Do mojí ordinace přišel přesně včas. Nervózní, tichý, ale v očích měl tu známou směs strachu a očekávání, kterou na submisivech miluju nejvíc. Nechala jsem ho chvíli stát u dveří, jen aby cítil napětí a nejistotu.
„Klekni.“
Poslechl okamžitě.
Pomalu jsem mu kolem krku zapnula černý kožený obojek. Přezka cvakla a já ucítila, jak se zachvěl. Připnula jsem vodítko a krátce za něj zatahla, aby pochopil, komu od té chvíle patří.
Ruce jsem mu spoutala za zády pevnými pouty. Bez možnosti odporu. Bez možnosti útěku.
Pak přišel roubík — velký roubík s dildem, který jsem mu pomalu upevnila do pusy. Tlumeně zasténal, ale to mě jen pobavilo. Přesně tak ho chci vidět. Tichého, poslušného a naprosto bezmocného.
Vodítkem jsem ho dovedla ke gynekologickému křeslu uprostřed ordinace. Kov, řemeny a chladná atmosféra místnosti v něm probouzely ještě větší nervozitu. Připoutala jsem ho tak, aby se nemohl ani pořádně pohnout.
Na bradavky jsem mu připnula svorky. Další ostrý nádech. Další důkaz, že jeho tělo reaguje na každý můj dotek, každý rozkaz.
Pak jsem se pohodlně usadila do svého gynekologického křesla naproti němu. Elegantně, klidně, s nohama lehce od sebe, zatímco on přede mnou klečel na vodítku jako dokonale vycvičený mazlíček.
Naklonila jsem se k němu a prsty ho chytila za obojek.
„Budeš se snažit, aby byla Madam spokojená,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Ale ty se neuděláš. Ani omylem.“
V očích měl okamžitě zoufalou touhu. Přesně ten pohled zbožňuju.
Nechala jsem ho pracovat pro moje potěšení, zatímco já si vychutnávala jeho bezmoc. Každý jeho pohyb byl opatrný, oddaný a plný snahy zavděčit se. A čím víc toužil po uvolnění, tím víc jsem ho držela na hraně.
Protože nejlepší část dominance není bolest.
Je to kontrola.
