Takto jsem neměl problém se od ní nechat krásně hýčkat. Vnímat, jak utěšeně rostu pod její dlaní. Jak jsem stále pevnější, větší, tužší, tlustější, takže první cíleně kultivační tahy se již plynule překlopily do poctivé honitby, kdy mi dávala zabrat stejně, jako byla zvyklá činit moje vlastní pravačka. A když to utnula, aby nehrozilo, že přetáhne strunu, jen stěží by ho dokázala narovnat do pravého úhlu, jak vzorně si ho připravila.
Bylo jasné, že si mě chce osedlat. Že chce přehodit nohu přes moje boky, vztyčit se nade mnou, zavést si ho do sebe. Nedal jsem jí tu možnost. Ne teď. Ne hned. Příliš jsem ji potřeboval mít pod sebou. Dát jí tak pocítit, jak moc oceňuji, že vstala uprostřed noci a nedbaje okolností si nekompromisně šla za svým. Mnohem větší rotaci, než zamýšlela, pak ocenila radostným výsknutím, které prudce přešlo v syknutí, jak musela nasát vzduch, aby ho pak mohla spokojeně vydechnout. Nezatěžoval jsem se totiž žádným ověřováním toho, zda a jak je její kundička skutečně připravená na bezprostřední náraz a jakmile jsem měl jí měl na zádech pod sebou s nožkama široce do stran, vrazil jsem ho do ní jediným neurvalým šťouchem, hluboko dovnitř, přestože ještě stále byla částečně v pohybu. Zatímco jsem se šteloval do pohodlí, které by mi umožnilo hluboké, důrazné, nerušeně pravidelné přírazy, ani ona nelenila, takže když jsme se na to vrhli, byli jsme díky patám zaklesnutým za mými stehny a rukám, které si přivlastnily moje boky spolu svázáni tak pevně, jakou by nás k sobě přišroubovali.
Hnán vpřed nezbytností, potřebou, chtíčem a vášní promíchanými s alkoholovým dopingem jsem rukavičky nechal bezpečně kdesi v šuplíku. Bylo to syrové, neurvalé, extatické a energeticky do dna. Tu noc jsem skutečně ocenil, že ne vždy je na škodu mít stůl přirazený k čelu postele, a to například tehdy, když se do něj krásně můžete jednou rukou zapřít vztyčený nad ženským tělem, které právě dobýváte. Snad to Tuli cítila podobně i přesto, že vršek její hlavy na boční stranu tlačil a sem tam narážel. Muselo tomu tak být, protože vstříc mé neurvalosti vytasila stejné zbraně a zmítajíc se pode mnou jak vlnobití, mi její prsty vyšívaly na bocích vzory a její pravačka mě rázným pleskáním přes zadek povzbuzovala stejně jako žokej plnokrevníka v cílové rovince dostihu. V našem případě to ale pouhý krátký sprint do cíle naštěstí nebyl.
Byl jsem přehlcen tak, že i přes erupce energie k výstřiku bylo daleko a naspeedován jsem se jevil neukojitelný. Navíc mě značně povzbudil její mohutný orgasmus, který se nebála naplno vykřičet do světa. Euforická křeč, kdy mě sevřela v kleštích tak, že jsme se pak jen mohli jen tak kolíbat na příbojových vlnách vyvolaných jejím vrcholem, dokud nepřekonala to nejpalčivější. Navíc nás ten její vrchol uzemnil a zbrzdil, takže jsem si ji pak začal více vychutnávat. Naplno vnímat její tak hmatatelnou fyzickou přítomnost. Její dech. Vokální důkazy jejího stržení dějem, spokojenosti s jeho průběhem, chuti a potřeby ho co nejdéle natáhnout. Hloubku a propustnost jejích sametových stěn, a přesto tak těsných a sevřených, že bych byl ochotný přísahat, že musí být teprve v záběhu. Tak jsem se ponořil do mlaskavých zvuků boků dopadajících do jejích třísel hnaných do otáček množstvím šťáv, které již vytvořila, že i její druhý orgasmus mě zastihl poměrně nepřipraveného.
Nechal jsem se pak stáhnout k ní. Rád našel její hladová ústa. Akceptoval jsem tuto žádost o krátkou přestávku k vydechnutí, kdy jsme tanec těl nahradili zápolením našich jazýčků. Prvním skutečným ochutnáním jeden druhého. Něžným soubojem o dominanci. Můj alkoholový odér jí zjevně nikterak nevadil.
Stále jsem jí ještě neměl dost. Stále jsem se jí dostatečně nenabažil. Stále ještě jsem neměl pocit, že bych jí řekl vše, co jsem chtěl. Byl jsem to proto já, kdo jako první zavelel stop, a přestože bych si i nadále rád hrál s jejím jazýčkem, vyslyšel jsem diktát svých primárnějších potřeb a bez ceremonií jsem si ji přetočil na bříško. S povzbuzením, kterém jsem nikterak nepotřeboval, jak si okamžitě proaktivně rukama roztahovala půlky od sebe, jsem pak rychle začal v té tmě po hmatu hledat její vstup. Ruka, která se mi zničehonic s jasným poselstvím zabořila do břicha, mě proto značně překvapila. Nocí se nesl její hlaholivý, jemný, tichý smích.
„Brzdi, ogare, jestli mě opravdu nechceš ten zadeček roztrhnout“, děla vzápětí pobaveně a já současně cítil, jak protitlak její ruky okamžitě ustupuje. Zlehka, zvolna, aby tak můj postup vpřed co nejvíce zbrzdila, nikoliv však úplně zastavila.
