Karlova návštěva dopadla velmi dobře. Má žena se sice nemohla po ránu zbavit pocitu, že ji má natrženou, což já nedovedl posoudit, jestli je to dobře nebo špatně. Ostatně i já se do práce vydávám s pocitem, že mám Karlovo péro stále v zadnici. V práci se věnuji svým povinnostem, ale jen se v naší kanceláři objeví Marcel, hned s Emilem vyzvídají: „Tak co, jaké to bylo s Karlem?“ „Asi dobrý, já jsem protažený, moje žena je protažená, Karel je vycákaný, takže určitě dobrý,“ pochvaluji si a podrobnosti ze včerejšího večera dál nerozvádím. Oni na mě divně koukají, jejich pohledy jsou až závistivé, jakoby je mrzelo, že se nemohli zúčastnit, ale moje vychloubáni nijak nekomentují. Marcel si pak jde po svém a já zůstávám sám s Emilem. Máme v kanceláři takovou „tichou domácnost“, každý si hledí své práce a Emil se až odpoledne zeptá: „Fakt to bylo s Karlem tak dobrý?“ „Jo, bylo, ještě teď mám pocit, že je to jeho péro hluboko ve mně,“ vychvaluji mu svůj včerejší zážitek. Emil se na mě tak zasněně zakouká a povídá: „Hm, to máš dobrý, taky bych chtěl mít takový pocit, ale ta má úzká prdel by Karlovo péro určitě nezvládla.“ „Třeba jo, co ty víš, když si to nezkusil, nemůžeš vědět, jestli by ti tam vešlo. Ale až se tady Karel zase někdy objeví, můžeš to klidně vyzkoušet,“ snažím se ho navnadit. „Myslíš,“ ptá se naivně Emil. „No, já to zkusil a teď už vím, že mi do prdele vejde každé péro, když se mi do ní vešlo to Karlovo,“ vypouštím ven svou pozitivní zkušenost s velkým pérem ve své zadnici. Už se balíme domů, když do kanceláře vpadne Ota a popohání Emila: „Tak honem, honem, mám na tebe moc velkou chuť ty můj koloušku…“ Emil nic neřekne, jen se sbalí a jako poslušný pejsek následuje Otu. Tomu, jak Ota ovládá Emila, se hodně divím, ale plést se do nich rozhodně nemíním. Když si Ota odvedl Emila, vyrážím také k domovu a na chodbě potkávám Marcela. Jen tak s pozdravem mu nabídnu: „Nechceš zajít k nám a trochu se uvolnit?“ A Marcel na to: „Ne, ne, určitě ne, zase by mi ty vaše díry akorát strhly péro.“ Začal jsem se smiřovat s tím, že Marcel ani Emil v dohledné době asi nebudou mít zájem si užít se mnou nebo mou ženou. Avšak to ještě ani trochu netuším, že někdo, kdo by patřičně potěšil moji nadrženou zadnici a ochotně bude dovádět s mou ženou, je mnohem blíž, než si vůbec dokážu představit.
Všechno to začalo docela nevinně, když tak jako jindy, vyrážím po ránu z domova do práce a na chodbě se skoro srazím se sousedem, panem Mrkvičkou. On je v domě všemi vnímán jako solidní člověk, co jiného by se také od úředníka mělo očekávat. Moc se neznáme, ani se nestýkáme a co z dřívějška vím, tak byl snad v mládí krátce ženatý, jak sám tvrdil, stalo se to v mladické nerozvážnosti, ale za ta léta co bydlí vedle nás, si nepamatuji, že by si domů přivedl nějakou ženu, byť jen na nějaký ten úlet. Ať mi netvrdí, že solidní, asi i finančně zajištěný čtyřicátník občas nepotřebuje uvolnit přetlak v rozkroku. Dnes se dal nějak sám do řeči, když poznamená: „Tuhle u Vás bylo zase veselo, vaše žena je u toho hodně divoká, viďte sousede.“ „To víte, sousede, všichni to občas potřebujeme,“ řeknu a nemám zájem se dál s Mrkvičkou na toto téma bavit. On je ale opačného názoru a dál vyzvídá: „Všiml jsem si, že k vám poslední dobou chodí nějací chlapi.