Znáte The Tee House v Čeladné? Ne? Pro mě to bylo ještě donedávna úplně neznámé místo. Což byla škoda, protože kdybych ho objevil dřív, možná bych si ušetřil několik bolestivých šrámů, jeden opravdu dlouhý bolehlav a dost nepříjemný rozhovor se svou šéfovou, která se mnou technicky vzato vůbec nemá chuť mluvit. Ale o tom jindy.
The Tee House je přesně ten typ moderního beskydského hotýlku, kde vám při příjezdu nabídnou prosecco, usměvavá recepční vysvětlí cestu do wellness a člověk má okamžitě pocit, že by měl (mohl) začít žít zdravěji, meditovat a kupovat longevity balíčky z Pilulky. Komfortní apartmány, výborné jídlo, wellness zdarma, fitness centrum s novými stroji, to vše zabalené do moderní architektury z betonu a drahého dřeva. Plus výhled na hory, který vypadá jako tapeta z nového iOS. Jako bonus.
A hlavně klid. Alespoň jsem si to zprvu myslel.
Na sportovní víkend mě vytáhli přátelé. Po několika měsících pracovního mini-pekla jsem souhlasil prakticky okamžitě. Potřeboval jsem vypnout. Od určitých lidí. Od mailů. Od telefonu. A hlavně od zombie, které po obědě vylézají z kanceláře.
Pronajal jsem si větší apartmán a pobyt si protáhl o pár dní. Měl jsem jednoduchý plán – trochu sportovat, trochu odpočívat, dobře se najíst a nasát beskydský genius loci. Ukázalo se, že Beskydy měly trochu jiný plán.
Přijel jsem už ve středu večer.
Předpověď počasí jsem radši týden nekontroloval. Se svým štěstím totiž dlouhodobě věřím jednoduchému pravidlu: když meteorologové hlásí slunce, zmoknu. Když hlásí déšť, zmoknu taky, nebo rovnou padají kroupy a trakaře.
Už se smrákalo. Těžká zatažená obloha společně se soumrakem vytvářela přesně ten typ beskydské atmosféry, kvůli které mají lidé potřebu psát básničky a kupovat si funkční outdoorové bundy za patnáct tisíc.
Chvíli jsem ještě seděl v autě (bylo příjemně vyhřáté a po třech hodinách cesty stále pohodlné) a pozoroval dění kolem hotelu. Postupně se rozsvěcovala okna pokojů. Hosté zatahovali závěsy a mizeli ve svých malých, ale luxusních dočasných „kukaních“. Štíhlá recepční něco řešila s mladým párem pod dohledem o fous starší, baculatější kolegyně, která vypadala, že si respekt zasloužit nemusí, protože ho prostě má. Zpětně viděno, zaujala mě už tehdy.
V restauraci personál chystal stoly na večeři. Golfové vozíky se pomalu hromadily před hřištěm, zatímco jejich majitelé – unavení rádoby sportovci s drahými hodinkami a pivními pupky – mizeli do luxusních pokojů a apartmánů.
V ohradě kousek od hotelu postávalo stádečko koní. Tři koně asi technicky vzato nejsou stádo, ale oni sami o tom zjevně nevěděli a jako jeden muž se znuděně pošťuchovali u plotu a vypadali stejně otráveně jako já po pondělním pracovním callu.
Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že blížící se víkend asi nebude úplně takový, jaký jsem si představoval. První nápovědou bylo počasí. Plánovali jsme cyklistiku s několikanásobným dobytím Lysé, nějaký ten běh na uvolnění nohou a případně turistiku, až nás budou zadky ze sedel bolet natolik, že jakákoliv myšlenka na další jízdu vyvolá nekontrolovatelný třes a tichý pláč.
Vytáhl jsem mobil a zkontroloval předpověď. Bylo jasno. Tedy obrazně. Od středy do neděle déšť, bouřky a výstraha před vydatnými srážkami. „No doprdele,“ povzdechl jsem si potichu.
Druhou nápovědou bylo sedm nepřečtených zpráv v naší Signal skupině. Super tajné „bro doupě“ určené k organizaci všech našich sebevražedných víkendů a akcí, o kterých manželky mých kamarádů ideálně neměly vědět. Tedy alespoň do chvíle, než bylo nutné zeptat se jich, jestli se jim na akci chce, požádat je o svolení, rozpočet a emocionální podporu.
Otevřel jsem chat.
„Brácho, mrzí mě to, ale v tomhle počasí to nemá cenu.“
„Já zůstávám také doma, chytla mě záda.“
„Malá má teplotu, soráč.“
„Žena říká, že se mi nechce.“
„Přesouváme?“
„Ušetřím si povolenku na jindy, tohle nemá cenu.“
„Hele, jsou to jen prachy – skrečuju.“
Sedm zpráv. Sedm zbabělců. Obrazně.
Chápal jsem je. Mně se to kecá – dobrovolně singl, užívající si života. Ano, má to své mouchy, ale daří se mi je plus mínus řešit téměř k dokonalosti.
Chvíli jsem ještě seděl v autě, poslouchal bubnování prvních kapek na střechu a přemýšlel, jestli nemám otočit klíčkem a odjet taky. Předpověď byla dosti jednoznačná a napovídala, že turistů do Beskyd tenhle víkend moc nedorazí.
Naštěstí jsem klíčkem neotočil. Nebo ke své smůle? To už záleží na úhlu pohledu a ochotě ignorovat několik následujících zážitků.
Ubytování proběhlo překvapivě rychle. Mladá recepční byla profesionální, příjemná a evidentně ještě nepřišla o víru v lidstvo, což v hotelnictví obvykle vydrží zhruba týden. Během pár minut mi vysvětlila, jak hotel funguje, kdy se podává snídaně, kde najdu wellness a proč se sauna po desáté večer oficiálně zavírá, i když ji hosté stejně používají dál.
Nakonec si povzdechla, že víkend bude počasím stát za starou belu a hosté ruší rezervace tempem připomínajícím covidové časy. „Majitel by měl zakázat rušení pobytů v den příjezdu,“ zamumlala spíš sama pro sebe. No, nemusela mi to připomínat.
Přesun do apartmánu proběhl kupodivu hladce a za sucha. A k mému údivu, apartmán byl naprosto skvělý. Tedy vzhledem k tomu, co mi každý měsíc přistává na účet. Hotel sice nabízel i prezidentské apartmá, ale tam bych si mohl dovolit maximálně chvíli stát na chodbě a hluboce dýchat. Nic víc.
