Jak může vypadat jeden takový obyčejný životní příběh crossdressera. Pokud někdo neví, co ono slovo znamená, doporučuji Google.
V běžném životě jsem dodnes muž a troufám si říci, že asi 99 % lidí by to do mě ani neřeklo. Aktuálně je mi 43 let a jsem v trvalém, snad i pěkném vztahu se ženou, která o této mé stránce dodnes nejspíš nemá potuchy (nebo ji úmyslně popírá a odmítá přijmout) – ale k této části se vrátíme až s časovou osou. Cítím, že dráha crossdressera tak, jak byla, vezme asi brzy za své a s přibývajícími vráskami to už nebude ono. Pro mě není crossdresser jen muž v dámském, je to člověk, který se snaží o maximální outfitovou iluzi ženy. Teprve když mozek nad výsledkem šrotuje a přemýšlí, zda je to tak či onak, jde o dobrou práci! Ale kde se vzala vlastně ta první myšlenka to udělat? To se ale musíme u mě vrátit do období dětství, kdy člověk vůbec nevěděl, že něco takového existuje, a hlavně že mu to bude v konečném důsledku velmi příjemné. První převlečení nebylo vyvoláno mnou a nějak jsem se k tomu prostě nachomýtl. Sám bych se k němu neodhodlal – nebo časem ano? To nevím... Ale tehdy byl můj věk ještě pouze o jedné číslici a měl se přehoupnout na dvoumístnou. Byla u nás oslava a má starší sestra, která chtěla vždy ségru, se svou kamarádkou dostala nápad, že ze mě udělají pro tuto oslavu sestřičku. Sestra je o 9 let starší a se svou kamarádkou mě tedy odvedly do pokoje, kde mi sestra půjčila své šaty. Byly jednoduché, ale vkusné. Co bylo však příjemné, byl ten materiál, ze kterého byly. Takový materiál klučičí oblečení prostě nemělo. Jako by člověka ta sukně neustále hladila. Oblékly mě, pak udělaly pár šminek. Na hlavu daly dámský klobouk a šly se mnou mezi hosty oslavy – pamatuji se, jak jsem v tu chvíli nechtěl. Styděl jsem se a říkal, že to stačí. Ale ony říkaly, že je to hra, že se tomu všichni zasmějeme. Asi by to nedopadlo, kdyby tehdy nepřišla teta a nebyla první, kdo mě uviděl, a s úsměvem na tváři jen konstatovala s odkazem na sestru: „Aha, takže nakonec ses té vysněné sestřičky asi dočkala! Moc jí to sluší!“ Pak už mě představily osazenstvu jako sestru Danielku. Všichni se zasmáli, jaká jsem hezká sestřička a jak mi to jako sestřičce sluší, a nikdo to nějak více neřešil a v podstatě do 30 min se zapomnělo na to, že jsem byl někdy brácha. Celé dlouhé odpoledne jsem byl Danielkou a byl to zajímavý pocit, i co do vnímání okolí velmi pozitivní. Nikdo to neřešil, nikdo více nekomentoval. A já najednou patřila k holkám... reálný pocit, jako by byl člověk v jiném těle. Každý pohyb oblečení po těle to připomněl a byl velmi příjemný, ale byla tu i taková zvláštní pohoda, která se asi dá těžko popsat – jiné vnímání času a prostoru – člověk ten den viděl svět jinýma očima. A po cca hodině v roli sestry mi došlo, že to dnes nebude rozhodně naposled... a už mi hlavou šrotovalo, kdy si takovou pohodu nastolím sám. Ale mozek zapomíná. A už týden na to bylo vše v původních kolejích. Nějak jsem to začínal vyčleňovat z hlavy a nikdo si na to už ani nevzpomněl. Nicméně po týdnu však přišla ta sestřina kamarádka a říkala, že jsem byla krásná sestřička a moc mi to slušelo a že jí se mnou bylo fajn! A v tu chvíli FLASHBACK a ty pocity na té oslavě. A vše bylo i bez oblečení zpět - touha stát se zase někdy Danielkou (časem se dostaneme i k tomu, proč již dnes jiné jméno?)...Od té doby, když nebyl nikdo doma, došlo na půjčení vyřazeného oblečení mé sestry a na světě bylo zase blaze - to jiné vnímaní světa...takto jednoduše to šlo mnoho let přes pubertu až do doby gymnázia. Ale co se dělo poté, bude již v dalším díle...