“ „To jsou chlapi z práce, co na tom,“ snažím se ho odbýt. „Já jen, že obyčejně vaše žena pak krásně naříká…,“ nenechá se. „No a?“ na to já. A Mrkvička mi vpálí: „Sousede, to se nedá vydržet, já si ho při těch jejich nářcích vždycky musím honit.“ „A dobrý?“ snažím se ho uzemnit. „No dobrý, někdy se udělám i třikrát a parádně si zaneřádím koberec,“ začne se vychloubat Mrkvička. Takticky otvírám náš byt, aby naši debatu neslyšel někdo, kdo nemá, a řeknu: „Pojte dál, nebudeme takové věci řešit na chodbě.“ On mě následuje, a když jsme obklopeni stěnami našeho bytu, vpálím mu, jak se věci mají: „To máte tak sousede, ti chlapi si to s mou ženou rozdávají za odměnu.“ „Jak za odměnu?“ otáže se. „No normálně, napřed si to musí rozdat se mnou a pak můžou vlézt na mou ženu,“ odpovím mu. Mrkvička je náhle červenější než mrkev a za hodnou chvíli vykoktá: „To jako…, to jako…, s vámi…., to jako…, dělají…?“ „Chlape, ne jako, opravdu mě píchají, musí mi přece předvést, jak to s ní budou dělat,“ nastíním mu, jak se věci mají. On se pak vzpamatuje a zmůže se na siláckou větu: „Uf, takové prase mám za souseda, prase co je na chlapy.“ Víc už si toho neřekneme, opouštíme náš byt, ani se nepozdravíme a každý si jde po svém.
Avšak hned druhý den, když se vracím z práce, Mrkvička jakoby náhodou stojí ve dveřích svého bytu a velice mě zdraví. Je jen ve značkových slipech a ledabyle oblečeném triku, aby vynikla jeho boule v rozkroku. Pohlédnu na něj a řeknu: „Copak, copak sousede?“ „Třeba bych…, na chvilku…, k vám…,“ vysouká ze sebe. Stárnoucí osamělý samec s plnými koulemi dává v sázku svou pověst solidního člověka a najednou je mu asi jedno, co bude muset udělat proto, aby jeho koule byly prázdné. Vím, že má žena dnes přijde později a tak nechám Mrkvičku, ať mi předvede, co v něm je a k čemu všemu je odhodlán. Pozvu ho k nám a zavedu ho do pokoje. Sam od sebe se usadí na pohovce a vyzvídá: „A jak to mezi chlapy probíhá?“ „No normálně, navzájem se třeba vzruší, postaví si péra, pokouří si je…,“ řeknu a začnu se svlékat, až jsem úplně nahý. „Mrkvičko, nestyď se a předveď mi tu svou mrkvičku,“ pobídnu jej. Je vidět, jak překonává svůj silný ostych z toho, že se má svléknout před chlapem. Záhy je ale také nahý. Stojíme proti sobě, při vzájemném okukování se zjišťujeme, že jsme skoro stejní a nemáme si co závidět. „Na začátek se asi trochu opláchneme,“ navrhnu a on mě poslušně beze slova následuje do koupelny. Tam se každý sám vysprchujeme a prozatím mezi námi k ničemu nedochází. Já však doufám, že brzy tomu bude jinak. Když se vrátíme do pokoje, přistoupím k němu a má ruka mu zajede do rozkroku. Párkrát mu pořádně stisknu péro a koule, a on vyjekne: „Uf, och, panebože, chlap mi sahá na péro!“ Ale nechá se, a já jen cítím, jak mu péro tuhne a on po chvíli otočí: „Uf, och, ty prase, och dělej si se mnou, co chceš!.“ Péro mu ztuhlo moc hezky, krásně v něm tepe a já musím pokleknout, abych si mohl Mrkvičkovo péro řádně vychutnat. Jen se ocitne v mojí puse, on si povzdechne: „Uf, och, ty prase, och, jen mi ho neukousni!“ Jeho péro mi přesně pasuje do pusy, žádné dušení a dávení, prostě si ho můžu vychutnávat dle libosti. I Mrkvička si libuje: „Uf, och, to je síla, och, nechat se udělat chlapem, och…“ Jeho sténání se stupňuje, mé ruce ho drží za zadnici, aby nemohl ucuknout, a on mi do pusy vniká pérem stále svižněji. Když mi do pusy cákne několik dávek svého horkého semene, jen si povzdechne: „Panebože, já se vycákal chlapovi do huby.