Ještě že byla černočerná tma. Sic ona byla jednou z příčin, proč jsem neochvějně zamířil do špatného místa, zjevně výš, než bylo zdrávo, byl jsem za ni v tu chvíli bezprostředně rád, protože i když se Tuli tak jako tak nemohla dívat do mé tváře, toto krytí navíc ve chvíli, kdy se mi tváří prudce šířilo hrozné horko, při kterém by okamžitě tál i pověstný sníh před Moskvou v roce 1941, mi přišlo vysloveně vhod. Vzít si její zadeček jsem skutečně nikterak nezamýšlel. Ta myšlenka mi ani nepřišla na mysl. Přesto jsem byl tak zasažen tím, jak sama povoluje stavidla, že jsem ještě chvíli setrvával ustrnulý za ní a cítil, jak se kolem mě tam dole něco rozevírá. Jak se pomalu a jistě sunu vpřed. Jen tlakem boků. Jak to ona nadále prodýchává a soustředěně, kontrolovaně, mě vpouští dovnitř.
Takto jsem jí ale nechtěl, byť pomyšlení na to mít její zadeček bylo vyloženě lákavé, že mě rozhodně donutilo rychle zauvažovat o tom, zda nezměnit rychle plány. Bylo to ale jen takové testování nových vod a pak už jsem se hnal zpět k plánu A, odtáhl se, uchopil se, zacílil se níž a hned, jak ruku rychle dala pryč vědoma si toho, že nebezpečí příliš rychlého a neurvalého se zmocnění prostor, které na to nebyly připraveny již pominulo, a já našel ten správný kontakt, znovu jsem se hluboce bez dalšího meškání ponořil do její stále stejně horké, mokré a hladové kundičky. Pomalou, kontrolovanou sondou, po které následoval posun boků do lepší pozice, oddálení se až na okraj a prudký náraz vpřed, až můj vak pleskl do jejích třísel a ona se zahryzla do prostěradla pod sebou.
Nahradil jsem rychlost důrazem. Bral si ji dlouhými tahy, dopadaje na její tělíčko prakticky celou váhou. Přidával tomu zatínáním hýžďových svalů. Rozhodnut neskončit, dokud do ní nepustím vše, co jsem si pro ni na neděli nachystal.
Jestli dosáhla dalšího orgasmu, nevím. Nebyl jsem ve stavu něco nezřetelně signalizovaného poznat. Ale je to dost dobře možné. Klepal jsem jí jako řízek ještě docela dlouho veden svojí potřebou i jejím neoddiskutovatelným a nekončícím zájmem, kdy mi neustále a pořád vycházela ochotně vstříc, otevírala se mým přírazům, vyluzováním zvuků mi dávala potřebnou zpětnou vazbu, že si to užívá neřkuli tak moc, jako já sám.
Protože nic nemůže trvat věčně, tak i když jsem se to snažil přece jen co nejdéle oddálit, začal jsem se časem nad ní nekontrolovatelně klepat. Svaly protestovaly proti tak dlouhému nasazení a dávaly najevo neochotu příliš dlouho odkládat jasně se blížící orgasmus. Zachrčel jsem. Pevně sevřel víčka. Zkousnul si ret. Potřásl hlavou. Ale neustával v pohybech, které byly stále silně důrazné, a navíc mírně zrychlené. Nemusel jsem ani nic říkat, bezpečně poznala příznaky blížícího se konce, a i když já nic neříkal, ona to zvládla za nás.
„Pojď“, podpořila mě. „Nastříkej to všechno do mě“, připomněla mi své priority, se kterými jsem aktuálně naprosto souzněl.
Víc už nestihla, protože hráz definitivně přetekla a já to do ní se závěrečným zasípěním pustil. Visel jsem se nehnutě nad ní, jen v údu a koulích mi cukalo, a pod tlakem jsem vháněl do její komůrky proudy a proudy semene. Bylo toho tolik, že kdybych jí toto poslal do pusinky, snad bych jí tím i utopil. Takto jsem kousek po kousku vyklouzával z ní, dělaje si další a další volný prostor, který jsem pak vyplnil svým sémem. Snad má opravdu ten pesar a je to tak účinné, jak doufá, problesklo mi přitom hlavou.
Na víc už nebyly kapacity. Dojel jsem na konec dlouhé tratě.
Takže i když to nebylo zrovna gentlemanské a společenské, zhroutil jsem se vedle ní jak podťatý strom, poměrně neohleduplně si sjednal dost volného místa, abych se vedle ní vměstnal a prakticky okamžitě začal odpadat.
Myslím, že jsem čekal, že se ztratí. Skočí se umýt. Půjde prostě spát. Něco moudrého, co si ráno ani nebudu pamatovat, mi řekne. Místo toho byla stejně neurvalá jako já a dost nekompromisně se usalašila v mé náruči, až i snad jednu do žeber jsem od ní nechtěně dostal. S nevírou, když dostala jednu moji ruku na své ňadro a přinutila ji se kolem něj pevně sevřít, aby na druhé spočívala hlavou, jsem pak pozoroval, jak v poklidu, se spokojeným výdechem odpadá.
Časem jsem se pak naučil, že přezdívka Tuli opravdu musí mít něco společného s její potřebou po něžném tělesném kontaktu a hýčkání před, po i mimo sex je u ní stejně nutnou životní potřebou jako dýchání, spánek či jídlo. Pro tuto chvíli jsme pak prostě spali a krom krátkých nezbytných návštěv koupelny během noci jsme se nevyhrabali do nového dne dříve, než skoro k polednímu.
