Nikdy za poslední skoro čtyři roky jsem nebyla typ člověka, co si pouští lidi moc blízko k sobě. Na sociálních sítích jsem si s někým napsala, zasmála se, někdy si chvíli povídala… ale tím to většinou skončilo. Něco ve mně si drželo odstup. Možná strach, možná zkušenosti. Jenže pak se objevil on. Nebyl prvoplánově dokonalý. Nebyl jako ti chlapi, co hned tlačí na pilu, posílají trapné zprávy nebo si myslí, že stačí pár komplimentů a žena padne do kolen. U něj to bylo jiné. Klidné. Přirozené. A zvláštním způsobem nebezpečně přitažlivé. Psali jsme si dlouho do noci. O blbostech, o životě, o věcech, které člověk normálně neříká jen tak někomu. A já se přistihla, že se usmívám pokaždé, když mi přišla zpráva. Že čekám, až se objeví online. Že mu říkám věci, které jsem si nechávala pro sebe. Když navrhl, že přijede, dlouho jsem koukala na displej a přemýšlela. Já? Setkat se s někým takhle? Udělat výjimku? Jenže něco uvnitř mě říkalo, že tentokrát je to správně. Párkrát jsem ještě přemýšlela že setkání zruším , že to nedopadne dobře se jen tak setkat u mě s cizím člověkem ,ale něco mě drželo a něco mi říkalo "zkus to" . Pamatuju si úplně přesně ten večer. Seděli jsme proti sobě trochu nervózní, oba opatrní, oba zvědaví. Vzduch mezi námi byl zvláštně hustý už od prvních minut. Otevřeli jsme tequilu. Já se skořicí a pomerančem. On se skořicí a citronem, protože pomeranče nesnášel a pokaždé se ušklíbl, když jsem si z něj dělala srandu. Smáli jsme se. Pili. Povídali si. A čím víc času ubíhalo, tím míň jsem cítila stud. Jen to napětí, které se mezi námi pomalu rozlévalo. On byl odvážnější. Já stydlivá. Ale jeho pohled mě úplně odzbrojoval. Díval se na mě tak, jako bych byla jediná žena na světě. Hráli jsme kostky , potom prší protože jsem říkala že rada hraju hry, když se zeptal co bude trest pro toho kdo prohraje tak jsem mu řekla ,že mě nic nenapadá ,ale v hlavě jsem měla miliony myšlenek plnych touhy a vzrušení . První polibek přišel nenápadně. Jakoby mezi řečí. Nejdřív jemný, opatrný… ale během pár vteřin se změnil v něco, co jsem nedokázala zastavit ani kdybych chtěla. Cítila jsem chuť tequily, skořice a jeho rtů a najednou jsem měla pocit, že se mi motá celý svět. Skořici, kterou jsme si sypali na ruce před panákem, jsme si začali navzájem slizovat z dlaní. Smáli jsme se tomu, ale zároveň v tom bylo něco neskutečně intimního. Každý dotek byl delší než měl být. Každý pohled hlubší. A pak se ke mně naklonil znovu. Jeho rty přejely níž a já se zachvěla, když mi skořici slíznul z pupku. V tu chvíli mi projel celým tělem takový žár, až jsem úplně přestala myslet. Jen jsem ho vnímala. Jeho ruce. Jeho dech. To napětí mezi námi, které už dávno nešlo zastavit. Už při prvním polibku jsem cítila ,že mám dole doslova mokro. Nechápu to ani dnes. Všechno, co jsem mu dřív napsala, že nemám ráda… všechno se vedle něj změnilo. Říkala jsem mu, že nesnáším, když se někdo moc věnuje mému tělu, mým prsům , když mi někdo líže kundičku , že nemám ráda určité doteky. Že se nerada líbám bez citů. Že některé věci prostě nejsou pro mě. Jenže on se mě dotýkal úplně jinak než kdokoliv předtím. Nešlo jen o vášeň. Bylo v tom něco, co mě odzbrojovalo. Něha promíchaná s tou nebezpečnou přitažlivostí, kvůli které jsem vedle něj ztrácela kontrolu sama nad sebou. A najednou jsem milovala všechno. Jeho ruce na mém těle. Polibky, které mě přiváděly k šílenství. To, jak mě dokázal jediným pohledem dostat úplně jinam. Nikdy předtím jsem nezažila, aby mě někdo tak dokonale četl. Jako by přesně věděl, co ve mně probouzí oheň, i když jsem sama tvrdila opak. Když jsme byli spolu, okolní svět přestal existovat. Byli jsme jen my, vůně skořice, prázdné panáky od tequily, jeho citron a moje pomeranče rozházené po stole… a ta neskutečná chemie, která se nedala zastavit. A možná právě proto to bylo tak silné. Protože jsem to vůbec nečekala. Protože jsem si myslela, že něco takového existuje jen ve filmech nebo v představách. A pak přijel on....