“ Jeho pověst slušného pána utrpěla řádný šrám, a když jeho péro opustilo mou pusu a on viděl, že jsem jeho semeno pozřel a jen si rukou lehce otřel pusu, neudržel se a poznamenal: „No do prdele, takové prase nejsem, abych hltal chlapovo semeno.“ Posbíral jsem se ze země, usadili jsme se vedle sebe na pohovce a Mrkvička po delším mlčení řekne: „Uf, to byla ale síla, prvně mi ho někdo kouřil.“ „No vidíš, Mrkvičko, jak jednoduchý to je, na začátek dobrý,“ utrousím. On se zamyslí a ptá se: „Jak na začátek?“ A já ho uvedu do dalšího dějství slovy: „Teď mě musíš ojet tak, jako bys ojížděl mou ženu.“ V Mrkvičkových očích je vidět strach z toho co se bude dít dál a vysouká ze sebe: „Jak ojet?“ „No normálně, jak děvku, jen mám díru jenom vzadu,“ uvádím ho znovu do reality. „Uf, no do prdele ho chlapovi rozhodně strkat nebudu!“ brání se, ovšem já chci jeho péro ozkoušet pořádně a jen ho ujišťuji: „Ale budeš, Mrkvičko.“
Chvíli to sice vypadalo, že bude chtít utéct domů, ale jen mu má ruka znovu zajela mezi nohy, přehodnotil své postoje slušného chlapa a odhodlal se změnit v divoké zvíře, když řekne: „Tak ale…, tak ale…, musíš…, musíš mi říkat…, jak to mám dělat…“ Pohlédnu na něj a ptám se ho: „Chceš jít na mě a do mě zezadu nebo klasicky na misionáře?“ „Já nevím, jak to chceš ty?“ řekne odhodlaně. „No mě se to víc líbí, když je na mě chlap položený, tvrdě ho do mě vráží až po koule a přitom mi drtí koule a péro,“ nastíním mu své představy a přání. On mlčí a čeká, co bude dál. Já mu trochu pohoním rukou jeho neklesající péro a řeknu: „Vstaň, já se ti tady rozložím:“ Tak se také stane, lehnu si pohodlně na pohovku, on nade mnou stojí jako hromádka neštěstí a já ho pobídnu: „Vrhni se na mě, jak na ženskou.“ On se na mne začne dost neohrabaně pokládat a já ho navádím: „Zasuň mi prsty do prdele, rozdělej si mě, třeba mě i vylízej.“ Mrkvička sebou škubne a vyřkne: „Fuj, panebože, ze mě bude takové prase, hrabat se chlapovi v prdeli, fuj…“ Nicméně síla jeho odhodlání zapíchat si třeba i s chlapem učinila své a záhy cítím, jak se jeho prsty derou do mé zadnice. Instinktivně zvedám nohy, přidržuji si je rukama, aby mě Mrkvička mohl rozdělat co nejvíc. Chválím jej: „Och, hezky mi je tam strkáš.“ A dál ho pobízím: „Hlouběji mi je zasouvej, pěkně mi roztahuj prdelku…“ On se snaží a já brzy cítím, jak se má zadnice uvolňuje a bude připravena přijmout do svého nitra tu jeho hezkou mrkev. „Och, vrhni se na mě, och, Mrkvičko nestyď se, och, protáhni mi prdel…,“ poroučím mu a přeji si v tu chvíli jediné, aby to své roztomilé péro konečně zasunul do zadnice. Počíná si na mě trochu neohrabaně, ale když se na mě konečně položí jak na ženskou, kterou chce ojet, už, už cítím, jak se jeho péro otírá o otvor do mojí zadnice a záhy Mrkvička zafuní, dvakrát divoce přirazí, až mi vrazí své péro do zadnice a začne mě normálně ojíždět jako nějakou sprostou děvku. Vůbec mě nešetří a do toho jen hlasitě poznamená: „Ty děvko! Já jsem takové prase!“ Já si náramně užívám, jak na mě to prase dovádí a divoce mi vráží své péro do zadnice. Sténám a naříkám jako opravdová děvka, což jej ještě víc rozvášní, až skoro dech nemůže popadnout, ale pochvaluje si: „Ach, ach, ty proradná děvko, ach, ach, ty mi dáváš, ach, ach, ty mi ho proháníš…“ Za pár dalších okamžiků úplně zdivočí a utrousí: „Ach, ach, já ti ji natrhnu…“ „Och, Mrkvičko, och, natrhni!