Novoroční past a podpis vlastního ortelu

Silvestrovská noc byla už jen tichou ozvěnou té vánoční bolesti. Pořádal jsem v klubu novoroční akci. Mohl tam být se mnou. Mohli jsme to oslavit spolu a začít jinak. Místo toho jsem příchod nového roku zapíjel s úplně cizími lidmi a dvěma kluky z personálu, které jsem znal. Kde byl on a s kým ten večer slavil, to nevím. A vlastně si to dodnes ani nechci domýšlet.

Byl jsem z toho všeho už strašně vyčerpaný. Chvíli před půlnocí jsem se pokusil ten zraňující kruh definitivně přetnout. V absolutní beznaději jsem mu napsal zprávu, která měla být tečkou: „Pro rok 25 ti nemám co nabídnout“.

Odpověď, která mi pípla na displeji přesně minutu po silvestrovské půlnoci, byla mistrovským dílem cynismu. Ledově strohá, prázdná věta: „Šťastný nový rok !“. Když akce skončila, vydal jsem se domů. Matně si vzpomínám, že jsem tou ranní zimou šel možná i pěšky. Byl jsem úplně prázdný. Ale sotva jsem dorazil domů a zavřel za sebou dveře, ozval se.

První leden 2025. Jak stylové datum pro to, aby svou hru rozehrál naplno. Nepsal nic o tom, kde celou noc byl. A pak, přesně v momentě, kdy jsem po té tiché samotě v přeplněném klubu byl nejvíc zranitelný, utrousil do zpráv tu nejzákeřnější možnou návnadu: „...domů k nám...“

Věděl naprosto přesně, jaké tlačítko zmáčknout. Slovo „domov“ bylo zosobněním všeho, co jsem mu celou dobu chtěl dát. Hned nato začal hrát svou oblíbenou roli zahanbeného chlapce. „Prostě nejde to, abych jeden den byl jako ňuňásek a druhý den mimo...“ vysvětloval mi. Znělo to jako omluva. Znělo to, jako by ke mně poprvé promlouvalo to jeho skryté, opravdové já.

Jenže jeho zranitelnost zmizela hned ve chvíli, kdy si potvrdil, že zabírám. Z naděje na blízkost se rázem stal chladný kalkul, když mi s až děsivou samozřejmostí navrhl sex v rychlém tempu: „Šup šup a bude to.“ „Uvidíš, co půjde a co ne,“ dodal suše. Poslal jsem mu taxíka. Otevřel jsem dveře svého bytu a nechal ho vejít zpět. Spát jsme tenkrát nešli. Bylo to dlouhé, nekonečné ráno a pak i den. Pamatuji si jen, jak jsem byl strašně šťastný, že je konečně se mnou. Zoufale jsem se té iluze držel. Ale dnes, když se ohlédnu zpět, vidím tu mrazivou pravdu: on tam se mnou vlastně vůbec nebyl.

Nepotřeboval mě. Potřeboval jen bezpečný úkryt a ventil pro svůj vlastní chaos. A já mu k tomu 1. ledna posloužil jako dokonalý nástroj. Tehdy ráno jsem si myslel, že zachraňuji vztah, ale ve skutečnosti jsem si podepsal svůj vlastní ortel.