Ten její pohled jsem se už naučil znát.
Zvláštně zasněný, zahleděný do dáli. Koncentrovaný a nesoustředěný zároveň.
Potřebovala to. Chtěla to. Hrozně moc. Až tak, že zapomínala dýchat, jíst, spát.
Věděl jsem už také, že mírný úsměv a celkové vzezření naznačující, že se myšlenkami nachází kdesi v jiné sféře je ve značné míře dílem toho, že jí do celého těla prostupovaly scénáře odehrávající se v její mysli, které vesměs měly společný bod v tom, že někde v jejich průběhu, často a opakovaně dosahovala vrcholu. Velmi rád jsem se potom snažil jí ty její představy přetavit v realitu a byl v euforii, když se to dařilo. Na druhou stranu jsem před jejími potřebami získal i značný respekt. Ono, když vás někdo probudí uprostřed noci, zastihne nepřipraveného v momentech, kdy se to skutečně nehodí, nebo máte obecně už tak prostě dosti náročný, vyčerpávající den a stejně se očekává, že se ukážete jako chlap, žádná lehká výzva.
To, že jsem na ni musel zírat doslova vyděšeně, se jí absolutně nedotklo. Nadále ke mně plula jak bitevní koráb pod plnými vlajkami a lehce nepřítomný výraz a úsměv se nepohnuly ani o píď. Zatímco jsem nevěřícně přemýšlel nad tím, jak je možné, že po dvou číslech ráno, kdy ke mně vklouzla do postele o dobré dvě hodinky dříve, než bych se normálně začal vůbec probouzet, a další divočině při snídani a po ní je stále ještě nenasycená, bez bázně a hany zaklekla vedle mého křesla, otočila si ho směrem k sobě a bez meškání vzala mého mrtvého úhoře do úst.
To, že se mi jakž takž provozuschopně postavil, a dokonce ji pak stále ještě ne naprosto symbolicky vystříkal, jsem považoval za zázrak už při posledním vrznutí. A jelikož od něj uplynula sotva hodina, během které tak maximálně vystoupala rtuť v teploměru až k sotva uvěřitelným hodnotám, opravdu jsem nechápal, o co to jaksi usiluje. Byl jsem však obecně tak konsternovaný, že jsem i nadále jen strnule seděl, čímž jsem se hravě stal pasivním divákem pokusu, zda magie ve světě stále ještě existuje.
Dlouho, dlouho jsem mohl v duchu vítězoslavně opakovat „já ti to říkal“, když se vůbec nic nedělo. Pusa, ruka, škrábání nehty, nic. Mrtvo. Pusto.
Pokusil jsem se o rozpačitý úsměv, který silně kontrastoval s jejím vzezřením, že ona stále věří v úspěch, když zkoušela taktiku soustředěný pohled z očí do očí, zatímco její pravačka neumdlévala. Stále jsem ale neměl sílu ji zastavit v její marné snaze.
Ugh. Tak tyto nehty, které přejely po stehnech, mi musely zanechat drsněji vypadající klikatící se čáry. Větší, než dokáže kočka v panice prchající po vašem těle před útočícím psem.
Hmmm. Levá ruka. Jiný úhel. Jiný pocit. Jiný vjem.
Opravdu se mi to nezdá?
Život na zeměkouli ještě nevymřel?
Může zrno vzklíčit i ve vyprahlé, nehostinné pustině?
Byla velmi pozorná. Ten její rozzářený úsměv jsem skoro nestihl zachytit, jak střelhbitě měla ústa opět omotaná kolem mého pacienta, který začal jevit příznaky toho, že by se ho nakonec přece jen mohlo podařit zachránit.
Ale ten progres byl stále jen poměrně pomalý. Potáceli jsme se hraně potupného selhání, i když v rychlém sledu vyzkoušela další triky.
Lehké skousnutí. Sání síly vakuového vysavače, při kterém jsem měl již o své ústrojí docela strach. Hraní si s kuličkami včetně prvků, za které by se nestyděla žádná zkušená domina.
Byl jsem tak vyvrácený a sesunutý v křesle s pravidelně pevně zavřenýma očima, že jsem naprosto minul moment, kdy si naslinila prsty.
Ty prsty, které si pak stejně nečekaně, s odhodláním, vyrazily cestu k mé prostatě a začaly ji z vnitra mého zadku dráždit hned, jakmile se pohodlně usadily uvnitř.
Vypustil jsem páru ústy, nosem, ušima. Sublimoval pot i z kořínků vlasů. Marně se snažil uvěřit tomu, jak snadno dostala dovnitř tři své prstíky. Sice drobné, to ano, ale pro mé netrénované pozadí se rozhodně jednalo spíše o trnitou cestu než o hladký vlas vysokého, hustého perského koberce.
