Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Dítě se blížilo. A já jsem věděla, že až přijde, moje role se zase změní. Ale zatím... zatím jsem byla jen tichá, schránka zpravidla čekající v koutě.
Ten rok, kdy se má kunda změnila v ocelovou pevnost, byl rokem extrémů. Cesta, kterou jsem ušla od sebevědomé ředitelky ve slušivém kostýmku až po bezejmenný, děravý zdroj servisu a potěšení na koberci, byla lemována stehy, jizvami a chladnou ocelí. Zbavila jsem se kariéry, peněz i vlastního jména. Moje kunda byla nejprve surově sešita nitěmi, pak trvale uzamčena třiceti nerezovými kroužky s visacím zámkem. Moje smysly byly odříznuty koženou maskou a šumem ve sluchátkách. Krok za krokem, měsíc za měsícem jsem byla preparována a osekávána o všechno lidské, až ze mě zbyla jen čistá, pulzující funkce. Z manažerky se stala Dutina. Odevzdaná, prázdná a trvale ucpaná nádoba.
Nešlo jen o to, že jsem byla zamčená. Šlo o to, co se dělo kolem mě. Tomášův apetit, nově živený mými penězi a mou absolutní poslušností, neznal hranic. Dům se stal hřištěm, kde já byla jedinou, ale šťastnou hračkou, která se nikdy neuklízí do krabice.
Učila jsem se žít s maskou, hluchá a slepá. Pokud bylo potřeba, dostávala jsem instrukce do sluchátek. Ani nevím, kde měli mikrofon, ale díky tomu si mě snadno zavolali třeba přes celý dům do obýváku.
Nebylo to ale jen o strohých povelech. Často ten uklidňující, monotónní bílý šum zničehonic ztichl a do hlavy se mi zařízl chladný hlas Tomáše, nebo Kláry a Sandry. Sluchátka se stala nástrojem k mé nepřetržité, metodické psychické likvidaci.
Někdy mě nechali klečet hodiny ve tmě v koutě a jen mi do uší opakovali, jak naprostá a definitivní nula jsem. „Nejsi nic,“ rezonoval mi hlas přímo v lebce. „Jsi jen chodící kus masa. Prázdná, zbytečná schránka. Bezejmenná nositelka otvorů, do kterých si každý z nás může kdykoliv odplivnout.“
Zatímco jsem slepá a zamčená dřepěla na koberci, bílý šum utichl a vystřídalo ho Klářino temné konstatování. „Z ředitelky dutinou“ zašeptala mi s jedovatou sladkostí tak blízko, jako by stála těsně za mnou. „Kde je ta tvoje hrdá kariéra? Všechno je to pryč. Zbyla z tebe jen těžká, chladná ocel v rozkroku, věčně slintající kunda, doširoka roztažená tlama.“ „Degradovala ses na úroveň pouhého biologického nástroje na uspokojení, Dutino. Nejsi živá bytost, jsi údržbový mechanismus. Uvědomuješ si to? Máš dovoleno dýchat jen proto, abys mohla polykat co ti určíme a bez řečí sloužit jako náš živý nábytek. Nic víc od tebe svět nepotřebuje.“
Byla to dokonalá, izolovaná tortura. Nemohla jsem odvrátit zrak, nemohla jsem si ucpat uši, nemohla jsem uniknout. Ta surová, ponižující slova mi stékala bez jakékoliv bariéry přímo do podvědomí. A to nejděsivější na tom všem bylo, že s každou další vyslechnutou urážkou jsem cítila, jak je to mému starému egu úplně jedno, jak se s úlevou podřizuji každému slovu, co slyším, a jak mi s fanatickou, perverzní vděčností znova vytékají z kundy další a další šťávy a odkapávají do absolutní, slastné nicoty.
Zvykala jsem si, že mě zničehonic kdokoliv použije. Třeba mě chytli za prsa, surově za bradavky stáhli nebo i za ně svázali k sobě. Pravidelně mi je pevně je podvazovali lankem, klidně na celé hodiny. Ta nejistota tmy a ticha se stala mou novou realitou. Klečela jsem klidně celý den odříznutá od světa, když mi najednou hrubě prorazil rty penis a rovnou pokračoval až do krku.
Čím dál častěji ale něco jinak. Nebyly to penisy, které jsem neznala. Tomášův tvar, velikost i vůni jsem měla dokonale zmapovanou, ale tohle bylo jiné maso. Jiné úhly, jiné tempo, jiný pach agresivního potu. Byla jsem využívána s bezohledností a frekvencí, která naznačovala jediné – Tomáš z našeho domu udělal privátní klub a mě začal prodávat jako nevidomou, hluchou kurvu. To pomyšlení, že jsem pro něj jen komodita s cenovkou, věc, kterou nabídne komukoliv, mě vzrušovalo k naprosté nepříčetnosti.
