Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Rok Jizvy skončil. Můj rozkrok byl bojištěm, které se proměnilo v tvrdou, zrohovatělou krajinu. Místa, kudy Tomáš pravidelně protahoval jehlu, se změnila v trvalé kanálky, které se odmítaly uzavřít. Tělo to vzdalo. Přestalo se snažit bojovat o svou celistvost. Přijalo děravost jako svůj nový stav.
„Už žádné jehly,“ řekl Tomáš, když přinesl malou, těžkou krabičku vystlanou černým sametem. „Dostaneš kroužky.“
Byl to dlouhý víkend. Sandra, které už se začínalo klenout břicho pod tričkem, a Klára odjely do wellness. Zůstali jsme sami. Dům byl tichý, jen bzučení lednice a můj zrychlený dech. Tomáš mě uložil na stůl. Místo nití a jehel vybalil pytlíky s chirurgickou ocelí. Bylo to 30 kroužků. Patnáct na levou stranu, patnáct na pravou. Byly to kroužky, které se jednorázově zaklapnou a vytvoří hladký, nepřerušovaný kruh. A k tomu dlouhá, tenká nerezová tvarovaná tyčka, která byla cca ve 2/3 rozšířená s otvorem, pak jsem viděla malou trubičku a malý visací zámek.
Tomáš bral jeden kroužek po druhém. Protahoval je těmi zhojenými, tuhými tunely po jehlách. Než je zacvakl, kápl do spoje ještě lepidlo na kov. Prostě už neplánoval, že by je někdy vyndaval. Nebylo to bolestivé jako šití. Kůže už byla necitlivá. Bylo to... těžké.
Tomáš u toho neustále nadával. Moje kunda totiž nepřetržitě tekla. S každým jeho dotykem studené oceli se ze mě vyvalil další čirý, hustý sekret a jemu všechno klouzalo v prstech. Nemohla jsem si pomoct. Ta biologická automatizace mě naprosto pohltila. Byla jsem neustále roztoužená, mé tělo se proměnilo v nezastavitelnou výrobnu vlhkosti. Stačilo jen pomyšlení na to, jak hluboko jsem padla, nebo jen pohled na Klářin bičík, a vše se spustilo. Můj mozek se prostě přesunul do rozkroku. Tomáš se vztekle utřel do ručníku. „Ty jsi fakt neuvěřitelná,“ odfrkl si, ale v jeho očích byl vidět ten obvyklý, zvrácený inženýrský triumf. „Podívej se na sebe. Z tebe už je jen slintající, tekoucí potrubí. Tvoje hlava je úplně prázdná, zbyly ti jen reflexy a lubrikace. Nulová sebekontrola. Stroj na vlhkost.“ Otřel z mého stehna další kapku tekutiny. „Ale přesně takhle tě chci mít. Tekoucí a uzavřenou.“
S každým dalším kroužkem jsem cítila, jak se mi pysky natahují vahou kovu. Když osadil všech 30 kroužků, vypadala jsem, jako bych měla na pysku navlečenou pružinu. Když jsem se pohnula, ozval se ten zvuk. Kov o kov. Jemné, neúprosné cinkání. Zavedl Jádro. Černý silikon vklouzl dovnitř hladce, roztáhl mě a připravil na uzavření. Moje kunda jej jako vždy toužebně přivítala. Do močové trubice mi zavedl krátkou nerezovou trubičku a pak vzal tu nerezovou sponu. Začal „šněrovat“. Provlékal drát levým kroužkem č. 1, pak pravým kroužkem č. 1. Levým č. 2, pravým č. 2. Stahoval k sobě mé okované pysky jako korzet. Ocelové kroužky se k sobě přitiskly s cvaknutím. Vytvořily neprostupnou stříbrnou hradbu. Tyčka byla nahoře ve tvaru T a o první kroužky se zarazila. Do otvoru ve 2/3 spony zapadla trubička, co mi předtím vložil do močové trubice. Dole, u hráze, bylo očko, kterým protáhl malý zámek a zacvakl ho. Všechno tvořilo dokonalý, anatomicky tvarovaný celek.
„Vstaň,“ poručil. Vstala jsem. Bylo to jiné než nitě. S nitěmi to táhlo a řezalo. S ocelí to bylo těžké, studené a definitivní. Mezi nohama jsem měla asi 300 gramů kovu. Při chůzi to cinkalo. Jádro uvnitř bylo v absolutním bezpečí. „Teď jsi obrněná,“ řekl Tomáš spokojeně, když prstem přejel po té chladné mříži. „Tohle se nebude párat.“ Podívala jsem se na sebe a nemohla jsem se ubránit srovnání se zipem. Jen tenhle se nedal rozepnout.