Tohle bylo ale víc než dostačující. Velká bytelná postel z masivu, moderní koupelna obložená travertinem, všude kam se podíváš obložení z exotického dřeva s odhlučňovací vrstvou, tlumené teplé světlo a ten typ ticha, který ve městech prakticky neexistuje.
Tašku jsem hodil na postel. Kolo zůstalo smontované v kufru auta. Tenhle víkend bude odpočívat. Stejně jako já.
Rychle jsem se osprchoval, hodil na sebe Bosse a zamířil do restaurace na něco k jídlu a – vzhledem k meteorologické situaci – taky na whisky. Tohle počasí je na ni jako dělané. Jídlo bylo výborné. Tečka. Víc o něm nemá smysl dál mluvit. Whisky, to byla jiná kapitola.
Čekal jsem klasické hotelové blendy a tuctové lahve pro lidi, kteří pijí whisky hlavně proto, aby mohli říkat, že pijí whisky. Nebo whiskey, za to bych rozdával tresty smrti. Takové běžné kousky tam samozřejmě byly taky. Ale naštěstí mezi nimi přežívaly i dva poctivé kousky. Dvanáctiletá Aberlour ze Speyside – jemná, kulatá a nebezpečně pitelná. A pak šestnáctiletá Lagavulin, drsnější a akurátně nakouřená sestra z Islay, dělaná přesně na deštivý beskydský večer, jako panoval dnes.
Dal jsem si obě. Ani jedna mě nezklamala.
Příjemně zahřátý jsem se nakonec odebral zpátky na pokoj odpočinout si před zítřejším odpočinkem. Netušil jsem, že klid té noci skončí přesně ve tři nula nula. V tu chvíli totiž začal naprosto šíleným způsobem řvát alarm auta. A samozřejmě toho mého.
Probral jsem se okamžitě. Chvíli jsem zmateně civěl do stropu a přemýšlel, jestli hořím já, hotel nebo jen moje nervová soustava. Pak mi to došlo. Bávo.
Vstal jsem, otevřel balkonové dveře a podíval se dolů na parkoviště. Mé BMW tam poctivě blikalo a hulákalo do deštivé beskydské noci jako člověk, který zjistil, že mu spadl internet.
Dálkovým ovladačem jsem zkusil alarm vypnout. Nic. Zkusil jsem to znovu. Pořád nic.
„No jasně,“ zamumlal jsem. „Německá kvalita.“
Auto za dva míče a stačí, aby na něj spadla mokrá šiška, nebo se kolem proletěl emocionálně nestabilní netopýr, a začne simulovat konec civilizace. Nakonec jsem musel vytáhnout mobil a zkusit ho umlčet přes aplikaci.
Než jsem se ale proklikal k deaktivaci alarmu, zazvonil telefon. Samozřejmě. Jak jinak. Recepce.
„Přeji hezkou noc, brzké ráno, tady recepce hotelu The Tee House,“ ozval se profesionálně unavený ženský hlas. „Bohužel vaše vozidlo spustilo alarm.“
„To jsem si všiml, děkuji,“ odvětil jsem lehce podrážděně. „Potřebovali bychom, abyste si ho přišel… jak to říci… uklidnit.“
Na okamžik se odmlčela, jako by chtěla dodat nějakou výhrůžku. Jenže ji očividně nestihla vymyslet, než jí došlo, že takhle se s hotelovými hosty asi úplně nemluví.
„…děkujeme,“ dokončila nakonec diplomaticky a dodala, že „prý to ale jinak nejde, když mají evidované registrační značky hostů.“
To samozřejmě dávalo smysl a položila telefon. Než jsem stačil cokoliv dodat.
No, nezbývalo nic jiného, než se vydat směrem k recepci. Lehce napružený jsem na sebe hodil první oblečení, které jsem našel, jen aby nebylo na první pohled poznat, že jsem v trenýrkách, a vyrazil dolů vysvětlit paní recepční, že kdyby počkala doslova pár desítek vteřin, zvládl bych deaktivaci i bez nočního výletu přes hotel. To jsem ostatně také udělal a na recepci se šel jen vykřičet.
Na recepci jsem dorazil asi za věčnost, přestože byla jen o patro níž. Cestou jsem totiž musel otevřít snad patery dveře a u každých jsem několik vteřin přemýšlel, jestli se mají tlačit, tahat nebo prostě rozkopat – za tuhle nejednoznačnost bych věšel.
Poslední byly na tlačení. Samozřejmě.
K mému překvapení za recepcí nestála štíhlá mladá slečna, která mě ubytovávala, ale její starší baculatější kolegyně. Usmívala se jako měsíček na hnoji a omlouvat se začala ještě dřív, než jsem vůbec došel k pultu. „Moc se omlouvám, pane… hmm… Unread, strašně mě to mrzí…“
No, jsem lidumil. Tak jsem nevyváděl. Jen jsem jí stručně vysvětlil, že se to občas stává a že jsem alarm zrovna řešil. Stačilo pár vteřin a byl by klid. Přikyvovala tak intenzivně, až jsem se chvíli bál o její zdraví.
„Tak díky a nashledanou,“ pronášel jsem a otáčel se zpátky ke dveřím vstříc vyhřáté posteli.
A co by čert nechtěl, znovu mě oslovila. Zastavil jsem se, stále trochu zády k ní.
„To znám,“ řekla lehce nejistě. „Můj bývalý manžel měl taky BMW. Na dvorku nám to houkalo pořád.“
Otočil jsem se, kývl a trochu nuceně se pousmál. Ona ale pokračovala a v očích měla zvláštní výraz, kterého jsem si všiml hned.
„A chutnalo vám?“ „Prosím?“ Trochu mě ta otázka na okamžik zarazila… „Ta whisky,“ dodala.
„Ale ano,“ odpověděl jsem opatrně. „Velmi.“ „Lagavulin? Nebo Aberlour?“ Teď už mě to zarazilo trochu víc.
Ale vlastně to pořád dávalo smysl. Hotel byl skoro prázdný, v restauraci sedělo sotva pár lidí a já byl pravděpodobně jediný host, který se tam ten večer zdržel déle a objednal si whisky, co nebyla Jameson nebo jiný hotelový blend. A personál si mezi sebou řekne všechno.
„Obě byly výborné,“ odpověděl jsem nakonec.
Její úsměv se na okamžik nepatrně změnil. Nic velkého. A pak znovu. Zase ten zvláštní pohled. Dlouhý. Klidný. Pomalu očima sjížděla od obličeje až někam k nohám a zpátky. Jako by si mě ukládala do paměti.
Přemýšlel jsem, proč mi to vlastně vůbec nevadí.
