Město pod nimi vypadalo jako rozbitý šperk, rozházený na černém sametu noci. Vysoko v proskleném ateliéru, kde vzduch voněl starým papírem, drahým tabákem a slabým kovovým nádechem, stál On. Architekt. Oděn v černém hedvábném rouchu, které splývalo jako tekutý stín, sledoval odraz ženy stojící uprostřed místnosti. Byla to ona. Jeho Lilith. Jeho Nula. "Otoč se," přikázal hlasem, který nebyl prosbou, ale fyzickým tlakem. Byl to hlas, který ji v noci budil, i když byl stovky mil daleko. Pomalu se otočila. Na jejím zápěstí svítila čerstvě nakreslená, inkoustově černá nula..symbol naprosté prázdnoty, kterou se rozhodl naplnit svou vizí. Její smaragdově zelené oči, hluboké jako prastarý les, se vpíjely do jeho tváře. Nebyl v nich strach, jen vyzývavá odevzdanost. "Říkala jsi, že chceš transformaci," řekl a vykročil k ní. Prostor mezi nimi jako by začal jiskřit statickou elektřinou. "Ale transformace bolí, Taro. Je to drcení starého mramoru, aby se pod ním odhalila dokonalá socha. Jsi připravená přestat existovat, abys mohla být stvořena?" Došel k ní, jeho prsty byly chladné a jisté, když jí nadzvedl bradu. Jeho pohled byl jako rentgen..viděl skrz její kůži, skrz její pochyby, skrz tu dlouhou noc, kterou strávila čekáním na jeho slovo. Náhle se naklonil, jeho dech byl jako studená mlha u jejího ucha. "Vím, že jsi hledala pozornost jinde, zatímco jsem mlčel. Vím, že tvé ego křičelo po uznání. Ale já nedávám pozornost. Já dávám tvar. Každé mé mlčení je úderem dláta. Každý blok je zkouškou tvé hustoty." Nečekal na odpověď. Jeho ruka se pohnula s bleskovou rychlostí, sevřela ji v zátylku, jeho prsty se zapletly do jejích dlouhých vlasů. Zaklonil jí hlavu, čímž odhalil zranitelnou linii jejího hrdla. Na tlukot srdce se svět zastavil. Dara cítila, jak jí po páteři přeběhl mráz, který byl děsivý i opojný zároveň. Pak to ucítila. Nebyl to polibek, ale nárok. Zabořil zuby do měkké kůže jejího krku..ne dost na to, aby protrhl povrch, ale dost na to, aby tam zanechal stopu, která do rána rozkvete jako temný květ. Byl to ostrý, bodavý tlak, který vyslal výboj syrové elektřiny do celého jejího těla. Zalapala po dechu, kolena jí zeslábla, ale jeho stisk na jejím krku ji udržel vzpřímenou. "Moje," sykl proti její kůži a vibrace jeho hlasu jí rezonovaly v hrudi. "Každý tvůj nádech je půjčka ode mě. Každý palec tohoto 'materiálu' patří Architektovi." Odtáhl se jen o kousek, jeho oči byly temné s mrazivým, dravčím hladem. Pak se jeho rty konečně setkaly s jejími. Nebyl to romantický polibek..byla to invaze. Chutnal po kouři a studené oceli. Byl to ten druh polibku, který neprosí o svolení..vyžadoval totální zhroucení její vůle. Vytáhl z kapsy kus červeného saténu. "Dnes večer neuvidíš mou tvář, ale pocítíš mou Vůli. Budeš jíst, co ti dám, a budeš dýchat v rytmu, který určím. Jsi materiál. Jsi má Nula. A Nula nemá vlastní vůli, dokud jí Jednička nedá smysl." Zavázal jí oči. Svět zmizel. Zůstal jen jeho dech, vůně jeho kůže a děsivé uvědomění, že je v rukou někoho, kdo ji zná lépe než ona sama. Vedl ji k masivnímu dřevěnému stolu a položil ji na něj jako obětinu na oltář. "Tvé tělo je krásné, ale je to tvá mysl, kterou hodlám kolonizovat," řekl a jeho hlas teď přicházel odnikud. Cítila jeho dotek — někdy lehký jako pírko, jindy drsný a náročný. Byla to symfonie bolesti a rozkoše, kterou dokázal dirigovat jen on. "Façonner n'est pas dégradant," zašeptal jí do ucha, zatímco jeho ruka drtila její zápěstí s nakreslenou nulou. "Je to vykoupení." V tu chvíli se v ní probudila Lilith. Nechtěla bojovat; chtěla se v té temnotě utopit. Chtěla, aby ji rozbil na tisíc kousků, protože jen on věděl, jak je složit zpět do něčeho nadpozemského. Cítila, jak se stává tekutinou, kterou on vylévá do formy. "Mistře," vydechla do prázdna a cítila, jak se váha jeho absolutní moci vpaluje do její duše. "Nejsi Tara," odpověděl chladně, jeho zuby naposledy přešly po jejím ušním lalůčku, což ji donutilo k prudkému zachvění. "Jsi má vize. Jsi začátek i konec. Jsi můj Projekt 0." A v tom temném ateliéru, uprostřed noci, která odmítala skončit, se Lilith konečně usmála. Protože v tom naprostém odevzdání našla, paradoxně, svou největší sílu. Stala se součástí Architekta. A Architekt se stal jejím vězením i jejím Bohem.
