Vešla jsem do místnosti pomalu, schválně tak, aby slyšel každý krok podpatků o podlahu. Už čekal. Připoutaný, poslušný, nervózní. Latex se mu leskl pod studeným světlem lamp a přes obličej měl nasazenou plynovou masku napojenou na tmavý vak, který se s každým jeho dechem líně zvedal.
Zastavila jsem se vedle něj a chvíli ho jen pozorovala. To napětí v očích. To očekávání. Věděl, že dnes nebude rozhodovat o ničem.
„Dnešní procedura,“ zašeptala jsem mu do ucha, „je zaměřená na kontrolu reakcí pacienta.“
Prsty jsem přejela po popruzích, zkontrolovala přezky a pak položila ruku níž, přesně tam, kde už byl citlivý na každý dotek. Pod tělem se ozvalo tiché zavrnění mechanismu. Mel v sobě hračku ,automatický kolík, který si musel sám zavést.... Dálkový ovladač jsem svírala v dlani já. Jeho dech se okamžitě změnil. Vak na masce se začal pohybovat rychleji.
Usmála jsem se.
Přesně takhle jsem ho chtěla vidět.
Pomalé vlnění ukryté hračky v jeho nitru ho nutilo napínat svaly a znovu se uvolňovat. Nebylo úniku. Jen moje tempo. Moje pravidla. Moje rozhodnutí,kdy zmáčknutím tlačítka ovladače změním rytmus.Když se jeho tělo začalo chvět a snažilo se instinktivně přiblížit k uvolnění, jednoduše jsem pohyb zastavila.
Okamžitě zakňučel do masky. Tlumeně. Bezmocně.
Naklonila jsem se nad něj a prsty mu sevřela čelist.
„Neřekla jsem, že můžeš.“
Nechala jsem ho několik dlouhých vteřin jen ležet v tom spalujícím napětí. Slyšela jsem jeho dech. Viděla zamlžená skla masky. Každý detail jeho frustrace byl nádherný.
Pak jsem ovladač stiskla znovu. Hlubší rytmus. Nepříjemně přesný. Takový, který ho držel přesně na hraně mezi extází a zoufalstvím.
Jeho tělo sebou občas cuklo v popruzích, ale nemohl nikam. Jen poslouchat můj hlas a čekat, jestli budu milosrdná. Nebyla jsem.
„Chci slyšet, jak prosíš,“ řekla jsem klidně. „Jinak procedura pokračuje.“
A když znovu zasténal do masky, jen jsem se pousmála a ještě o trochu prodloužila to sladké, kruté čekání.