Něco jsem zamumlal, už ani vlastně nevím přesně co, a dali jsme se normálně do řeči. Už jsem byl plně probuzený, tak to bylo jedno. Postel neuteče. Doufám.
Bavili jsme se o whisky, o počasí a o tom, že víkend bude nejspíš úplně na nic a že mě kamarádi na poslední chvíli vypekli, protože dali přednost rodinám, suchému gauči a domácímu teroru před deštivými Beskydy.
„Takže vás čeká několik dní wellness?“ pousmála se. „Vypadá to tak,“ reagoval jsem spíš z povinnosti. „To jsou strašné životní tragédie.“
Musel jsem se zasmát. Oba jsme se usmáli.
Pak začala zase mluvit ona.
Vyprávěla o všem možném – že v hotelu pracuje od samého počátku, že ji práce prý pořád baví, o bydlení kousek odsud v malém domku, který jí zůstal po rozvodu, a o dalších všedních věcech. Dozvěděl jsem se také, že má syna, který už několik let žije v zahraničí a vídá se s ním jen párkrát do roka. Taky že je jí skoro padesát jedna, miluje turistiku a dobré jídlo a ráda si vyrazí do sauny, nebo v létě k vodě. Což mi v Beskydech přišlo asi stejně překvapivé jako ryby v rybníce. Povídalo se s ní ale překvapivě dobře. A taky zvláštně. Zvláštní…
A to říkám jako člověk, který se ženami staršími o více jak patnáct let normálně komunikovat moc neumí. Tedy neumí dlouhodobě. Aby bylo jasno. Vlastně se s podobně „mladými“ ženami běžně skoro vůbec nepotkávám. A už vůbec si s nimi nepovídám déle než hodinu. Ne proto, že bych nechtěl, spíš proto, že si ony myslí, že bych nechtěl. Teda tak si to vysvětluji. A nebo se tím takhle uklidňuji.
Že si s ní povídám už více jak hodinu, mi došlo ve chvíli, kdy se otočila uklidit nějaké papíry a já nenápadně mrknul na hodinky.
4:07. Uff.
Ten čas mě překvapil víc, než bych čekal. A ještě víc mě překvapilo, že si toho všimla taky. Myslel jsem, že ten nenápadný pohled na hodinky prošel bez povšimnutí, ale holt recepční. Těm očividně neunikne vůbec nic. Jen se lehce pousmála.
„Čas letí, že?“ Přikývl jsem.
„Za necelých třicet minut mi končí směna,“ pokračovala. „Vystřídá mě kolegyně Gábina.“ Tak to to už mohu opustit. Nechápal se, ale bylo mi to fuk.
Pak se na okamžik odmlčela.
„Mimochodem… já jsem Marta.“
„Mark, nebo Marek. Je to na vás,“ odpověděl jsem trochu neohrabaně.
„Těší mě.“
„Nápodobně.“
Zase ten lehký, skoro šibalský úsměv a zvláštní pohled v očích.
„A nebojte, Marku,“ dodala. „Ještě se tu uvidíme. Mám noční až do soboty.“ Nevím proč, ale tahle věta zněla jinak, než asi měla.
Podíval jsem se směrem ke dveřím. Čas opravdu letěl a únava mě začínala dohánět rychlostí exekutora po výplatě.
„Měl bych jít spát,“ povzdechl jsem si. „Když už jsem sem přijel odpočívat.“ „To zní rozumně.“
Gentlemansky jsem se rozloučil a zamířil ke dveřím. S trochu divným pocitem, že jsem právě strávil přes hodinu a něco v noci na recepci hotelu povídáním s recepční, kterou vůbec neznám a vlastně jsem si s ní ani povídat původně nechtěl. Když jsem ten pocit rozklíčoval, připadalo mi to úplně normální. Přirozené a dokonce trochu příjemné.
Jen co jsem vzal za kliku, zaslechl jsem za sebou pohyb. Otočil jsem hlavu.
Marta vyšla zpoza recepce a zamířila ke mně. „Potřebuju si něco vzít v pokoji pro personál u vás na patře, než mi skončí směna,“ řekla jakoby mimochodem. „Tak vás, Marku, kus doprovodím.“
„Alespoň se nebudu bát,“ pousmál jsem se. „To byste možná měl.“ Ta věta přišla okamžitě, bez přípravy. Klidně.
A s úsměvem. A já si několik vteřin nebyl jistý, jestli to byl vtip, nebo jak to vlastně myslí.
Vtip to nebyl.
Na chodbě mě briskně předešla a já měl konečně možnost si ji trochu líp prohlédnout a v klidu popřemýšlet nad tím, co se to tu vlastně právě děje. Postavou byla baculatější, jestli mám být „politicky korektní“, ale bylo vidět, že se o sebe stará. Ne takovým tím instagramovým způsobem plným detoxů, smoothies a motivačních citátů, ale normálně. Asi fitko. Turistika. Život.
Tmavé vlasy jí padaly na ramena. Lehce zvlněné, nejspíš trochu přejeté žehličkou, aby neposlouchaly úplně jen Beskydy a aktuální počasí.
Pohybovala se překvapivě svižně. Schody zdolávala bez jediného zaváhání, jako by „nahoru“ vůbec nešla. Udělalo to na mě dojem.
Ne že bych byl vrcholový atlet, ale na cyklistu, který váží i s postelí šedesát osm kilo, mám pohyb lidí docela načtený. A tady jsem vnímal, že to nebude jen gaučová panička.
Marta byla o trochu menší než já, přesto působila… značně mohutněji. Což není nic nečekaného, vzhledem k tomu, jaký papírák jsem. Nebo možná spíš pevněji, než bych čekal. A to se mi celkem líbilo.
Za chvíli jsme byli na mém patře. Předpokládal jsem, že si tam jen popřejeme dobrou noc, mávneme na sebe a každý zmizí za svými dveřmi. Jenže to se nestalo.
Marta pokračovala chodbou úplně samozřejmě dál a mířila přímo k mému apartmánu. Zastavila se těsně vedle dveří a podívala se na mě tím svým klidným, zvláštně pobaveným pohledem. Já mezitím stál asi dva metry za ní a snažil se rozklíčovat, jestli jsem něco špatně pochopil já, ona nebo se celý vesmír tak nějak zbláznil.
Musel jsem u toho vypadat opravdu inteligentně, protože se najednou upřímně rozesmála.
„Marku,“ zavrtěla hlavou, „vy vypadáte, jako kdyby vám uletěly včely.“
„Jen přemýšlím, jestli se mi tohle zdá, nebo co se to vlastně děje.“
„Nezdá, rozhodně nezdá,“ dodala pobaveně.
