Cesta trvala déle, než jsem čekala.
Nejdřív asfalt, potom úzká silnice mezi lesy a nakonec jen kamenitá cesta, po které auto pomalu poskakovalo. Za okny ubývalo domů i lidí, až zůstaly jen stromy.
Nikdo z nás nemluvil.
Seděla jsem rovně a snažila se odhadnout, kam jedeme, ale po chvíli jsem to vzdala.
Když auto konečně zastavilo, stála před námi stará dřevěná chata.
Nebyla zchátralá. Jen jednoduchá a osamělá.
Vystoupila jsem.
Vzduch voněl lesem a zahřátým dřevem.
„Pojď.“
Následovala jsem ho dovnitř.
Chata byla překvapivě čistá. V hlavní místnosti stůl, dvě židle a kamna. Pak mě zavedl do menšího pokoje.
Tam byla jen postel, plastový kanystr s vodou, kbelík a malé okno s výhledem do lesa.
Nic víc.
Zastavila jsem se uprostřed místnosti.
„Tohle bude dnes tvůj pokoj.“
Přikývla jsem.
Přešel ke stěně, kde byl upevněný kovový kruh.
Teprve tehdy jsem si všimla krátkého řetězu.
Neřekl ani slovo.
Jen mě postavil na určené místo a připnul řetěz k obojku.
Nebyl krátký natolik, abych se nemohla pohybovat.
Dosáhla jsem na postel, na vodu i na dveře.
Ale zároveň mi jasně připomínal, že nemohu odejít.
Když skončil, ustoupil o krok zpět.
„Máš vodu.“
Přikývla jsem.
„Máš postel.“
Další přikývnutí.
„A máš čas přemýšlet.“
To byla poslední věta, kterou řekl.
Pak odešel.
Dveře se zavřely.
Uslyšela jsem cvaknutí zámku.
A najednou bylo úplné ticho.
Posadila jsem se na okraj postele.
Slunce pronikalo malým oknem a kreslilo na podlahu světlý obdélník.
Řetěz při každém pohybu tiše zachrastil.
Poprvé od rána jsem byla sama.
Nevěděla jsem, co mě čeká zítra.
Nevěděla jsem, co si oba muži domluvili.
Jisté bylo jen jedno.
Až do zítřejšího setkání na mýtině budu mít spoustu času o tom přemýšlet.
Probralo mě že zamyšlení vrčení motoru.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá.
Pak se ozval druhý.
A po něm další.
Posadila jsem se na posteli a zaposlouchala se.
Venku někdo zabouchl dveře auta. Následovaly hlasy. Několik hlasů.
Mužských.
A také ženských.
Nedokázala jsem rozeznat slova, jen útržky vět a občasný smích.
Srdce se mi okamžitě rozbušilo.
Někdo přijel.
Za chvíli jsem uslyšela kroky na verandě.
Dveře se otevřely.
Vešel muž, který mě sem přivezl.
„Vstaň.“
Okamžitě jsem poslechla.
V rukou držel černou látkovou kuklu.
Nic nevysvětloval.
Jen mi ji přetáhl přes hlavu.
Svět zmizel.
Zůstalo jen tlumené světlo prosvítající skrz látku a zvuky kolem.
„Pojď.“
Vedl mě za paži.
Řetěz už byl pryč.
Pomalu jsem kráčela za ním přes chodbu.
Bosé nohy cítily dřevěná prkna podlahy.
Pak se otevřely další dveře.
Okamžitě jsem poznala, že jsme ve větší místnosti.
Hlasy zněly mnohem blíž.
Nejméně šest nebo sedm lidí.
Možná víc.
Někdo právě vyprávěl vtip a ostatní se zasmáli.
Jiný hlas odpověděl.
Ženský.
Pak další.
Náhle jsem si připadala mnohem menší než předtím.
Nevěděla jsem, kdo tam je.
Nevěděla jsem, kolik lidí se na mě dívá.
Jen jsem stála na místě a snažila se zachovat klid.
„To je ona?“ ozval se někdo.
„Ano.“
Hlas muže, který mě sem přivezl.
Následovalo krátké ticho.
Takové to zvláštní ticho, kdy si lidé něco prohlížejí a hodnotí.
Polkla jsem.
Kukla mi bránila vidět jediný detail.
Slyšela jsem jen šustění oblečení, kroky a občasné zamumlání.
„Vypadá nervózně.“
Tentokrát ženský hlas.
Ne posměšný.
Spíš pobavený.
„To je normální,“ odpověděl jiný muž.
Znovu se ozvalo několik hlasů najednou.
Rozhovor pokračoval.
A já stála uprostřed místnosti, slepá, odkázaná jen na sluch a vlastní představivost.
Právě ta nejistota byla možná silnější než cokoli jiného.
Nevědět, kdo mě pozoruje.
Nevědět, co si myslí.
Nevědět, co bude následovat.
Jen poslouchat hlasy neznámých lidí, zatímco venku za okny šuměl les a pozdně odpolední slunce pomalu klesalo mezi stromy.