Ale byla tam. Zdárně. Velmi brzy. Naprosto neústupně.
Rozklepala se mi stehna, a ještě více jsem se sesunul. Kolena ochotně více rozhodil do stran. Dobře si vědom toho, jak hmatatelně začíná v jejích ústech mohutnět jsem přehodil výhybky až tak, že jsem začal pro změnu uvažovat o tom, nakolik je reálné jí co nevidět svlažit ústa, pokud její ofenzíva bude mít tendenci se stále stupňovat.
Nemusel jsem mít strach. Hlídala si to spolehlivě. Měla velmi dobře na paměti, proč primárně sem přišla. Udělat mi orální službu to určitě nebylo.
Ve stylu, kterým se narovnala a vybídla mě se z křesla zvednout bylo jasné poselství o tom, že očekává, že pasivitu rozhodně odhodím stranou a zmocním se jí, jakkoliv se mě bude chtít. A pravda, prvotřídní rodeo mi už ráno předvedla.
Byl jsem tak vtažen do děje, že jsem nad variantami nikterak nepřemýšlel. A prostě jsem využil jejího pohybu vzad. Povalil jí na postel. Nahrnul se mezi její iniciativně rozhozená stehna. Zaklekl za její zadek. Chytil si ho do ruky. Zrakem se zaměřil do cílového prostoru.
Zhoupla se na matraci tak mocně, že jí nohy vystřelily ke stropu, takže se dostaly na má ramena a její boky vysoko nad rovinu. Když jsem proto popatřil dolů, mířil jsem ještě níže, než bylo obvyklé. Vlastně jsem byl pro zadní vstup dokonale nasměrovaný.
V té době už jsem s jejím zadečkem byl velmi dobrý kamarád. A dnes jsem ho ještě návštěvou nepoctil.
Přesto jsem neodolal a hodil na ni rychlý pohled, zda můj zkušební tlak vpřed je u ní i v tento moment v pohodě.
Vězel jsem v jejím análu až po koule, než bys řekl švec. Stačil k tomu její dovnitř mě zvavý výraz, který po hladkém zajetí dovnitř plynule přešel v uspokojený a zasněný.
Bral jsem si její zadek v dlouhých tazích, zmámeně sledující její okouzlený úsměv ve tváři, ve které se její zastřené oči nepravidelně a frekvenčně otvíraly a zavíraly jak světla na nějakém semaforu. Její ruce a nohy si mě ale k sobě tiskly netenčící silou, jako ve svěráku, a pomáhaly mi udržovat pravidelné tempo.
Být to jinak, nejspíš bych se to snažil natahovat. Oddalovat. Jenže stále s čistou myslí uvažující o zázraku jsem hodlal držet nabídnutou šanci za pačesy, takže když se v reakci na její mohutný orgasmus, ke kterému si dopomohla frenetickým drážděním poštěváčku v inkriminovanou chvíli, kdy její vrchol rostl a následně kulminoval, objevily tak známé záblesky toho, že by to mohlo jít i u mě, neváhal jsem ani na okamžik a sám také pronikavě zrychlil. A přidal. Až do stavu, že to bylo naprosto nekontrolovatelné.
Erupce semene v jejím pozadí byla pro mě naprosto rajskou hudbou, která doprovodila jak tento fyzikální jev, tak výbuch emocí, který mnou komplexně prostoupil. V takovýto moment bylo jenom v pořádku, že jsem na ni pak padnul jako žok a vydýchávali jsme to, jak ušlechtilí vraníci doběh Velké pardubické.
Zpátky do reality mě přivedl její lehký, zvonivý smích.
„Čemu se tak řehtáš?“, zajímal jsem se, jakmile jsem získal schopnost promluvit a odhrnul jí z čela neposedné kadeře.
„Konečně jsi mi dneska vystříkal všechny tři mé otvůrky v jediný den“, opáčila vesele.
Docela mi trvalo, než jsem se tím probral. Bylo to příliš neuvěřitelné.
„A proč jsi nikdy neřekla … nebo aspoň nenaznačila …“, nechal jsem to nedořečené. Na víc jsem se nezmohl.
„Takové věci si musíš zjistit sám“, odvětila furiantsky a s úšklebkem, který svědčil o její převaze.
„Ale neboj“, ujistila mě vzápětí v reakci na můj konsternovaný výraz.
„To není pravidlo. Prostě jen pokořená hranice“, glosovala.
Na slovní reakci jsem se nezmohl. Mé pocity myslím dostatečně vyjádřila bezvládnost, s jakou jsem se převalil na záda vedle ní a ruka maně položená na čele.
Zůstat tam ale nemohla, neboť její horké tělo přitulené k mému boku si jasně říkalo o potřebu, být hlazeno po zádech a všude tam, kam až ruka dosáhla.