Ten malý silikonový tunel na močení, který tam byl předtím, už nebyl potřeba. Nová ocelová trubička s širším okrajem převzala jeho úlohu. Byl to nezvyk mít kov v močové trubici a bylo to zvláštní, když jsem čůrala. Moč neosobně procházela ocelovou trubkou. Zvonilo to o mísu. Necítila jsem teplo vlastní moči na kůži, jen vibraci kovu. Bylo to ale vlastně o dost pohodlnější než dříve.
Ztráta Světa
S novým „brněním“ přišla nová pravidla. Tomáš usoudil, že když jsem tak dokonale uzavřená do sebe, neměla bych vnímat svět venku příliš jasně. Můj svět by měl končit na hranici mé kůže. „Dutina nepotřebuje koukat, kde co lítá. Dutina má plnit funkci.“ Začalo to nenápadně. Koupil mi koženou masku přes celou hlavu. Neměla otvory pro oči. Byla to hladká černá plocha. Měla jen dírky na nos a otvor na ústa se zipem. A sluchátka, která dobře tlumila zvuk. „O víkendech,“ řekl, „budeš v režimu Offline.“ Poprvé to bylo děsivé. Nasázel mi do uší pěnové špunty a přes ně dal sluchátka, do kterých pustil bílý šum. Nasadil mi slepou masku. Tma. Absolutní tma. A nechal mě stát v obýváku. Najednou jsem nevěděla, kde je. Nevěděla jsem, jestli se na mě dívá. Ztratila jsem pojem o prostoru. Cítila jsem jen váhu oceli v rozkroku, Jádro v sobě a tep vlastního srdce. Můj svět se scvrkl. Když se mě dotkl, nadskočila jsem. Ucítila jsem jeho ruku na rameni. Vibrace jeho hlasu mi prošly tělem a ze sluchátek jsem jasně uslyšela: „Klid, takhle je to lepší. Nemusíš přemýšlet. Já jsem tvůj mozek.“
Byl to naprostý šok, ale brzy se dostavilo něco nečekaného. Jakmile ze mě opadl prvotní strach z dezorientace, přišla obrovská, drtivá vlna úlevy. Zbavení se smyslů bylo ten největší dar. Jakmile mi vzal zrak a sluch, ztratila jsem poslední kotvu s realitou, poslední zbytky své lidské identity, to poslední „já“, které by mohlo analyzovat okolí, předvídat události nebo mít vlastní názor. Zmizela manažerka, zmizela Simona. V té tmě a nekonečném hučení bílého šumu neexistovala minulost ani budoucnost. Mohla jsem se konečně ponořit úplně do sebe, zredukovat se pouze na teplo, vlhkost, dotek a na tu těžkou, chladnou ocel visící mi mezi nohama. Byla jsem izolovaný kokon, pouhý nervový systém čekající na vnější stimulaci od svého majitele. Byla to absolutní smyslová deprivace, která mě propustila z vězení mé vlastní mysli a umožnila mi naplno prožívat stav dokonalé věci.
Takto zbavená sluchu a zraku jsem se čím dál častěji zapojovala do postelových hrátek. Oslepená a hluchá bych jako pozorovatel byla k ničemu, takže jsem daleko častěji končila jako správná dutina přímo v akci, kde moje tělo fungovalo jen jako bezejmenný přijímač k ukojení cizích potřeb.
Pokaždé to byl surový útok na mé izolované smysly. Ležela jsem v té absolutní temnotě a tichu, roztřesená očekáváním. Z ničeho nic mě hrubé ruce popadly za boky a přehodily mě na čtyři. Než jsem stihla zareagovat, pocítila jsem, jak se mi do krku zarývá hluboko penis, zatímco jiný, umělý, tvrdý a neúprosný, nemilosrdně rozrážel můj zadek. Vnímala jsem to všechno neskutečně intenzivně – cítila jsem, jak mi obličej dře o prostěradlo, cítila jsem cizí pot kapající mi na záda, slyšela jsem skrz bílý šum tlumené zvířecí oddechování těl nade mnou. Nikdy jsem nevěděla, kdo je kdo. Byla to Sandra se strap-onem zezadu a Tomáš zepředu? Nebo Klára bičující mé boky, zatímco mě Tomáš hrubě ojížděl v zadku? Bylo to jedno. Stala jsem se jen vibrujícím uzlem nervů, smýkaným drtivými rázy zepředu i zezadu, slepá a hluchá ke všemu kromě bolesti, tlaku a hlubokého zadostiučinění. Z mých rtů stékaly sliny a z kundy potoky mého sekretu, mé tělo se podvolovalo s nelidskou poslušností.
