Tuli byla opravdu sova. Jakkoliv jsem mohl být unaven dalším náročným pracovním týdnem, navrch doplněným o sexuální radovánky, od kterých jsem si předtím už pravda trochu odvyknul, Slunce již bylo dlouho tak vysoko na obloze, že ani přes voňavé, krásné, teplé a hebké ženské tělo, které mě nově zahřívalo postel, takže jsme k sobě byli s postupem času díky horkému počasí přilepeni jak kouzlem trvalého přilnutí, mě nebylo schopné udržet na lůžku už ani o minutu déle.
Celkové vyproštění přitom trvalo tak dlouho, že jsem si byl docela jist, že moje aktivita vybudí i Tuli k tomu, že by měla přece jen již vstávat. Dostihlo mě však jen její chabé, kňouravé „Nechoď ještě“ a obrázek anděla, jehož aktuálním zájmem je i nadále poklimbávat. Nechal jsem se do toho pohledu na její štíhlé tělo, krásnou, rovnou páteř, bohaté, jako uhel černé vlasy, po nočním milování výrazně rozcuchanější, než bylo běžné, když i v běžném provozu to bývalo často dost na pováženou, starostí prostou, uvolněnou, spokojenou tvář a pohodu na bříšku s jednou nožkou pokrčenou vtáhnout natolik, že jsem zapomněl na cestu za nezbytnými fyzickými potřebami. Místo toho se mi do myšlenek vkradly další hříšné touhy. I já sám jsem přitom docela žasnul nad tím, kde se tak můžou brát, když rozumnější určitě bylo vyhlásit alespoň přechodný klid zbraní. Dlouho jsem nad tím ale nedumal a když jsem si uvědomil, že to nemůže být tak dávno, co se Tuli ke mně vrátila po ranní očistě, rozhodl jsem se jednat. Koneckonců jsem ji dosud neochutnal, že ano.
Nechtěl jsem jí ale nějak přemlouvat. Aby se musela, nedej Bože, přemáhat. Chápal jsem, že by teď opravdu mohla dát jednoznačně přednost tomu nenechat se rušit. Takže jsem nejdříve zkusil letmo políbit krček. Laškovně zakousnout do boltce. Obkroužit ho jazykem.
Vyčkával jsem na její reakci. Jak jsem správně odhadl, spánek zatím zvládla pouze předstírat.
Žádné ucuknutí, žádná vyděšená reakce. Naopak velmi povzbuzující lehké zachvění. Rozkošné zavrnění. Pozitivní vyčkávání na věci příští.
„Ty ještě nemáš dost?“.
Laškovná, zvídavá otázka s jasným podtónem, jak moc by ji potěšila kladná odpověď.
Zatímco jsem si proto dále hrál kolem jejího krčku, hledaje nejvíce erotogenní zónu, vědom si signálů svého těla jsem přitom měl jednu svoji ruku tam, kde po ní moje tělo jednoznačně volalo. Hmatatelný vjem poskytoval odpověď, která nepřipouštěla příliš kompromisů. Nejspíš bych bez problémů ihned zvládl další číslo. I bez pomoci rukou byl nárůst hmoty jednoznačný, a i jenom s drobnou, neuspěchanou kultivací … co nevidět bychom na to mohli opět skočit.
Byl jsem si však jist, že i Tuli v tuto chvíli raději ocení poklidnější tóny než takové, kdy bych na ni bezprostředně opět nalehl a nacpal se jí dovnitř. Držel jsem se proto původního plánu a když jsem jí pokryl vrchní partie dostatečným množstvím něžných polibků a jiných škádlení, začal jsem se hlavou přesouvat níž. Přes ramínka a páteř dolů k zadečku.
Tuli spokojeně předla a když jsem začal salvou polibků pokrývat kůži jejího pozadí, provokativně zadečkem zatřepala. Kromě vizuálního potvrzení si, jak pevný ho má, když se jí bronzová kůže, na které nebylo ani stopy neopáleného místa po nějakých kalhotkách vlnila a pružila vibracemi a vlnkami, zaútočila tato aktivita mocně i na moje čichové buňky, když mi nahnala do nosu nezaměnitelnou vůni čerstvě umyté a nyní již opět jednoznačně vzrušené ženy, až se mi zachvělo chřípí. Nechal jsem proto prozatím mého pozitivně naladěného ptáka stranou a oběma rukama jsem si ji upravil tak, abych jí prvním ochutnáním slíznul pěkně celou odspoda až nahoru.
