Silná světla se rozsvítila tak náhle, až jsem instinktivně přimhouřila oči.
Ještě před okamžikem byla stodola ponořená do přítmí.
Teď byl prostor přede mnou zalitý ostrým bílým světlem.
Reflektory visely vysoko pod trámy a mířily přímo na vyznačenou plochu uprostřed stodoly.
Cítila jsem jejich teplo na kůži.
Nebyla to jen záře.
Bylo to skoro jako stát na letním slunci.
Vzduch se začal pomalu ohřívat.
Za světly jsem téměř nic neviděla.
Jen tmavé obrysy.
Stíny.
Pohyby.
A hlavně hlasy.
Nejdřív pár.
Potom další.
Pak desítky.
Tlumený šum rozhovorů se odrážel od dřevěných stěn a vysokého stropu.
Občas zazněl smích.
Někde cinkla sklenička.
Někdo posunul židli.
Připadala jsem si jako na jevišti.
Viděla jsem jen světlo.
Oni viděli mě.
Vedle mě stály další tři dívky.
Každá měla na hrudi napsané číslo.
Jedna.
Dva.
Tři.
Já měla čtyřku.
Podívala jsem se na černé číslo napsané fixem na mé hrudi a znovu vzhlédla do oslnivého světla.
Po mé pravici stáli oba řidiči.
Vlevo další dva muži.
Všichni nehybně. Všichni čtyři jen v kožených slipech a se škraboškou na obličeji.
Jako součást připraveného představení.
V tu chvíli se ve stodole rozsvítila ještě jedna věc.
Velká obrazovka zavěšená pod trámy.
Nejdřív byla černá.
Pak se na ní objevil jednoduchý symbol.
A nakonec čísla jedna až čtyři.
Šum v publiku zesílil.
Ozvala se další vlna příchozích.
Dveře stodoly se otevřely a dovnitř vstoupilo několik dalších lidí.
Jejich tváře jsem přes světla stále neviděla.
Jen siluety.
Stíny pohybující se v temnotě.
Pak se ozval známý hlas.
Muž který mě na statku přijal.
Vykročil dopředu do osvětleného prostoru.
A okamžitě se rozhostilo ticho.
Takové ticho, které vznikne jen tehdy, když všichni čekají na první slova.
„Vážení hosté.“
Jeho hlas se rozlehl celou stodolou.
„Děkuji, že jste přijali pozvání.“
Nikdo nemluvil.
Nikdo se nehýbal.
„Pravidla dnešního večera znáte. Já vytočím úkol, následně proběhne dražba, kdo vyhraje, vybere která z dívek úkol bude plnit“
Za světly někdo tiše zakašlal.
Jinak nic.
„Výběr bude probíhat stejně jako vždy.“
Vedle pódia se ozval kovový zvuk.
Jeden z mužů přivezl velké kolo upevněné na stojanu.
Bylo mnohem větší, než jsem čekala.
Barevné segmenty.
Čísla.
Nápisy, které jsem ze své pozice nedokázala přečíst.
Kolo se ve světlech lesklo.
Publikem proběhl vzrušený šum.
Pán položil ruku na jeho okraj.
„A protože jsou všichni připraveni...“
Na okamžik se odmlčel.
Ve stodole bylo slyšet jen bzučení reflektorů.
„...můžeme začít.“
Jeho ruka se opřela do kola.
Ozvalo se první hlasité cvaknutí.
A kolo se roztočilo.
Bylo slyšet jen tichý šum otáčení kola, který se pomalu vytrácel, až šum umlkl.
„První úkol, svorky na bradavky.“
Neviděla jsem co se dělo za světly. Ale hlasy nebyly slyšet téměř žádné. Nevím jak probíhala dražba ceny ale po chvíli se ozval hostitel.
„Pět set, můžete vybrat číslo“
„Jedna“ ozval se hlas.
