Seděla jsem na lavičce v městském parku a snažila se tvářit klidně.
Bylo teplé odpoledne. Slunce prosvítalo korunami stromů a na chodnících se střídaly ostré pruhy světla a stínu. Kolem procházeli lidé se psy, maminky s kočárky i studenti mířící z přednášek.
Pán seděl o kus dál v zahrádce malé kavárny.
Na první pohled vypadal jako obyčejný host s kávou a novinami.
Jen já věděla, že mě pozoruje.
A že mým úkolem je zůstat na místě.
Čekat.
V lehkých bílých letních šatech, v kterých jasně svítily kontury mých bradavek a v nich umístěného piercingu. S nohama mírně od sebe, mezi nimi zastrčené růžové vajíčko s anténkou, která prosvítala pod látkou šatů. Jen pán měl v moci chod hračky. Já směla pouze sedět, číst si knihu a plnit pánovi pokyny, které mi přijdou na telefon.
Nedělat nic.
Právě to bylo překvapivě těžké.
Šaty se při každém poryvu větru lehce zavlnily. Neustále jsem si uvědomovala sama sebe. Jak sedím. Jak držím ramena. Kam se dívám. Byl klid.
Po několika minutách si na lavičku naproti sedl starší muž.
Mohl mít kolem šedesáti.
Elegantní košile, klobouk, kniha v ruce.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, než jsem ucítila, že hračka spustila své dráždění. Bylo to lehké vrnění, příjemné, pozvolné.
Po chvíli jsem si všimla, že se na mě muž v klobouku občas podívá.
Ne dlouze.
Ne nepříjemně.
Jen krátce.
A pak se vrátí ke knize.
Snažila jsem se dívat jinam.
Na fontánu.
Na děti hrající si opodál.
Na holuby pobíhající po cestě.
Přesto jsem si začala uvědomovat každý okamžik, kdy zvedl oči.
„Ohmmm“ doslova jsem vyprskla, když náhle hračka ve mně na pár vteřin spustila maximální puls. Muž se na mě zadíval. Snažila jsem se to nevnímat a dělala jsem že čtu knihu.
Telefon pípnul.
„Kolena od sebe „ zněla zpráva.
Poslechla jsem a kolena mírně otevřela. Vnímala jsem opět monotónní jemné vrčení vajíčka uvnitř mě.
A stejně tak jsem si uvědomovala sama sebe.
Jak asi působím.
Co si o mně myslí.
Jestli si mě vůbec všiml, nebo si všechno jen namlouvám.
Minuty ubíhaly pomalu.
Rána. „Ufff „ ujelo mi opět.
Muž se na mě opět podíval.
Nestihla jsem uhnout pohledem.
Naše pohledy se na okamžik setkaly.
Nic neřekl. Je se na mě usmál.
„Pardon“ řekla jsem jen potichu směrem k němu.
„To ten pyl, taky to mívám „ řekl jako pochopení mého zakuckání, ale všimla jsem si že když klopil zrak, jeho pohled se změnil. Viděl. Vím že ano. Dívala jsem se do knihy a snažila se dělat že nic.
Jen jsem cítila, jak se mi zrychlil tep.
Když jsem se nenápadně podívala směrem ke kavárně, zahlédla jsem svého pána.
Seděl přesně tam, kde předtím.
Šálek kávy před sebou.
Klidný.
Pozorující.
Rána.
„Ohmmmmmm“ ujelo mi opět, snažila jsem se to potichu vydýchat, ovšem puls nepřestával a mě už nezbýval dech. Zadýchala jsem nahlas a vzápětí opět vyprskla tak až mi málem vyjelo z nosu. Ale puls stále nepřestával. Chtěla jsem se nějak uklidnit ale nešlo to. Muž mě pozoroval už přímo. Musel vidět mě bradavky i to když se mi kolena při pulsech vždy samovolně přivírala abych je s velkým úsilím opět otevřela.
Hurá, opět zmírnění. Opatrně jsem se podívala na muže. Hleděl na mě, bylo vidět že ví, na jeho kalhotech bylo jasné znamení že pochopil. Jeho pohled směřoval mezi má stehna, jak se snažil zahlednout víc.
SMS
„Kolena, moc ti to nejde snaž se „ otevřela jsem je víc. Teď už musí vidět. Snažila jsem se nedívat.
Muž držel v ruce knihu ale už dobře deset minut se ani nepokusil otočit stránku.
Rána. Puls opět naplno. Přišlo to v dobrou chvíli, byla jsem nadechnutá naplno, tak jsem mohla pomalu vydechovat a regulovat vzdychání. Puls ale nepřestával. Už nemám dech. Až moc nahlas se nadechuji. Naše oči se setkali. Ví to. Ale hračka jede dál. Jako králíček z reklamy na baterie, pořád a pořád. Nejde to ovládnout. Vím že ví a on ví že já vím že on ví. Dýchám zhluboka. Už to nejde ovládnout. Zavírám oči, křeč. Svírám se. Několikrát hlasitě vzdychám. Cítím pod sebou mokro. Vydýchávám se. Vidím že má ruku na kalhotech.
SMS
„Vyndej vajíčko, otři ho, ukliď do kabelky a čekej.“ Dívá se na mě. Chci počkat ale vím že nesmím. Dám ruku mezi nohy. Chytím anténku. S mlasknutím vytáhnu. Otřu do papírového kapesníčku a uklidím do kabelky.
„Pardon „ řeknu směrem k muži.
Dívá se na mě skelným pohledem.
„Ne, já... děkuji“ říká a chce pokračovat v hovoru. Vtom přichází pán. Zastaví se u mne a je řekne „Jdeme“ já vstanu a odcházím s pánem pryč.