Mission accomplished.
Ostatně mi sama vydatně pomohla tím, jak proaktivně se sama nastavila, ještě více pokrčila nožku a poslala zadeček do vzduchu, aby mi mohla svoji kundičku k pastvě nabídnout jak na zlatém podnose.
Pozoroval jsem, jak se chvěje. Jak ji vzrušené očekávání a první ochutnání přimělo vypnout hřbet, zatlačit bradu k prsům. Slastně vydechnout. Na špičce jazyka jsem zatím převaloval zkušební vzorek jejího nektaru. Božské many, která bude předkrmem mé dnešní snídaně. Sladká, lepkavá, voňavá. Tak jak to mám rád.
Drobný válcovitý polštářek, který jsem si na noc dával extra pod hlavu a který skončil příhodně po ruce na zemi našel nyní své uplatnění. S prdelkou a boky podloženými, takže směřovaly pohodlně pěkně nahoru jsem se k ní přisál jak legendární habsburský to ret. S nosem zabořeným mezi její půlky jsem v následujících minutách se značným entuziasmem usiloval o to, abych nevynechal vůbec nic. Žádný prostor. Ať již byl co nejhlouběji, na konci dosahu špičky jazyka, nebo co nejvíce nahoře, dole, stranou. A přitom doloval, nasával, slízával, ochutnával, ukládal. Co nejvíce a nejčastěji zároveň dráždil poštěváček a nejbližší prostor kolem toho citlivého hrášku. S tím, jak moc mi chutnala a jak to mám obecně rád, ani dělová koule mi nemohla zabránit v tom si jí naplno dopřát.
Jelikož jsem nedržel žádné pravidelné tempo, neusiloval o to jí vyhnat po příslušné ose výš, do oblak, mělo její vzrušení nejprve podobu náhodných výbuchů, kdy pohazovala kšticí, rostla hlasitost její zvukové odezvy, vklouzávaly jí tam nové, jiné tóny. Tak dlouho, dokud jsem se nenabažil. Ostatně si nikterak nestěžovala a stále a pořád bylo kde brát, jak tekla pod mým jazykem. A já se plnil dosyta. Nechal se omamovat tou vůní a chutí a její poddajností, nadšením, potřebou, očekáváním, životem.
Teprve když jsem cítil, že už se mi jazyk příliš začíná lepit na patro a lepší už to bez spláchnutí nebude a sanice signalizovala známky únavy jsem přešel na melodičtější strunu a začal ji lízat v pravidelnějších tazích. Více se soustředit na vyhlédnuté, pozitivně otestované body. S jasným poselstvím udělat si ji do mých úst.
I na tuto změnu reagovala vzorně. Podnětně. Ihned naladěna na mé tempo. Na mé tahy. Na mé cílené přítlaky. Drobná sání.
Ale nechtěla mi to dát zadarmo. Nehodlala se překulit přes vrchol dříve, než ji přes něj dostanu já sám. Žádnou pomoc nečekej. Usilovně jsem proto na ní pracoval dál a rád, rozhodnut nepodlehnout. Zápolili jsme spolu jak řeckořímští zápasníci v nádherném tanci, dlouho, ve zmítání, kdy výpady střídalo odlehčení, až nakonec celý proces prudce vyvrcholil mým zákeřným hmatem, kterým jsem nad ní získal rozhodující Ippon. Stačil k tomu palec přitlačený ve správnou chvíli na správné místo v době, kdy jsem ji doslova freneticky lízal, kadencí vyhnanou do nejvyšších otáček a ona se stále ještě držela hrany zuby nehty, bradu vysunutou nad matrací vpřed jak vlk, vydávající neartikulované zvuky, zaťatými prsty trhající mé prostěradlo.
Aaaaach, se kterým kapitulovala, muselo být slyšet až na konci ulice.
Držel jsem se její explodující kundičky ústy, přisátý k ní jak klíště, hltající její vyvěrající šťávy, hlavou kroužící ve vzduchu jak kobra kopírující vlny, které bičovaly její chvějící se tělíčko. A když konečně odpadla, znovu jsem ještě chvíli zuřivě vylizoval to, co mi dala, v marné snaze vysušit ji do sucha. Pak jsem se i já musel podvolit tomu, že to prostě nebude možné. Nechal jsem jí padnout na polštář, nad který v závěru mocně vystoupala, a chvíli okouzleně sledoval, jak pode mnou pracně dýchá, zatímco jsem se snažil co nejvíce osušit si jazykem a hřbetem dlaně zalepené rty a okolí úst. Ani generál po vítězné bitvě nemohl mít tak uspokojivé vzezření jako já, když jsem obhlížel svoji nejnovější kořist.