Pak se lehce opřela o stěnu vedle dveří. „Nebojte,“ pousmála se. „Nekoušu.“
Krátká pauza.
„Teda… jen když mi to nedovolíte.“
Na několik vteřin se opět rozhostilo ticho.
Takové to zvláštní ticho, kdy člověk přesně ví, že by měl něco říct, ale mozek se zrovna rozhodl dát si volno a odejít někam do hor. Nebo předat vládu jiným údům.
„Chcete jít dál, že?“ odtušil jsem, protože v tu chvíli už mi připadalo zbytečné předstírat, že nechápu, co se právě děje.
Marta lehce naklonila hlavu. „A můžu?“ šeptla.
Šeptala skoro neslyšně, ale ta otázka mi v hlavě zněla hlasitěji než třída třiceti dětí půl vteřiny po zazvonění na velkou přestávku.
„Můžete,“ vydechl jsem. „Jen… nemám uklizeno.“
Skvělá ukázka mého šarmu a intelektuální převahy. Holt kabrňák, když jde do tuhého. Tvrdého. Měkkého, v případě Marty. Uff.
Marta se pobaveně usmála. „Nebojte,“ řekla tiše. „Už jsem viděla ledacos.“
Kartou jsem odemkl dveře apartmánu a pustil ji dovnitř. Vešla naprosto samozřejmě. Jako by tam patřila. Dveře za námi tiše zaklaply. A v tu chvíli se všechno změnilo.
Marta ke mně přistoupila tak blízko, že mezi námi zůstaly sotva centimetry. Instinktivně jsem zadržel dech. Co taky jiného? Jsem jantar. Voněla po konvalinkách. A ještě po něčem dalším. Po dešti. Po chladném nočním vzduchu. Po něčem zvláštně přitažlivém, co jsem nedokázal prozatím rozklíčovat a zařadit.
Podívala se mi přímo do očí. Ten pohled byl klidný a soustředěný. A nepříjemně intenzivní.
„Jsem extrémně vzrušená,“ zašeptala. V hlavě mi na okamžik kompletně vypnuly všechny procesy. Což nebyla chyba. To jsem si uvědomil hned vzápětí.
Na tohle jsem ale nebyl úplně připravený. Což Marta evidentně věděla.
„Viděla jsem, jak si mě prohlížíš,“ zašeptala pobaveně a začala mi tykat. „Už dole z auta. Přes okna je normálně ven vidět, víš?“
Zase ten úsměv. „A potom ještě několikrát. Když jsi přišel řešit alarm. A než jsme se rozpovídali.“ Trochu jsem polkl.
„No… zaujala jste mě.“ Nadzvedla pobaveně obočí. „Co si takhle začít tykat, Marku?“ řekla tiše. „Bude to lepší. Věř mi.“
A tak jsme si začali tykat. Od té chvíle asi ještě čtyřikrát.
„Dobře. Zaujala jsi mě, Marto.“
Chvíli si mě jen mlčky prohlížela. A pak už Marta na povídání moc nebyla. Jakmile jsme si vyjasnili, že jsem si ji několikrát se zájmem opravdu prohlížel, že mám očividně slabost pro starší ženy a že vlastně vůbec nechci jít spát, věci nabraly až překvapivě rychlý spád. A vodopád.
Marta se pohybovala klidně. Sebevědomě. Jako někdo, kdo má situaci dokonale pod kontrolou. Já tu kontrolu naopak ztrácel poměrně dramaticky. Pamatuju si její ruce, jak se mě chopily. Vůni konvalinek a tiché bubnování deště za balkonovými dveřmi.
A pak to, jak jsem se v ní ztratil. A to kompletně.
Věděla, jak na to. V tom měla taktickou převahu jako generál nad čerstvým brancem. Já už jen poslušně plnil rozkazy a snažil se u
toho neztratit poslední zbytky důstojnosti.
Pohodlně se usadila na dřevěné komodě naproti skříni osazené zrcadly a s pobaveným výrazem mě sledovala. Zadek – zadeček to rozhodně nebyl! – měla z větší poloviny na komodě, zbytek tak nějak do prostoru. Nohy držela od sebe a ve vzduchu – to mě překvapilo, protože to rozhodně nemohlo být snadné.
„Teď mi sundej silonky,“ špitla ostřeji. Vzal jsem to hopem, sic jsem byl nešikovný jako opilec se čtyřmi promile v krvi. Taky jsem je trochu potrhal. Jak jsem se k ní nakláněl, voněla. Konvalinky už to ale nebyly.
Tohle byla živočišná vůně ženy, která ví, co chce. A je zvyklá to dostat. A která je mokrá až za ušima…
Vodopád, který se jí řinul spod kalhotek, byl vidět i v přítmí světla linoucího se z lampy u mé postele. A já tu vůni konečně dokázal přiřadit do správné oblasti.
Byl jsem vzrušený, čehož si okamžitě všimla. Vlastně to nešlo přehlédnout, protože volné kalhoty se mi dmuly pýchou… až až.
„A teď ty, kalhoty hezky dolů,“ zahlásila rozverně. „A vezmi to rovnou i s trikem, ať už se nemusíme zdržovat.“ A od té doby jsme se opravdu nezdržovali. Vše jelo jako perfektně promazaný stroj.
Ona byla stroj… Pomalu mě uchopila za hlavu a nasměrovala mě do svého klína. Voněla nebezpečně dobře. Chemie už fungovala a já byl nadržený jak v osmnácti.
Pod kalhotkami jsem za okamžik zpozoroval další překvapení – udržované strniště. To už jsem v hlavě výl jak vlk na měsíc a měl kompletní zatmění.
Kalhotky jsem jí stáhl jedním tahem a ona bez váhání přitiskla můj obličej k její velké… jak jen ji pojmenovat… kundě?
Asi ano. Byla macatá, velká, neskutečně mokrá a voněla… voněla mrdem. Začal jsem jí jazykem dráždit kolem pysků, laskat stehna a celkově se věnovat všem skrytým místům a záhybům, které jsem tam dole byl schopen najít.
Mezitím, jak jsem si pak s obrovským překvapením všiml, se zbavila halenky i podprsenky a vytasila na mě svá obří, ale pevná ňadra… takovou velikost jsem nikdy neměl tu čest mít v rukou, natož pod kontrolou. Tyhle zbraně ale kontrolovat rozhodně nepůjde, to mi bylo na první pohled jasné.
S hlavou stále v klíně jsem se rozhodl zapojit i ruce. A to poměrně zdatně, jak bylo slyšet z Martiných vzdechů. Rukama jsem ji začal dráždit ňadra – nemusel jsem být extra něžný, poručila si trochu přitlačit. Mačkal jsem, hnětl, jemně kroutil bradavkami a cítil, že mi trenýrky praskají ve švech. Pracoval jsem tak, jak si poručila.