Jeden z řidičů přistoupil k dívce číslo jedna. Vypadala trochu vystrašená, koneckonců asi jako my všechny. Měla krátké vlasy, bledou, skoro až bílou pleť, která v jasném světle vypadala skoro mléčná. Prsa měla veliká asi jako já, dvojky, pevné, jen bradavky měla viditelně větší, o mnoho. Postavu měla štíhlou, byla hodně vysoká, já mám 170, ona musela být minimálně o deset centimetrů vyšší. Tělo měla sportovní, musím říci že krásně vypracované. Na bílé pokožce od obličeje až po nohy byly na bílé pokožce vidět dost patrné pihy. Pod sportovním bříškem byl vidět chomáč světlých chloupků. Nohy měla opravdu dlouhé a na nohou rudě nalakované nehty.
Řidič přistoupil, uchopil do ruky první svorku, dívku chytil za prso, nejprve ji vzal bradavku mezi prsty, natáhl a promnul mezi prsty až zasykla. Potom na bradavku upevnil svorku na které viselo menší závaží. Bylo slyšet bolestivé zavzdychání.
Stejný postup použil i na druhou bradavku. Cítila jsem jak mě bradavky bolí místo ní, jako by se to stalo mě. To už ale začínal hostitel další kolo.
„Tak, jdeme znovu“ řekl a roztočil kolo.
Myslela jsem že mi vyskočí srdce.
Opět byl slyšet jen šum kola a občasné vzdychání dívky jedna.
Kolo se zastavilo.
„A máme tu druhý úkol, klystýr“
Polilo mě horko. To nesmí přijít na mě.
Nemohu dostat před celým divadlem takový úkol.
Proběhla dražba, která vzhledem k úkolu dospěla jednoznačně jinak než první.
„Tři tisíce čtyři sta“ tekl hostitel. Můžete si vybrat číslo.
„Tři“ ozval se hlas.
Ohlédla jsem se na dívku vedle mě. Viděla jsem její výraz a chápala jsem ji. Dva řidiči přivezli polstrovanou lavici.
Dívku odvázali a vedli k lavici. Tato dívka nebyla tak štíhlá ani vysoká. Byla to menší dívka měkkých tvarů. Rusé vlasy k lopatkám, sepnuté do culíku. Velká prsa s hnědými velkými dvorci. Pleť bez výraznější chyby. Klín hladce vyholený.
Řidiči pomohli dívce kleknout na lavici. Uvázali ji za ruce i nohy, dívka byla otočena zadkem do publika. Další z pomocníků přišel s vědrem z kterého vyndal ohromnou stříkačku. Položil ji na připravený stolek. Rukou v rukavici začal dívce mazat anální otvor a připravovat její svěrač na průchod ústí stříkačky. Z vědra natáhl tekutinu.
Nasadil na rozetu dívčina análu, zasunul ústí dovnitř a pomalu plynule plnil dívky střeva. První, druhá, třetí. Každá stříkačka byla dobře půl litru.
Po třetí stříkačce už dívka vzdychala. Čtvrtá, pomalu vyprázdnil obsah stříkačky. Přestal. Masíroval dívky dírku. Poté vzal ze stolečku gumový anální kolík, namazal gelem, prudce vtlačil do jejího análu a držel dokud si nezvykla. Dívka už vydávala zvuky kdy jsem nevěděla zda vzdychá nebo vzlyká. Pomocník začal pumpovat a kolík dívce v análu napustil vzduchem jako pevnou zátku.
Dívka zůstala na svém místě, a hostitel ohlásil třetí úkol.
Roztočil kolo.
Čím víc se ve mně svírala dušička. Věděla jsem že se blíží můj čas.
„A máme tu další úkol, tříminutový orgasmus“
Opět probíhala dražba.
„Pět tisíc dvě stě“ můžete vybrat číslo.
„Čtyři“
To slovo mě pálilo jako rozpálené cejchovací železo.
„To jsem já“ došlo mi.