Měl jsem již dlouho naprosto jasno, co dál, takže jakmile nazrál čas, což bylo pouze po velmi krátké prodlevě, roztáhl jsem si agresivně její půlky opět od sebe a přisál se k jejímu řitnímu otvoru. Předpokládal jsem, že mu při návštěvě koupelny věnovala obzvláštní péči, jak byl voňavý, čisťounký a vymydlený, rozbíhající se do nádherné hvězdice a zdaleka ne pevně sevřený, signalizující neprůchodnost. Právě naopak. Zřetelný, rozevírající se otvůrek ve tvaru mandle se zvedal vzhůru jak stěny Etny a lákal mě k sobě. K němu. Do něj.
Oblíznutí, obkroužení, špičkou jazyka lehce zatlačit dolů.
Ochotně se kolem mě rozestupoval. Nechal se tvarovat do výraznějšího kroužku. Žádné obavy, žádná panika. Jen ochotné, uvolněné přijímání. Tuli se na to konto ostatně velmi potěšeně zachvěla a labužnicky se protáhla.
Lízal jsem jí proto otvůrek radostně dál, dostával se hlouběji. A samozřejmě vydatně přemýšlel o tom, jestli teď je ta správná chvíle nahradit jazyk vhodně připraveným nástrojem, který se v mých tříslech pocukáváním hlásil o slovo. Určitě by se ani trochu nebránila, soudě jejích reakcí. Ale proto jsem se přece nezdržel a navíc, bylo by moudré vystřílet hned ráno další prach, který by pak později mohl třeba chybět? Neochotně, nerad, jsem se proto rozhodl bezprostřední požitek potlačit, odsunout. Dvě krátké, rychlé pusy, každá na jinou půlku, a už jsem se nad ní tyčil vedle postele. Vstříc jejímu pohledu, který byl prost zklamání či souhlasu s mým rozhodnutím a byl prostě a jednoduše potěšený, jsem s úsměvem prohlásil „Jdu chystat snídani“ a zamířil ven z místnosti. I když jsem si ho po cestě ještě honil, usiloval jsem o jistý, hrdý, sebevědomý krok, za který by se nemusela stydět ani patrola před královským palácem.
Tentokrát jsem se již ve svém odhadu, jak ji přinutit akceptovat existenci nového dne nezmýlil. Vajíčka tedy byla již téměř hotova, a to už jsem měl za sebou sprchu a tak, ale přece jen to stihla a její horké tělo se zezadu přisálo k mému, její rty na moji šíji (téměř, neboť i na špičkách tak vysoko nedosáhla) a její hebká dlaň obalila mého poklidně odpočívajícího oře a bez ptaní a ohledů ho začala honit, zatímco mě dál pusinkovala záda.
„Nedala by sis raději ta vajíčka?“, otázal jsem se jí proto raději opatrně. Pod vlivem jejího nadšení jsem si totiž již musel přešlápnout a hryzat si spodní ret.
„Určitě“, bylo zamumláno do mých zad.
„Jen tě tak škádlím“, odtušila bezelstně.
„Taky mám raději vajíčka na povrchu posypaná sýrem, než semenem“, dokončila se smíchem a rychle cupitala pryč, takže jsem jí již bohužel nestihl plácnout přes holou zadnici, která za ní uháněla do chodby.
Snídaně, byť to s ohledem na čas byl spíše oběd, proběhla poměrně nerušeně. Deska stolu našim zrakům skryla pohlaví toho druhého a abychom sehráli Polanského Hořký měsíc, k tomu jsme se nějak nedopracovali. Její ňadra jsem ovšem měl neustále příhodně dostupná. Byla celou dobu nahá, stejně jako já.
„Co my a výlet?“, nadhodil jsem nakonec, dobře si vědom toho, jak moc čas již pokročil.
„Žádný stres“, odvětila promptně s úsměvem.
„Vlak nám jede až o půl druhé“, vysvětlila.
Jaké má ale přesně plány na dnešní odpoledne jsem z ní však předem nevymámil, takže jsme spolu pak odcházeli na vlak s programem na odpoledne minimálně pro mě zahaleným silným závojem tajemství.