„Jemněji, tady přitlač, anoooo, to je ono, neboj se toho…“ byla jen špetka rozkazů v moři dalších. Ani nevím, jak dlouho jsem se jejímu klínu věnoval, ale její slova jsem pak slyšel naprosto zřetelně a jasně.
„Teď mě pořádně vymrdej, mladej!“ zahlásila v jeden okamžik. Nepárala se s tím. To se mi líbilo. A já splnil, co se ode mě čekalo.
Podíval jsem se jí do očí a viděl, jak si to užívá. Nohy mi opřela o ramena a lačně čekala na ten okamžik, až ho vytáhnu z trenek. „Snad nezklamu,“ pomyslel jsem si. Podle jejího výrazu, který následoval (jakmile čertík vyskočil z krabičky), jsem nezklamal. Nebo alespoň ne tolik, aby to dala nějak najevo.
Trenýrky mi spadly ke kotníkům a Marta si mě umně přitáhla k sobě… byli jsme naštelovaní na milimetr přesně. Můj nástroj směřoval přesně tam, kam měl. „Kondom máš?“ zašeptala. Jen jsem přikývl a vyprostil balíček Durexů z toaletní taštičky, která byla, naštěstí pro nás oba, hned po ruce a v dosahu. Jeden naučený pohyb a pláštěnka byla na místě.
Od té chvíle jsem se pomalu nořil do moře jejího nektaru a užíval si každý milimetr pomalého, ale rozhodného zásunu. Bál jsem se její velikosti, ale vyplnil jsem ji téměř dokonale… vzdychala a sténala, jak jsem do ní pomalu pronikal.
Zastavily mě jen a jen mé limity… jinak bych se mohl nořit dál a hlouběji. V téhle poloze jsem ale ze svých 18 centimetrů víc nedostal. Cítil jsem její blízkost, jak je uvnitř horká, jak jí svaly v klíně pracují a ždímají můj nástroj… ten pohled na naše spojení byl dechberoucí. Začal jsem pomalu přirážet. Marta chtěla ale víc a rázněji.
Neprotestoval jsem, držel ji za boky a v pravidelném rytmu ji mrdal tak, jak si přála. Obličej jsem sem tam zanořil mezi její obří ňadra, nebo se přisál na úžasně široké dvorce s tvrdými bradavkami.
Marta měla ruce střídavě ve svém klínu, kde si hrála s poštěváčkem a mým nástrojem, nebo na mém zadku, kde prsty velmi nápadně směřovaly do temného údolí.
Netrvalo to dlouho a začal jsem cítit, že se blíží mé vyvrcholení – teplota v intimních partiích rostla, dech se mi zrychlil, krev se hrnula jen a jen jedním směrem. Marta to poznala téměř okamžitě. „Už budeš, že?“ pracně špitla mezi hlasitými vzdechy. Jen jsem přikývl a pokračoval v mrdání. Už jsem se chtěl uvolnit a oddat se erupci, když v tom na mě hlesla…
„Tak to ne! Šlehačku si chci slíznout sama, tak ne že to pustíš do kondomu,“ prohlásila s úsměvem a zlehka mě od sebe odtlačila, až jsem z ní pozvolna vyklouzl. To mě trochu probralo a oddálilo blížící se ejakulaci.
Sklouzla ladně z komody na zem a dlaní mě jemně natlačila na prosklené dveře skříně – trochu to zastudilo, jak se můj zadek přilepil na sklo – upravila si vlasy do drdolu a dřepla si ke mně. Kondom byl dole co by dup a už mě měla v puse. Užívala si to – věděla, že má převahu, tak dělala přesně to, co chtěla. A mě to rozhodně nevadilo.
Jednou rukou mě chytla zespodu za varlata, celkem pevně, druhou rukou držela můj nástroj a rty po něm přejížděla od žaludu až téměř ke kořenu. Uměla to dokonale. Musela cítit, jak mi v něm pulzuje krev, jak se postupně blíží očekávané finále…
V pauze, kdy si mokrým žaludem kroužila po bradavkách a dvorcích, mi jen tak, jako by nic, oznámila, že tohle je jen rozjezd.
„Nemysli si, že se mi tu teď uděláš na prsa a bude konec,“ prohodila rozverně. „Nejsem ještě zdaleka hotová a očekávám od tebe minimálně ještě dvě, tři kola, mladíku.“ Polkl jsem a současně zasténal, protože mě začala sát.
Minutka dvě a už jsem ji kropil pusinku.
První výstřik dovnitř, další na obličej a třetí mohutný na prsa, jak se snažila moje rozkoší se vzdouvající tělo krotit a usměrnit. Nevadilo ji to, se vším si poradila. Když první erupce pominuly, začala mě zase kouřit.
A to až do doby, než můj nástroj nadobro, pro tuhle chvíli, vypustil svou nadrženou duši. Nedala mi ale vydechnout ani na minutu. Uvadající úd začala hned honit. Načež jsme se přesunuli na postel.
„Marku, dolů. A pořádně,“ zaúkolovala mě ostře. „Než se ti znovu postaví, snaž se dole jazykem. A neupejpej se.“
Položil jsem se na záda, hezky napříč postele, a Marta si nade mě umně dřepla. Ten výhled byl fascinující. Macatá přírodní kunda, mokrý análek, ze kterého na mě odkapával její nektar.
Pomalu si přisedla, ale jen jemně, abych měl stále dostatečný přísun vzduchu a mohl jí jazykem rejdit v kundě. Nebál jsem se toho a využíval téhle pozice nadoraz – jazykem jsem kroužil uvnitř, vně, kolem poštěváku i po hrázi na okraji jámy pekelné. Zkoušel jsem, co vše mi dovolí. A zatím to bylo bez limitu.
Marta mě dál zručně honila, sem tam olízla, až jsem z toho začal být zase extrémně nadržený. A brzo i připravený na další kolo mrdání. Všimla si toho hned, ale ještě chvilku mě nechala hezky laskat vše, co bylo dole k dispozici. Zrovna jsem jí špičkou jazyka dráždil jemně análek, když jsem ucítil, jak mi proti jazyku začíná jemně tlačit – a taky, že se jí začínají třást stehna.
Mezi jejími vzdechy se ke mně dostalo něco jako „že panáček umí“ a tlak opět trochu zesílil. Už na mě téměř seděla. Obličej jsem měl mokrý a zanořený kompletně v jejím klínu.