Sandra byla v 6. měsíci. Byla nadržená, ale líná. Její těhotenské hormony z ní udělaly nenasytnou, ale neuvěřitelně panovačnou stvůru. Když Tomáš nebyl doma, stala jsem se jejím osobním živým vibrátorem. Rozvalila se na koženém gauči, obrovské, tvrdé břicho jí trčelo do prostoru, a donutila mě kleknout si mezi její stehna. Abych neuhnula ani o milimetr a neutekla její tíhou jejích nohou na mých zádech, vzala dlouhé krejčovské špendlíky a tenkou šňůrku a doslova mě za mé zduřelé bradavky přišpendlila k čalounění gauče. Každý můj pohyb, každé polknutí znamenalo ostrou bolest v prsou. Musela jsem mít obličej zabořený v jejím mokrém rozkroku a pracovat jazykem a rty přesně podle jejích povelů. Často mě nechávala hodiny lízat a sát svoji kundu. Někdy u toho usnula a já tam musela dál klečet, znehybněná bolestí v bradavkách, s obličejem v jejích šťávách, dokud se neprobudila a nerozhodla se mě odepnout.
S mým trvalým pobytem doma a blížícím se porodem Sandry přišel Tomáš s novým projektem. Při jeho představení jsem si vzpomněla na jeho nenápadnou poznámku o velkých plánech, kterou nedávno pronesl. Začalo mi docházet, jak má vše dobře promyšlené a dopředu naplánované
Večeře probíhala v obvyklém poklidu, dokud Tomáš nezapnul mikrofon, a nenechal ho asi ležet na stole. Pustil se do konverzace. Evidentně chtěl, abych to slyšela. „Sandra se nebude obtěžovat věčným kojením“ prohlásil u večeře, zatímco jsem jim nahá, slepá a okovaná dolévala těžké červené víno do Klářiny sklenice.
Slyšela jsem, jak Klára usrkla vína a s jemným cinknutím položila křišťálovou skleničku na stůl. „To je sice hezká a estetická představa, Tome,“ namítla Klára s mírným, praktickým podtónem v hlase, „že se v noci třeba vyspí a úplně si nezničí svoje dokonalé, pevné trojky. Ale to dítě bude potřebovat mléko. Nechceš mi snad říct, že svého prvorozeného potomka budeš krmit nějakou umělou výživou z prášku pro plebs?“
Tomáš se jen suše, pobaveně uchechtl. Skřípění jeho nože po porcelánovém talíři se mi zařízlo do uší. „Umělou výživu jsem nikdy nezmínil. Mateřského mléka budeme mít na litry, a naprosto čerstvého,“ řekl klidně a já i přes tu neprostupnou temnotu masky fyzicky ucítila, jak se vzduch v místnosti změnil. „Máme tu přece krávu,“ dodal a sice lehce, ale stále surově mě do prsou popíchnul vidličkou.
Zastavila jsem se s lahví v ruce. Srdce se mi rozbušilo až v krku a instinktivně jsem stáhla ramena a začala vytékat z kundy.
„Krávu?“ ozvala se Sandra. Hlas měla měkký, evidentně jí to překvapilo. Následovalo zašustění látky. Možná si pohladila své obrovské, klenuté břicho? Znělo to tak. „Ale Tome, podívej se na ni. Vždyť ona není těhotná, je jalová. Sama jsi jí ten předek zašil a zamkl. Z ní přece žádné mléko nepoteče. Vždyť to ani není kráva, je to jalovice.
Zaznělo škrtnutí zápalky a vzápětí jsem ucítila těžkou, drahou vůni Tomášova doutníku. „Příroda je jen zastaralý, špatně optimalizovaný proces, miláčku,“ odpověděl Tomáš pomalu, s chladným tónem inženýra, který právě přistoupil k řešení technického problému. „Všechno je to nakonec jenom otázka chemie a mechaniky. Simona už dávno není žena, je to jen náš biologický hardware. Nemá žádnou moc, nemá do toho co mluvit. Její tělo prostě nedostane na výběr, jestli chce, nebo nechce tvořit mléko. Dodáme do systému správné hormony, připojíme na ni správné odsávací stroje a ona začne poslušně dojit. Udělám z ní perfektní, mléčnou farmu.“ Byla by škoda toho nevyužít
Ta slova mnou projížděla jako blesk. Zvířecí hrůza se mísila s absolutní, paralyzující úlevou. Byla jsem žena. Moje tělo bylo od přírody stvořeno k tomu, aby dalo život. Já se ale dětí kdysi přeci zřekla. Tohle ale bylo paradoxní naplnění. V celé své rafinovanosti to krásně navazovalo, když si Tomáš vzal i právo rozhodnout, že určí, co má prsa budou dělat.