“ pobídnu ho dost hlasitě a už cítím, jak se má rozdováděná zadnice plní jeho semenem. Když se ze mne z posledních sil odvalí, jen řekne: „Panebože, já se vycákal chlapovi do prdele, panebože, řekni, že to není pravda, že to byl jenom zlý sen.“ Já si však po silném prožitku s ním libuji a pochvaluji: „Mrkvičko, ty jsi ďábel, ty se nezdáš, já netušil, že mám hned vedle takového výkonného souseda, který může krásně uspokojit mou nadrženou prdel.“
Mrkvička znaveně polehává na pohovce, velice oddychuje, ale jeho péro tak vůbec nevypadá. Lehce mu na něj sáhnu a on se ani trochu nebrání, nic nenamítá a je teď svolný snad ke všemu. I má zadnice je při chuti, cítím, že je stále uvolněná a tu jeho mrkev by v sobě ještě jednou snesla. Nezaváhám ani na chvilku, klekám si rozkročmo nad Mrkvičku a otírám se mou uvolněnou zadnicí o jeho péro. On pochopí, obejme mě a přitom mi jeho péro samo zajede do zadnice. „Uf, ty nenasytná děvko ještě nemáš dost?“ otáže se a já jen zasténám: „Och, nemám.“ V okamžicích příštích jeho péro s mou zadnicí spřátelilo natolik, že jsme oba jako ze řetězu utržení. Já divoce rejdím na Mrkvičkově péru a pochvaluji si: „Och, to je slast, och, jak hezky mi tam pasuje…“ A Mrkvička nezůstává vůbec pozadu, snaží se pěkně přirážet, aby bylo jeho péro v mojí rozdováděné zadnici co nejhlouběji, a naše společné dovádění komentuje slovy: „Ach, panebože, ach, chci, ach, chci být prase, ach, chci, ach, chci ti ho vrážet do prdele…“ Oba si ty naše sprosté radovánky moc užíváme a jsme právě v nejlepším, když se za mnou ozve hlas mojí ženy, která praví: „Ale, ale, s kýmpak to dnes dovádíme, že by nějaký nový sameček?“ Cítím, jak Mrkvičkovi silně tepe v péru, jeho další orgasmus se asi kvapem blíží a já musím, musím si to jeho péro v sobě vychutnat co nejvíc, nemůžu jen tak přestát a slézt z Mrkvičky. Jeho sténání a nářky se náhle stupňují a já cítím, jak se do nitra mojí zadnice dere další semeno. Slézám z něj a jen žena spatří, kdože to byl pode mnou, poznamená: „Hm, kdo by to byl řekl, že Mrkvička, takový slušný a umí být také pěkné čuně.“ On se znovu červená jako mrkev a při pohledu na mou ženu ze sebe vysouká: „No tak…, tak já už bych…, asi šel…,“ Své slipy a triko se ani nesnaží hledat, jen aby z našeho bytu co nejrychleji zmizel. Když vstane znaveně z pohovky, přistoupí k němu moje žena, začne ho šimrat prstem pod bradou a řekne: „Mrkvičko, Mrkvičko, pěkně si vymydli tu svou mrkev a brzy zase přijdi, já mám pro ni hned dvě volné díry.“ Mrkvička se pak v mžiku vytratí z našeho bytu a já očekávám, že dostanu od ženy pěkně vyhubováno. Ona se však klidně usadí a zamyslí se: „Hm, kdo by to byl do něj řekl, takový solidní chlap…“ A pak se začne vyptávat: „Kde se tu vůbec vzal? Vydrží víc než ty?“ A já jí na rovinu sděluji: „Holka, to bys neřekla, potkal mě na chodbě a vyzvídal, proč k nám chodí cizí chlapi, tak jsem mu to názorně předvedl. A vysemenil se hned třikrát, takže asi dobrý.“ Žena jen uznale kýve hlavou a bylo na ní vidět, že by Mrkvičku také ráda na sobě vyzkoušela. Třeba se z něj stane náš nový přítel a navíc to bude mít k nám tak blízko.