Jazykem jsem už neměl jinou možnost, než být zcela uvnitř. Rukama jsem ji proto chytil za měkoučké půlky a něžně je roztáhl. Nádherně se mi otevřela a obličej mi zkropil další příval nektaru.
Během pár chvil její sténání zesílilo, až jsem si pomyslel, kdo všechno nás asi uslyší. Netrvalo dlouho a tlak jejího klína mírně povolil. Marta se obratem překulila na břicho, načež se dalším pohybem postavila jako nadržená kočka na čtyři a vyšpulila na mě svůj překrásný obří zadek. Oči jsem měl jen pro ty dvě měkké půlky, mezi kterými se skrývalo údolí stínů ústící do studánky slasti.
„Udělej mi to zezadu! Hned. A tvrdě!“ hlesla a zavlnila vilně boky. Neváhal jsem.
Nasadil jsem kondom a strčil jí ho do nastavené sametové kundy. Přirážel jsem opravdu tvrdě, tedy myslel jsem si to, a naše těla o sebe rytmicky pleskala. Cítil jsem, že je mokrá ještě víc než na samém začátku. Krásně jsme mlaskali. Postel pod ní byla zmáčená, ale nápověda o tom, že už už se blížíme k cílové pásce nepřicházela. Ještě jsem zrychlil, a podle jejích pohybů proti mému údu i přitvrdil. Navíc jsem ji jednou rukou začal dráždit poštěváček a druhou bradavky, tedy jen jednu bradavku, aby bylo jasno.
Tahle kombinace zabrala na jedničku a její dech i vzdechy nabraly na síle. Až skoro slastně křičela.
„Nepřestávej, přirážej,“ vzdychla na mě. „Až po kořen a koule, má paní.“ V duchu jsem jí odpověděl.
Rozkazy jsem ochotně plnil. Tahle hra mě bavila a být jednou v submisivní roli se mi zamlouvalo.
Začala se vlnit, kroutit a napínat s blížící se extází. „To je ono, ano, ano…“ křičela tlumeně a já pokračoval až do momentu, kdy její tělo podlehlo orgasmické extázi a stahům.
Najednou se napjala, prohnula v zádech a tvrdě na mě přirazila. Stehna se jí znovu rozklepala, hlas rozechvěl a vzdechy zrychlily. Dosedla mi na stehna a vzdychala tak silně, že by to i mrtvé probudilo.
Chytil jsem ji jednou rukou za ňadro, druhou vrazil do klína a užíval si vítězství. Svíjela se slastí, kroutila boky a snažila se z mohutného orgasmu dostat co nejvíce.
Cítil jsem, jak mi po stehnech a ruce tečou proudy něčeho, co jsem nevěděl, co vlastně je. Stále jsem byl uvnitř, penis mi tepal a její orgasmus pomalu odezníval. Rukou jsem ji stále, teď už jen něžně, hladil v klíně a vychutnával si pocit být takhle natěsno a hluboko v ní.
Když jsem vycítil, že už si užila svého orgasmu dosytosti, pomohl jsem jí položit se na postel, aby mohla načerpat síly a užít si po-orgasmického uvolnění. Domníval jsem se, že přesně to potřebuje.
Chyba lávky. Jak moc jsem se mýlil.
Než jsem se stačil alespoň decentně upravit (a nestál nad ní jak tvrdé Y), lehla si na záda, nohy doširoka roztažené a pohled upřený na mě…
„Teď si sundej kondom a udělej se na mě,“ zaskočila mě nemilosrdně.
„Jak udělej…“ nechápal jsem. Pomalu mi to začalo docházet.
„Chci tě vidět stříkat, tak se neupejpej a vyhoň si ho nad mou kundou. To přece umíš, ne?“ zasmála se a pohledem mi sklouzla do klína.
„No, ehm, asi ano…“ vykoktal jsem ze sebe a rukou si chytil svůj ztopořený, v kondomu oblečený penis.
„Nebo chceš ze začátku pomoci?“ pokračovala. Nabídku jsem neodmítl a jen přikývl.
„Panáček je náročný, koukám,“ prohodila a s úsměvem na rtech mi stáhla kondom. Následovalo něco, co jsem do té doby nezažil. Věděla, jak na to. Byla jako 007 s ňadry a povolením vyhonit.
Začala pomalými pohyby – stiskla mě pevně, ale jen tak akorát. Pomalu mi začala přetahovat předkožku přes naběhlý žalud (ano, nejsem obřezaný…). U toho se mi dívala do očí a druhou rukou si hrála s varlaty a zadečkem. Naprostá slast! To jsem nevěděl, co mě čeká za okamžik. Jinak bych si superlativy nechal na následující okamžik.
Když se nabažila pomalého honění, strčila si mě mezi svá prsiska. Splněný sen! Nevěděl jsem čí jsem a začal jsem cítit blížící se vyvrcholení. Věděla to, poznala to během vteřiny. Taky nepoznat něco tak zjevného…
Proto náhle přestala, pohodlně se uložila na záda a roztáhla nohy. Předala mi otěže.
„Nemysli si, že za tebe všechno udělám já, miláčku,“ prohodila a smyslně se pousmála.
„Hezky se teď udělej a pokrop mi kundu,“ dodala a zavrtěla se v bocích.
„A snaž se, užij si to,“ dodala už mile.
Pohled na ni byl úžasný. Její objemná a doširoka roztažená stehna odkrývala smyslnou, po šlehačce lačnící kundu.
Začal jsem při tom pohledu masturbovat tak, jak mi to předtím dělala ona. Pomalé pohyby, po celé délce penisu. Užívala si pohled na mě, to bylo vidět ihned. Opět se totiž otevřela stavidla a na postel se řinuly vodopády.
Netrvalo dlouho a začal jsem znovu vzdychat víc a víc a blížit se big bangu. Dělal jsem si opravdu dobře, ale současně se snažil vyvrcholení co nejvíce oddálit, abych ji dopřál pořádnou dávku šlehačky. A to se dařilo.
Nic netrvá ale věčně a po pár minutách kvalitní masturbace jsem jí obdaroval výstřikem hustého horkého semene. Trefil jsem se přesně, jak elitní ostřelovač. Celá dávka skončila na její kundě, hezky stékající kolem pysků dolů k zadečku.
Sesunul jsem se vedle ní a zhluboka dýchal. Jemně mě uchopila za úd a mazlila se s ním. Něžně, ledabyle. Oba jsme si užívali přítomnosti druhého – teda předností toho druhého.
Hrál jsem si s jejími mohutnými prsy. S kozami. Byly obrovské, pevné a naprosto dokonalé. To už jsem ale asi říkal, že…
Několikaminutové mlčení – tedy mazlení – prolomila Marta.
