Dalšího dne se probudím brzy ráno - celý nedočkavý, jak bude probíhat další návštěva u paní Lenky. Co ale s načatým ránem, když mám ještě spoustu času, než půjdu do práce, přemýšlím a mezi nohama cítím příjemné svrbění. Rukou se ujistím, že má chlouba je pořád na svém místě a co víc - že je již mírně vlhká. Začíná nám to dobře, pomyslím si, zatímco si hladím svou bouli tam dole. Tohle bych dělal klidně celé hodiny, proběhne mi hlavou, když začíná tvrdnout. Bohužel ale mám i jiné povinnosti, uvědomím si, a neochotně ruku odtáhnu.
Následuje rychlá ranní očista, sprcha, holení. Na závěr se pořádně navonět, pěkně obléknout a vyrazit vstříc novým zážitkům. Abych předešel faux pas jako minule, vezmu si na sebe běžné chlapecké spodky. Aby to ale mělo aspoň nějakou šťávu, volím červené vánoční slipy s dárkovou stuhou vpředu (poměrně nápaditý design, musím uznat).
V podvečer zaklepu na dveře salónu a paní Lenka mi s vřelým úsměvem otevírá:
„No vítejte, už vás očekávám, máte trochu zpoždění, snad jste se nezatoulal?“
„Ale ne, jen mi ujel autobus, omlouvám se za zpoždění,“ snažím se zachránit situaci.
„To nevadí, už po vás nikoho nemám, můžeme tu zůstat, jak dlouho bude potřeba,“ říká a šibalsky na mě mrkne. Nebo se mi to jen zdálo? Zmatený vcházím dovnitř.
Na první pohled vypadá místnost stejně jako minule: Vpředu velké zrcadlo (přes celou zeď), před ním otočná, zelená kožená židle, vpravo ode mě věšák a malý skleněný konferenční stoleček. Jakmile si odložím, Lenka hned na mě:
„Tak se nebojte a šup do židle, musím se na vás podívat, jak to s tou vaší pletí vypadá.“
Trochu nervózní si sednu a čekám, co bude dál.
„No, jsem celkem spokojená, funguje to dobře. I po jednom dni je vidět, že vám tento krém sedí. Doporučila bych vám, používat ho dál. Co vy na to?“ ptá se.
„Proč by ne, finančně mě to snad nezruinuje a pokud mi to prospěje, proč to nezkusit,“ odvětím.
„Dobře tedy, dám vám na začátek jednu krabičku a uvidíme, jak se bude situace vyvíjet,“ navrhne mi.
„Může být, to zní jako dobrý plán,“ potvrdím a trochu zklamaný, že má návštěva je tak rychle u konci, se zeptám: „Kolik jsem vám dlužný?“
„Konzultace opět za tři stovky a krém stojí pět set, takže celkem osm set. Budete platit zase kartou?“
„Tentokrát hotově,“ vstávám a chci vytáhnout peněženku.
Paní Lenka mě ale jemně přitlačí za ramena dolů: „Ještě mi neodcházejte, něco mě napadlo.“
To by mě teda zajímalo co, zamračím se a již jsem myšlenkami v teple domova.
„Jak to vypadá s vaší pletí jinde na těle? Nemáte nějaké problémy?“ ptá se mě vážně.
„A víte že mám? Začala se mi dělat trochu vyrážka, hlavně na nohou,“ odpovím pravdivě.
„Třeba bych vám s tím mohla pomoct, můžu se podívat? To byste se ale musel vysvléct do spodního prádla, to jistě chápete. Pokud by vám to nevadilo, ráda to s vámi proberu,“ kouká na mě nevinně.
S tím jsem teda nepočítal, ale tak aspoň bude nějaké vzrušení, pomyslím si.
„Může být, budu rád. Třeba mi s tím pomůžete, když se tak vyznáte,“ polichotím jí. „Mám si sundat i tričko?“ napadne mě.
„Radši ano, ať vás vidím komplet,“ odvětí a nepatrně se usměje. Jsem zvědavá, jaký dneska máš kalhotky, ty nádhero, spekuluje Lenka. Snad nějaký pěkný kytičkový, ty mám ráda, zasní se.
