Ráno mi přišla jeho zpráva.
"Ve 13:00 připravená. Obojek. Černé kalhoty. Podprsenka. Vlasy rozpuštěné. Kolík s ocasem. Čekat u dveří."
Nic víc.
Nikdy nepotřeboval dlouhé věty.
Celé dopoledne jsem cítila nervozitu v žaludku. Ne strach. Spíš to zvláštní napětí, které přichází pokaždé, když nevím, co se mnou plánuje.
Ve chvíli, kdy jsem si kolem krku zapínala kožený obojek, už jsem byla úplně jeho.
V zrcadle jsem na sebe chvíli mlčky koukala. Dlouhé tmavé vlasy až pod prsa, hnědé oči, úzký pas. Podprsenka nechávala odkryté bradavky s kovovými piercingy, které studily v chladnějším vzduchu pokoje. Kalhoty byly těsné a odhalené přesně tak, jak chtěl, vzadu z nich vybíhal liščí ocas. Podpaží i klín jsem nechala přirozené, tak jak mi už víc než před měsícem uložil za úkol. .
Když zazvonil, okamžitě jsem otevřela.
Nejdřív nic neřekl.
Jen si mě pomalu prohlížel.
Cítila jsem, jak se pod tím pohledem začínám červenat.
„Otoč se.“
Poslechla jsem.
Srdce mi bušilo rychleji, když jsem slyšela jeho kroky těsně za sebou.
Pak mi pevně chytil bradu.
„Budeš reprezentovat svého pána. Rozumíš?“
„Ano, pane.“
Spokojeně přikývl.
Celá cesta autem byla tichá. Seděla jsem vedle něj a sledovala krajinu za oknem. Slunce svítilo tak silně, že se lesy kolem silnice zdály skoro zlaté. Na poslední část cesty mi zavázal oči šátkem.
Nevěděla jsem, kam jedeme.
A právě to mě vzrušovalo nejvíc.
Když zastavil na malé lesní cestě u řeky, sevřel se mi žaludek očekáváním.
„Vystup.“
Udělala jsem to okamžitě.
Vzduch byl teplý, voněl vodou, trávou a jehličím. Někde v dálce zpívali ptáci.
„Nehýbej se.“
„Stůj rovně. Ruce za záda.“
Poslechla jsem.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Minuty se táhly nekonečně pomalu. Každý závan větru po holé kůži jsem cítila mnohem silněji než normálně.
Pak jsem uslyšela další auto.
Dveře.
Kroky.
Mužský hlas, který jsem neznala.
Okamžitě jsem cítila, jak mi hoří tváře.
Můj pán mě chytil za paži a postavil mě doprostřed mýtiny.
„Představ se.“
Polkla jsem.
„Jmenuji se Nora.“
„Hlasitěji.“
„Jmenuji se Nora, pane.“
Pak mi rozvázal oči.
Musela jsem několikrát zamrkat proti ostrému slunci. Druhý muž stál pár metrů ode mě a mlčky si mě prohlížel.
Ten pohled jsem cítila po celém těle.
Neutekl očima ani od obojku, ani od piercingů, ani od mého držení těla.
„Otoč se,“ řekl můj pán klidně.
Pomalu jsem se otočila kolem vlastní osy, přesně jak mě to naučil. Ruce za zády. Hlava lehce sklopená.
Přála jsem si schovat. A zároveň jsem nechtěla, aby přestali.
„Kolik je jí?“ zeptal se ten muž.
„Dvacet šest.“
Přešel blíž.
Slyšela jsem šustění trávy pod jeho botami a cítila, jak se mi rozklepaly nohy, když se zastavil těsně přede mnou.
„Vypadá poslušně.“
Můj pán se tiše pousmál.
„Je. Ale jen když ví, komu patří.“
Ta věta mnou projela až do morku kostí.
Stála jsem tam skoro nehybně, zatímco oba klidně mluvili o pravidlech, disciplíně a o tom, co ode mě očekávají.
A já si v tu chvíli uvědomila něco zvláštního.
Nejvíc mě nevzrušovalo to, jak jsem oblečená. Ani jejich pohledy.
Ale to vědomí, že o mně rozhodují, zatímco já tam poslušně stojím uprostřed sluncem zalité mýtiny a čekám na další rozkaz.