Nenechal mi ani stín důstojnosti. Přetvářel mou nejposvátnější biologickou funkci v pouhý průmyslový, mechanický proces. Moje prsa už nebudou patřit mně, nebudou symbolem mého ženství, nebudou sloužit k rozkoši. Mám vemena a budu nově i dojnice. Byla jsem degradována pod úroveň člověka, pod úroveň otroka. Stávala jsem se hospodářským zvířetem. Ta neskutečná spravedlnost – Sandra bude uctívanou matkou s dokonalou postavou, zatímco já budu její, nadopovaná dobytčí síla v koutě – byla tím dalším dokonalým hřebíkem do rakve mé lidskosti. Prožívala jsem vnitřní zemětřesení. Cítila jsem temnou, perverzní hrdost na to, jak brilantně a hluboko mě dokázal ponížit.
Druhý den začal režim „Mléčná Farma“. Tomáš nakoupil léky přes internet (Domperidon a hormonální antikoncepci ve vysokých dávkách), které simulují těhotenství a spouští laktaci. A objednal profesionální nemocniční odsávačku na dvě prsa.
Tomáš k tomu přistupoval jako k optimalizaci výrobní linky. "Příroda je pomalá," vysvětloval mi, když do mě ládoval první hrst léků. "My to urychlíme. Nadopuju tě tak, že tvůj mozek uvěří, že jsi těsně před porodem. Prsa ti otečou, budou těžká, bolavá, plná mléka pro cizí dítě. A jakmile to začne téct, napojím tě na dojicí zařízení. Budeš odevzdávat všechno do poslední kapky. Nezajímá mě, jak to bude bolet, co budeš prožívat. Zvířata to mají stejně. Tvoje jediná hodnota bude v mililitrech odsátého mléka. Budeš jen mléčná výrobna" Každé jeho slovo mě sráželo hlouběji do bláta a měnilo mě ve věc.
Každé 3 hodiny, i v noci. jsem si musela nasadit plastové přísavky na bradavky a zapnout stroj. Vrrr-cuk. Vrrr-cuk. Ten zvuk a pohyby odsávačky se stal mým novým metronomem. Ze začátku to bolelo nesnesitelně. Prsa jsem měla prázdná, měkká. Stroj tahal naprázdno. Bradavky mi popraskaly. „To se poddá,“ říkal Tomáš a s časem postupně zvyšoval výkon sání. Musela jsem u toho klečet, ruce za zády, masku na očích. Jen ten zvuk motoru a ostrá bolest v prsou.
Jednou večer se to celé spojilo v naprosté peklo a slast zároveň. Měla jsem na sobě masku , uši ucpané šumem a v ústech ocelový O-kroužek. Klečela jsem uprostřed obýváku. Přísavky dojicího stroje mi svíraly bolavá, chemicky se nalébvající prsa. Vrrr-cuk. Vrrr-cuk. Odsávačka běžela na plný výkon.
V jednu chvíli mě hrubé ruce popadly a zvedly z koberce. Stroj dál běžel, plastové přísavky mě bolestivě táhly za bradavky, když mě přenesli o kus dál. Přehodili mě přes dvě masivní dřevěné klády – zřejmě je přinesli od krbu v rohu místnosti. Moje břicho a boky tvrdě dopadly na hrubou kůru dřeva. Ruce mi stáhli dolů k zemi a nohy mi roztáhli tak, že jsem zůstala zlomená v pase, prohnutá v zádech a absolutně vystrčená jako bezbranné zvíře, zatímco má těžká prsa s napojenými hadičkami visela volně dolů do prostoru.
Byla to dokonalá, znehybňující pozice. V té absolutní tmě pod maskou jsem ucítila, jak se mi do úst přes ocelový kroužek okamžitě a brutálně narval první cizí penis, zatímco mě ve stejnou vteřinu zezadu, do nechráněného análu, bez jakéhokoliv varování tvrdě prorazil někdo další. Začali si mě brát z obou stran současně. Byli přede mnou i za mnou. Zatímco mi nemocniční odsávačka vytrvale sála z nalitých prsou, oni mě plnili svými těly.