Postupně tedy odkládám ošacení: Svetr, tričko, kalhoty. Nakonec mi zbudou jen vysoké ponožky a slipy. Lenka si mě zkoumavě prohlíží: No postavu má krásnou, to se musí nechat. A ten zadek, to je teda něco, kdejaká ženská by mohla závidět. Kdyby se oholil a trochu nalíčil, dala bych si možná i říct, proudí jí hlavou vilné myšlenky. Pak se ale silou vůle přepne do profesionálního módu:
„Máte pravdu, že tady na stehně něco vidím, můžu se podívat blíž?“
„Ale klidně, beze všeho,“ přisvědčím bez rozmyslu. že já vůl se ráno neudělal, co když se mi teď před ní postaví? To by teda byl trapas, trnu hrůzou.
„Ano, ano, vypadá to na lehkou vyrážku. Ještě bych si potřebovala šáhnout.“
Už se ani neptá jestli může, to je teda nadělení, říkám si, když se její ruka blíží. Snad nevidí, že už mi tvrdne. Naštěstí ho ale mám malého, takže to není moc poznat, uvědomím si.
„Povrch je trochu drsný, zkusím vám to namazat,“ prohlásí a jde do rohu a hledá v dolním šuplíku vhodnou tubu.
Až teď vidím, co má na sobě: Krátké šaty nad kolena tmavě modré barvy. Když se předklání, vidím, jak se jí nad zadkem rýsuje tenká šňůrka od tang. No to je teda uličnice, musím se smát. Ale však co, sám mám doma vícero takových kalhotek, tak proč by si je nemohla vzít do práce, přemítám. Ta má teda zadek, zbystřím, když ho vyšpulí a usilovně hledá svůj zázračný preparát.
„Už to mám,“ prohlásí vítězoslavně. „Snad vám není zima, když tady tak stojíte, to jsem si neuvědomila,“ stará se.
„Ani ne, v pohodě,“ ujistím ji. Mně je teď pěkný horko, kotě, buď v klidu, říkám si v duchu. Pak si ale všimnu, že se mi na slipech udělal malý flíček. A na červené látce je pěkně vidět. Ajéje, to je teda nadělení, snad si toho nevšimne, tajně doufám.
Jéžišmarjá, on se ze mě snad tady udělal, to není možný. Vždyť jsem mu ještě ani neukázala kozy. Ti mladí dneska nic nevydrží, proběhne jí hlavou, když se otočí a vidí ten flek. Ale slipy má teda pěkný, to jo. Myslela jsem teda, že bude mít kalhotky, jako minule. že bych jen špatně viděla? Ale ne, to byly zcela jistě brazilky, bílo zelené. Možná že mám takové doma! No nic, tak třeba příště, řekne si Lenka a potutelně se usměje.
„Mimochodem, máte pěkné slipy, takové tematické,“ prohlásí vlídně.
„Jé děkuji,“ odpovím slušně.
„Nebo mám říct kalhotky? Máte to radši?“ zeptá se znenadání.
Stojím jako opařený. A co hůř, stojí mi i péro, hned jak to dořekla, už se dere ven.
„Jjjak to mmyslíte,“ koktám a rychle si obleču kalhoty.
„Z toho si nic nedělejte, takových chlapů je spousta, četla jsem o tom na internetu. Jen jsem teda nikdy žádného nepotkala osobně,“ říká upřímně.
K tomu se už nevyjadřuju. „Tady máte tisícovku, zbytek si nechte. Nashle.“ Hodím na sebe zbytek oblečení, boty a jako v transu pádím ke dveřím.
„Ale vždyť jsem vás ještě nenamazala,“ volá zoufale za mnou.
„Já se ještě někdy stavím, ozvu se,“ odvětím spěšně a mizím pryč.
Při cestě domů si snažím utřídit myšlenky. Opravdu se tohle stalo, nebo to je sen? Co si to dovolujete, se rýpat v mém soukromí? Vždyť to je přece moje věc, co rád nosím. Snad to nikomu neřekne, to by tak ještě scházelo! Zaklapnu za sebou dveře do bytu a svalím se na pohovku.
Za chvíli mi od ní přijde SMS:
„Nezlobte se, já to nemyslela nijak zle, mně se to líbí. Ráda vás ještě někdy uvidím. A když budete chtít, ukážu se i já vám, ať to máme vyrovnaný. Dejte vědět, kdy zase přijdete,“ a zprávu zakončí mrkajícím smajlíkem.
No já se picnu, tak ona mě chce ještě vidět, to jsem teda nečekal.
Uvědomím si, že mám tam dole už dost vlhko. Napustím si vanu, vlezu do ní a při pomyšlení na Lenku a její kulatý zadek si honím tak, jak už dlouho ne. Po divokém výstřiku si uvědomím, že jsem možná otevřel Pandořinu skřínku. Ale již není cesty zpět - Lenka na mě čeká. A já se už nemůžu dočkat.
