Danielovi bylo čtyřicet. Žil sám v malém bytě nad starou lékárnou, pil silnou kávu bez cukru a už dávno přestal věřit, že ho ještě něco překvapí. Ženy přicházely a odcházely, ale nikdy nezůstaly. Tvrdil, že mu to vyhovuje. Ve skutečnosti jen zapomněl, jaké to je na někoho čekat.
Pak ji potkal.
Byla nová doktorka na interně. Třicetiletá, elegantní, s tmavými vlasy staženými do nedbalého culíku a pohledem, který člověka odzbrojil během vteřiny. Jmenovala se Klára. Vdaná. Krásná. Nedotknutelná.
Poprvé se střetli během noční služby. Daniel tam přijel kvůli rozříznuté ruce z práce. Seděla nad papíry, unavená, ale pořád neuvěřitelně půvabná. Když mu dezinfikovala dlaň, sykl bolestí.
„Tohle bude chtít pár stehů,“ řekla klidně.
„Tak hlavně opatrně, paní doktorko.“
Krátce se usmála. Jen koutkem rtů. Ale jemu to stačilo, aby na ten úsměv myslel ještě další tři dny.
Začali se vídat častěji. Nejdřív náhodou. Pak už méně náhodou. Káva po službě. Dlouhé rozhovory na nemocničním parkovišti. Pohledy, které trvaly o trochu déle, než by měly.
Nikdy o manželovi moc nemluvila. Jen jednou tiše řekla: „Někdy člověk zůstane ve vztahu spíš ze zvyku než z lásky.“
A Daniel tehdy poznal, že je ztracený.
Jednoho deštivého večera ji vezl domů. Auto zamlžené, rádio hrálo potichu starou rockovou písničku. Když zastavili před jejím domem, ani jeden se neměl k odchodu.
„Měli bychom toho nechat,“ zašeptala.
„Tak proč to nechceš udělat?“
Podívala se na něj tím svým pohledem, který bolel i lákal zároveň.
A pak ho políbila.
Nebyl to opatrný polibek. Byl hladový. Dlouho zadržovaný. Jako něco, co oba dusili celé měsíce. Daniel jí přejel rukou po krku, cítil její zrychlený dech a na chvíli úplně zapomněl, že venku existuje nějaký svět.
Jenže svět existoval dál.
Svět, kde měla doma prsten od jiného muže.
Když od něj tu noc odcházela, ještě se ve dveřích otočila.
„Tohle skončí špatně,“ řekla tiše.
Daniel se pousmál, i když věděl, že má pravdu.
„Možná,“ odpověděl. „Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že vůbec žiju.“