Dávila jsem se slinami a cizím masem v krku, do zadku mi hrubě bušili a s každým jejich drtivým přírazem zezadu narazili zevnitř do Jádra a do ocelového uzávěru mé zrušené vagíny. Těžce to cinkalo a dřelo mě to zevnitř. Jakmile jeden muž s heknutím vystříkl do mého hrdla nebo análu, okamžitě ho nahradil další. A další. Byla to agresivní, nelítostná smršť. Zneužívali mé otvory s takovou surovostí, jako by si na mně vybíjeli letitý vztek. Moje čelisti praskaly, sliny se mísily se spermatem a stékaly mi na prsa.
Moje čelisti praskaly, sliny se mísily se spermatem a stékaly mi na prsa, po kterých se natahovaly plastové hadičky odsávačky.
Trvalo to snad dvě hodiny. Byla jsem dojená jako kráva a ojížděná ze všech otevřených stran jako ta nejlacinější pouliční šlapka, vše v naprosté temnotě a hluku vlastních trhaných vzdechů a vrčení stroje.
Když to skončilo a poslední muž do mě vyprázdnil svá varlata, povalil mě na zem a Tomáš mi zničehonic strhl masku i sluchátka. Ostré světlo mě oslepilo.
POHLED TOMÁŠE: Nepřátelské převzetí
Dívat se na ni, jak tam klečí, dojená strojem a s krkem plným spermatu mých hostů, byl ten nejlepší byznysový tah mého života. Pozval jsem sem kluky z konkurence. Ty samé žraloky, kterým Simona ještě před rokem šla po krku, blokovala jim zakázky, kradla klienty a chovala se k nim jako arogantní královna trhu. Chtěl jsem jim ukázat, co jsem z té nedotknutelné ředitelky udělal. Když přišli do mého obýváku, nevěřili vlastním očím. Nabídl jsem jim ji. „Poslužte si, pánové. Tohle je teď moje domácí dojička a bezmezná výlevka. Můžete jí nacpat ptáka do krku a ona vám za to ještě poděkuje.“ Vidět tu moc, vidět, jak ti chlapi, co z ní měli dřív hrůzu, teď bez milosti a s naprostým pohrdáním plní její chřtán, zatímco ona poslušně polyká a stroj jí saje prsa... to bylo k nezaplacení. Byznys se dá dělat různě. Ale zničit svou největší konkurenci tím, že z ní uděláte hospodářské zvíře a dojnou kurvu pro její bývalé nepřátele, to je mistrovské dílo, které uspokojí každé chlapské ego.
Mrkala jsem do ostrého světla. Sliny a cizí sperma mi tekly po bradě na krk a kapaly na průhledné plastové baňky odsávačky, ve kterých se už začínaly tvořit první kalné kapky. Srdce se mi zastavilo, když jsem přes slzy zaostřila. Na gauči kolem mě seděli muži v rozhalených košilích. Marek z konkurenční nadnárodní agentury. Petr, ten ředitel, kterého jsem loni agresivně připravila o milionový tendr. A další tři tváře z oboru, které jsem dříve drtila na obchodních schůzkách.
Sledovali mě. Ne s chtíčem, ale s absolutním, pobaveným znechucením a nadřazeností.
„Kdo by to byl řekl, Simono,“ zasmál se Marek, zapínal si poklopec a ukázal na dojicí přístroj trhající mé bradavky. „Že tvoje nejlepší manažerská dovednost bude dělat dojnou krávu a do dna polykat naše sračky.“
V tu chvíli jsem to pochopila v celé té hrůzné, zvrácené kráse. Tomáš mě nejen prodal, on mě nabídl mým největším nepřátelům. Zpeněžil a zosobnil moje ponížení. Už jsem nebyla ani domácí inventář. Byla jsem hospodářské zvíře, kráva připojená na hadičky, a zároveň ta nejlacinější kurva pro muže, kterými jsem dřív profesně pohrdala a kteří teď s posměchem stříkali do mých úst.
Ten propad byl tak hluboký, tak fatální, že se mi podlomila kolena a ramena mi klesla k zemi. Sklonila jsem hlavu, plně si vědoma těžkého cinknutí oceli mezi mýma nohama, a s tváří u koberce jsem promluvila, že jsem vděčná, že jsem mohla posloužit jejich choutkám a začala jazykem vděčně olizovat kapky spermatu z podlahy před Markovýma nohama. Dřívější Simona byla mrtvá, zabitá svými vlastními konkurenty v mém obýváku. Zůstala jen Dutina, dojnice a kurva, nekonečně šťastná ve své dokonalé a definitivní hanbě.