„Užil sis to?“ zeptala se mě náhle.
„To jsi nepoznala?“ oplatil jsem stejnou mincí.
„Poznala. Ale chtěla jsem se ujistit. Nikdy nevíš. Neznáme se,“ dodala na vysvětlenou.
„A co ty?“
„Zatím dokonalé,“ odpověděla a v zápětí dodala, že ještě rozhodně nekončíme.
„Slíbila jsem ti tři kola, ne? Na to nezapomeň. Ty jsi měl dvě, já jedno, takže…“
Konec věty nechala svůdně viset ve vzduchu. Upřímně, nevěděl jsem, co mě čeká… a to se mi líbilo.
Nebudu dlouho napínat, ale bylo to divoké. Mám velkou představivost, ale tohle jsem nečekal.
Po krátkém odpočinku jsme si odskočili do sprchy smýt ze sebe pot a další tělní tekutiny. Marta pak na sebe hodila můj župan a za blížícího se svítání odběhla z apartmánu.
Ve dveřích na mě jen houkla, že zpět bude v okamžiku a ať se hlavně neoblékám a v žádném případě neusínám. Na to jsem se popravdě vůbec nechystal. Byť jsem netušil, co ještě mohu předvést po dvou dokonalých kolech.
Jakmile zabouchla dveře, zkusil jsem masturbaci, zda se mi ještě vůbec postaví. Při pohledu na Martino krajkové prádlo to šlo ale překvapivě samo a dobře, začal jsem tvrdnout. Obavy postupně opadly, aby mohly po krátkém zaklepání znovu nabrat na síle.
Marta dorazila asi za tři minuty. Stále v županu, jen s upravenými vlasy a malou cestovní taškou v ruce.
„Jak jsi na tom, Marku?“ zeptala se. Shodila ze sebe župan, odložila tašku a znovu se mi odhalila v rouše Evině. Byla nádherná. Baculaté, ale pevné tělo bylo smyslné a vzrušující. A ta ňadra. Pevná, pyšně čnící nad pupíkem, svým objemem připomínající rumunské melouny té nejvyšší kvality.
Přistoupil jsem k ní a cítil, jak se mi hrne krev do těch správných míst. Chytil jsem ji za zadek a začal laskat po prsou. Líbilo se jí to. Přitiskla se ke mně a něžně mi vzdychala do ouška.
Rukama jsem jí hladil po zadku, hrál si s prsy, líbal na krku – poprvé za celou tu dobu. Šmátral jsem, hladil, mačkal… až jsem se dostal zpět do klína a do místa, které i samo Nebe zastíní. Začal jsem jemně, ale pochopil jsem, že na to Marta úplně není. Takže jsem přitlačil a krouživými pohyby pracoval na poštěváčku.
„Ale, ale… mladík se nám tu něco naučil,“ prohodila rozverně a začala se věnovat mému tvrdnoucímu údu, vzdychajíc slastí.
Já jsem mezitím přesunul své ruce tam, kam slunce nesvítí. A byl překvapený z toho, co jsem tam našel. Jakmile jsem se od její kundy dostal k zadečku, narazil jsem tam na broušený drahokam hlídající vstup do temného království. Instinktivně jsem se drobně odtáhl a pohlédl jí do očí. Načež jsem v její tváři zahlédl šibalský úsměv a hravě nadzvedlé obočí…
Usmála se a zašeptala: „Už jsi to někdy nějaké dělal do zadku?“ Polkl jsem a popravdě odpověděl, že ne. Znovu se usmála a něžně mě od sebe odstrčila. Pozoroval jsem každý její pohyb, asi i s otevřenou pusou.
Mozek už totiž dávno opustil své stanoviště a řídící místnost předal zvířecím pudům. A chuti mrdat ji.
Otočila se ke mně zády a přesunula se na postel. Na čtyřech se smyslně uvelebila v jejím středu a opřela si hlavu o polštář. Prohnula se dokonale v zádech a vyšpulila na mě její úžasnou baculatou řiť. Následně si rukama roztáhla půlky a odhalila mi bleděmodrý drahokam.
Dokonalé.
Čekala. Nic neříkala.
Pro mě to byl jasný signál, že teď mám konat já.
A tak jsem konal.
Na posteli jsem byl v mžiku. Teď jen udělat vše správně, pomyslel jsem si. Začal jsem, jak jinak, jazykem.
Uvolnil jsem jí ruce, aby jí poloha byla pohodlnější, a sám jí znovu roztáhl půlky. Začal jsem ji ale nejdříve dráždit kundu – věděl jsem, že se nemusím krotit, tak jsem jazyk po celé délce zanořil do hlubin jejího nektaru. Voněla a chutnala sladce.
Jazykem jsem simuloval mrdání. Rytmicky jsem se opakovaně nořil dovnitř a ven, dovnitř a ven, dovnitř a ven. Sténání a vzdychání zesilovalo. Věděl jsem, že jsem se vydal správným směrem. Dovnitř a ven, dovnitř a ven…
Sem tam jsem tenhle pohyb proložil olíznutím pysků nebo poštěváčku, abych tomu dodal trochu kreativity. Odvděčila se mi silnějším tlakem zadečku na můj obličej. A stále hlasitějšími vzdechy. Byla uvolněná a připravená.
Pomalu jsem se přesunul k jejímu zadečku a začal si hrát s drahokamem. Kroužil jsem jím, jemně povytahoval, tlačil zpět, nebo jej různě natáčel. Vrněla si spokojeně jak kočka u krbu.
„Teď je ta správná chvilka,“ šeptla mezi vzdechy.
A v zápětí dodala: „V tašce najdeš černé kondomy a dildo. To mi vraz do kundy. A nezapomeň na lubrikant. Ten je také tam.“
Překvapeně jsem přestal v dráždění a udělal, oč mě žádala.
Černý kondom mi byl lehce těsný a měl drobné výstupky. Fajnšmekr ta Marta, pomyslel jsem si. Dildo bylo velké, ale překvapivě ne tolik, abych jím byl zahanben. Potřel jsem sebe i dildo lubrikantem (u dilda to bylo zbytečné) a pomalu ho zasunul do Martiny kundy. Hezky pomalu a téměř celé. Plastová varlata jsem nasměroval k poštěváčku, abych měl přístup k jejímu zadku.
Chopil jsem se drahokamu a poměrně nesnadno jej začal páčit ven. Jeho velikost mě zaskočila. Bylo jasné, proč to dildo navíc…
Začínalo jít do tuhého. Teď jsem musel postupovat instinktivně, protože tohle byla novinka. A nebo podle porna. To novinka nebyla. Vzpomněl jsem si na pár videí a postupoval podle nich.