Jednou, takto absolutně zbavena smyslů, ponořená jen do nekonečného bílého šumu, jsem si začala uvědomovat, že něco hrubě nesedí. Ležela jsem na zádech, tlustou koženou masku pevně staženou na obličeji, a myslela si, že půjde o běžnou večerní rutinu s Tomášem a holkami. Najednou mi ale tváře sevřely neznámé, mozolnaté ruce a vzápětí jsem měla penis v puse i v análu současně. Byly obrovské, pulzující horkou krví a s naprostou jistotou vím, že to nebyl žádný Klářin strap-on. Byli to cizí, živí muži. A než jeden stihl skončit, okamžitě a bez slitování ho vystřídal další.
Trvalo to dlouhé hodiny a čas v té neprostupné tmě ztratil jakýkoliv význam. Bylo to nekonečné, mechanické přirážení, při kterém mě hrubé paže otáčely, zvedaly do kleku a překlápěly jako bezvládný kus hadru. Moje těžké, plné čtyřky byly neustále pod palbou a nezůstaly v klidu ani na vteřinu. Neznámé ruce mi je surově hnětly, bolestivě mačkaly a tahaly mě za bradavky s takovou silou, až se mi pod maskou do očí draly slzy. Sloužily jim jen jako madla. Kroutili mi je, drtili je pod svými propocenými hrudníky a hrubě, s mlaskavým zvukem do nich plácali, aby si dodali rytmus, zatímco do mě bezcitně bušili. Vnímala jsem jen drtivou váhu těl nade mnou a ostrý, štiplavý pach. Byla cítit spousta potu, spousta různého cizího potu, těžké pižmo a agresivní kolínské, které do našeho domu rozhodně nepatřily. Kůže mi hořela od hrubého tření o koberce a povlečení, čelist mi z neustálého roztahování a sání úplně vypovídala službu a mé okované pysky těžce cinkaly při každém brutálním nárazu zezadu. Vůbec nevím, kolik chlapů se na mně během té nekonečné noci vystřídalo.
Ztratila jsem se v tom moři bezejmenného masa, vnímala jsem jen to, že mě plní ze všech stran, a přitom moje vlastní zrušená kunda se svíjela v křečích neukojitelné, uzamčené tenze.
Zatímco mé tělo řvalo po uvolnění, které nikdy nemohlo přijít, moje mysl se utápěla v čisté extázi z té nejhlubší možné degradace. Celou dobu jsem byla používána a dělala jsem obvyklý, otrocký příjem semene. Když se vše uklidnilo a celá změť těl ležela a oddychovala, pustíla jsem se do obvyklého servisu a zároveň jsem omdlévala zvráceným blahem. Přijímala jsem vše v naprosté tmě, naplněná nekonečným štěstím z toho, že už definitivně nejsem člověk, ale jen obyčejná, nevidomá Dutina.
To jsem ale netušila, jakou bude mít tato akce dohru. Stalo se to vůbec?
Po víkendu, když jsem nebyla zbavena smyslů a vrátila se do „světla“, o této akci nepadlo ani slovo, ani náznak. Tomáš pil ranní kávu, Klára si lakovala nehty, Sandra se hladila po břiše. Všichni o víkendu mlčeli, život běžel dál, jako by se vůbec nic neudálo. Nechali mě jen v myšlenkách a strašlivé nejistotě. Opravdu byl ten gangbang? Přivedl sem Tomáš další chlapy, aby mě využili v režimu offline? Nebo se mi to všechno jen zdálo v mé deprivované mysli, otupělé tmou a šumem a zvrácenými myšlenkami? Ta nejistota, to naprosté odtržení od reality mě stravovalo, ale zároveň to byla neskutečná droga. Vůbec jsem nechápala, v jakém stavu se nacházím. Už jsem nevěděla, co je pravda a co sen, jen jsem věděla, že jsem byla dokonale použita, plná a špinavá a že nemám povolení mluvit, natož se na cokoliv zeptat. A bylo mi v tom nesnesitelně příjemně.
Postupně jsem v tom začala trávit víc času. Vařila jsem slepá. Uklízela jsem slepá. Naučila jsem se orientovat podle hmatu a cítila jak o sebe kroužky v mém rozkroku narážení. Byla jsem uzavřená ve tmě a tichu, jen s pocitem plnosti ve vagíně. Byla to zvláštní, meditativní prázdnota. Moje ego se rozpouštělo v té tmě. Čím déle jsem byla v masce, tím víc jsem si přála, aby ten stav už nikdy neskončil. Už mi nestačily víkendy. Toužila jsem být odstřihnutá natrvalo. Začala jsem v sobě cítit první náznaky toho, že můj starý život v korporátu se chýlí ke konci. Že je načase udělat definitivní řez. Chtěla jsem zpřetrhat všechny zbývající vazby. Mým jediným snem se stalo ponořit se do věčné tmy a oceli a být navždy zapomenuta jako Simona.