Rozkročil jsem se nad ní, uchopil svůj naběhlý a dokonale tvrdý penis do ruky a žalud opřel o její tmavý anální otvůrek – otvor. Byl dokonale oholený, narozdíl od její kundy, a jemný, jako její dvorce.
Začal jsem pomalu tlačit. Najednou jsem se nořil do díry pekelné takovou rychlostí, že jsem se z toho málem okamžitě udělal.
Marta totiž povolila sevření a podklad, který tím vznikl, nasál můj nástroj dovnitř. Šlo to samo, jako po másle.
Mrdal jsem ji důrazně, jak jen to slovo vystihuje to, co jsem ji tam prováděl. A věděl, že tohle na dlouho nebude.
Snažil jsem se pracovat i s dildem, takže jsem si musel rychle osvojit dovednosti multitaskingu. Šéfová by byla se mnou spokojená. Teda s tím multitaskingem.
Mrdal jsem ji sám i dildem zároveň a díky tomu mě na chvilku přešla chuť okamžitě ejakulovat. Marta si tenhle double užívala. Náramně. Vrtěla zadkem, boky, vzdychala, hrála si s kundou i prsy, byla podle toho, co jsem mohl z vrchu pozorovat, v sedmém nebi. Na mě už to ale zase a znovu přicházelo, takže jsem drobně zpomalil a více práce dělal dildem.
Zrychlil jsem pohyby a prodloužil zásuny.
Líbilo se jí to.
V zadečku jsem naopak pracoval pomalu a jemně.
Slastný rytmus nalezen. Marta začala sténat, až téměř křičela. Tlumeně, do polštáře, ale dost na to, aby mě to extrémně vzrušilo.
Udělal jsem se potichu, bez zbytečných fanfár. Nechtěl jsem ji totiž připravit o její grand finále.
Pokračoval jsem i přes vadnoucí péro v jejím zadku.
Několik rychlých pohybů dildem, poslední hluboký zásun do zadku a Martino tělo se rozechvělo v přívalu vln orgasmického tsunami.
Obličej měla zabořený v polštáři a sténala, křičela a vzdychala. Mohla hlasitě, polštář vše hezky tlumil.
Její orgasmus byl silný, ale poměrně krátký.
Nicméně podle toho, jak se u toho svíjela, kroutila a vilně vrtěla zadkem jsem tušil, že práce byla odvedena pořádně.
Zůstal jsem v ní ještě nějakou chvíli, hezky natěsno a hluboko. Užíval jsem si místa, kam mě ještě žádná jiná nepustila.
Hladil jsem ji po bocích, stehnech a mokré kundě. Dildo už dávno leželo někde na posteli a já tak měl zcela volné pole působnosti.
Nechala se. Byla nenasytná.
„Bylo to božské,“ svěřila se po chvilce. „Takhle to mám ráda.“
Obratně jsem se vysmekl z jejího análního uvěznění a kondom papírovým kapesníkem sundal z uvadlého nástroje. Byl unavený, opotřebovaný a zarudlý ze všech těch lubrikantů, které jsme použili.
Oba jsme si lehli na záda a mlčky leželi se zavřenýma očima – teda, jen někdo je měl stále zavřené. Já jsem neodolal a pozoroval Marty kozy, které se jí doširoka rozlévaly na hrudníku. A u toho přemýšlel, zda dodrží svůj slib, respektive zda si dopřeje své třetí kolo. Věděl jsem totiž, že já ze sebe už další kolo nedostanu.
Opět jsem se spletl. Holt, predikce mi nejdou.
Tahle odpočinková pauza trvala déle. Za okny už bylo tlumené světlo brzkého beskydského rána, obloha si pouštěla žilou a celé Beskydy skrápěl poměrně silný déšť.
Od jejího orgasmu uplynula minimálně půlhodina. Marta ležela, mělce dýchala a vypadalo to, že možná i spí.
Ale nespala. Odpočívala, jak jsem pochopil vzápětí.
V jeden okamžik to vypadalo, že už se žádné kolo konat nebude, v druhém okamžiku už stála na nohou u postele a upravovala se.
Nejdříve jsem myslel, že na odchod, abych posléze opět ve svých předpokladech selhal.
Ležel jsem nehybně a pozoroval ji.
Nejdříve se ručníkem celá otřela, následně si sepnula vlasy do drdolu. Nezapomněla ani na intimní partie. Nedělala to určitě poprvé. Naučenými pohyby se očistila i v těch nejtemnějších zákoutích a záhybech, otřela také dildo i z nerezu vybroušený anální kolík. Vše následně zabalila do tašky, ve které si dildo přinesla.
Ale s taškou hned neskočila a vypadalo to, že z ní tahá něco ven.
Popravdě jsem nevěděl, co vše v ní přinesla, protože když jsem z ní tahal její dildo, neměl jsem čas její obsah více zkoumat.
Protože ke mně stála zády, nevěděl jsem přesně, o co se snaží. A bylo mi to i jedno, stačil mi pohled na její zadek a stehna, mezi kterými na mě občas koukla její lačná a macatá kunda.
Když se Marta konečně otočila směrem ke mně, viděl jsem ji v očích zvláštní záblesk.
Ruce měla za zády a evidentně v nich něco držela.
Dívala se na mě a pozorovala. Asi se snažila vyčíst, jak jsem naladěný.
„Copak?“ zeptal jsem se obratem, aby tahle drobně nečitelná chvilka skončila.
„Máš dost?“ zeptala se.
„Popravdě ano. Ten můj už rozhodně další kolo nezvládne,“ svěřil jsem se upřímně.
„Co ty?“ hlesl jsem a podíval se jí do očí.
„Já ne. Slíbila jsem si tři kola a hodlám si je užít všechny.“
Polkl jsem, načež se rozesmála.
„Neboj, už po tobě nebudu chtít výkony,“ a zamávala mi před obličejem tím, co držela v ruce za zády. Nejdříve jsem vůbec netušil, o co se jedná. Ježek v kleci? Popravdě to tak vypadalo.
Až když mi to ukázala pořádně, došlo mi to.
Polkl jsem podruhé.
Trojitý černý připínák na černých latexových kalhotkách. Uff. Dvě delší tlustá černá péra pro ni, jedno užší kratší pro mě.
„Co ty na to?“
Pokrčil jsem rameny. A obratem se otočil na čtyři a nastavil jí zadek.
Bylo mi to jedno.
Bude to naprosto skvělé, jako to vše předtím, věděl jsem.
A taky že bylo.
