Jako tři spiklenci jsme se potichu kradli po schodech nahoru. Zlehka a bez hlesu jsem pootevřel dveře do našeho pokoje. Pokoj byl sice prázdný, ale z koupelny se skrze zavřené dveře ozýval vytrvalý šum tekoucí vody. Stáli jsme tam chvíli trochu opaření, s úsměvem na tváři jsme krčili rameny a němě se dohadovali, co dál. Vtom Marek s absolutní tichostí vzal za kliku koupelny a pootevřel dveře na malou škvíru. Přes orosené sklo sprchového koutu se nám naskytl úchvatný pohled. Byly tam jasně patrné dvě postavy. Moje manželka stála zády k němu, rukama se opírala o stěnu sprchy pod proudem vody, a Standa stál těsně za ní. Rytmické pohyby jeho těla nenechávaly nikoho z nás na pochybách, co se tam v té horké páře právě odehrává. Byla to neuvěřitelně smyslná, tajná scéna. Stejně potichu, jako jsme přišli, jsme dveře zase zavřeli a s bušícím srdcem se vrátili dolů ke stolu. Asi za dvacet minut se dole objevila moje žena, svěží a s jemným ruměncem ve tváři. Za dalších pět minut dorazil se zcela klidným výrazem i Standa. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, vzduchem se neslo jen obrovské, sladké tajemství. Jen já jsem s úsměvem natáhl ruce, vzal si svou ženu k sobě na klín a pevně ji objal, zatímco jsme si do pohárků nalévali další moravské víno. Když se odtáhla, zašeptala mi přímo na rty: „Miláčku, já jsem stále, tak neuvěřitelně vzrušená…“ „To je dobře, lásko,“ odpověděl jsem s úsměvem, políbil ji na čelo a na chvíli se natáhl ke stolu, abych nám všem dolil do skleniček další víno. Mezitím Marek vstal, jemně vzal mou manželku za ruku a postavil si ji k sobě. Chvíli tam jen tak stáli, tiše se objímali, hladili a prožívali dlouhý, hluboký polibek. S Jirkou a Standou jsme je nechali v jejich vlastním světě a dál jsme si v klidu povídali. Standa zrovna s nadšením vyprávěl nějaký humorný příběh, který se mu nedávno stal v práci. Poslouchali jsme ho a smáli se, když vtom jsme po chvíli zpoza stolu zaslechli tiché, ale naprosto jasné manželčino zasténání. Otočili jsme se tím směrem. Kousek dál, v útulném výklenku kamenné místnosti, stál pohodlný gauč. Marek na něm teď seděl a moje žena se na něj usadila rozkročmo. Vášnivě se líbali a její boky dělaly rychlé, rytmické pohyby, které nenechávaly nikoho na pochybách, jak moc ji Markova blízkost přitahuje. Byla to neuvěřitelně smyslná momentka plná čisté touhy. Po chvíli se oba, trochu udýchaní ale šťastní, vrátili zpět k nám ke stolu. Manželka zamířila rovnou ke mně, že si mi sedne na klín, když vtom Jirka s potutelným úsměvem zvedl ruce: „No počkej, počkej… Já už jsem tě strašně dlouho neměl u sebe.“ Manželka se na něj podívala, v očích jí roztomile blikly rozpaky a s úsměvem namítla: „Kluci, neblbněte, tohle přece nemůžu vydržet. Nechte mě aspoň chvilku odpočinout.“ Jirka se na ni laskavě usmál: „Neboj se, vůbec nic se neděje. Jenom si ke mně sedneš na klín a vydechněte si.“ Pohodlně se tedy usadila v jeho náruči, Jirka ji objal kolem pasu a konverzace u stolu běžela dál. Povídali jsme si o běžných věcech, rozebírali jsme práci, cestování a zážitky z různých koutů republiky. Všechno působilo naprosto uvolněně. Jenže po nějaké době jsem si všiml, že hovor kolem nás začíná trochu utichat. Podíval jsem se na Jirku a svou ženu – už delší dobu byli spojeni v hlubokém, tichém polibku a Jirkova paže mizela pod lemem jejích krátkých šatů, zjevně položená hluboko v jejím horkém rozkroku. Netrvalo to dlouho, oba najednou jako na povel vstali. Jirka se na nás podíval s jiskrou v oku a klidným, ale pevným hlasem prohodil: „Chlapi, jdeme nahoru.“ Standa s Markem dál seděli na svých místech, jako by se nic mimořádného nestalo. Standa s naprostým klidem navázal na své přerušené vyprávění a já ho dál soustředěně poslouchal. Jenže uprostřed jeho věty se z prvního patra, skrze otevřené schodiště starého sklípku, rozlehlo první hlasité, toužebné zasténání mé ženy, které nám všem okamžitě připomnělo, že ta pravá moravská noc právě graduje. Stál jsem tam na chodbě jako uhranutý. Vyšel jsem po schodech nahoru jako první, zatímco kluci dole ještě v klidu dopovídali načatou větu a dopíjeli zbytek vína. Dveře do našeho pokoje zůstaly pootevřené a mně se skrze ně naskytl pohled, ze kterého se mi okamžitě zatajil dech. Moje manželka ležela uprostřed postele na zádech, nohy měla zvednuté a opřené až vysoko na Jirkových ramenou. On nad ní klečel a s naprostou odevzdaností a nesmírnou silou se do ní hluboce vnořoval. Pokojem se neslo jen jejich rychlé dýchání a horký vzduch plný touhy. Manželka měla zavřené oči, rukama svírala prostěradlo a polohlasně, s hlubokým povzdechem ze sebe dostávala slova: „Můj bože, Jirko… cítím tě až úplně vzadu. Cítím tě tak hluboko v sobě…“ Tato slova Jirku podnítila k ještě silnějším, jistějším přírazům. Zůstal jsem nehybně stát ve stínu chodby. Jen jsem se díval a nechtěl za žádnou cenu narušit tu neuvěřitelně silnou, intimní atmosféru, která mezi nimi v tu chvíli panovala. Bylo to čisté, surové umění lidské touhy. Vtom se za mnou na schodech ozvaly tiché kroky a na chodbě se objevili Marek se Standou. Došli až ke mně, nahlédli přes mé rameno do pokoje a pak se na mě oba s potutelným, ale chlapsky spikleneckým úsměvem podívali. Standa mě jemně dloubl do žeber a polohlasem mi zašeptal do ucha: „Proč tady vlastně takhle stojíš ve dveřích a necháváš v tom Jirku úplně samotného?“ Marek jen souhlasně přikývl, položil mi ruku na rameno a s tichým pobídnutím mě jemně postrčil dopředu, do nitra pokoje, kde na nás na všechny čekalo pokračování téhle nezapomenutelné noci. Vstoupili jsme do pokoje všichni tři najednou, jako vlna horkého vzduchu, která okamžitě splynula s touhou, co už v místnosti vládla. Jirka na moment zpomalil svůj rytmus, podíval se na nás a v jeho očích byl jen němý obdiv k naší společné královně. Moje žena otevřela oči, těžké od slasti, a když nás uviděla, na rtech se jí objevil ten nejkrásnější, odevzdaný úsměv. Věděla, že její harém je opět kompletní. Tentokrát však byla noc jiná. Její tělo, prožhavené předchozími vlnami extáze z celého dne, vstoupilo do fáze hlubokého, nekonečného smyslného plití. Přestože jsme se kolem ní rozmístili a zapojili do milování všichni jako jeden muž, její tělo už nedocházelo k onomu bleskovému orgasmickému vrcholu. Místo toho se ocitla ve stavu permanentního, táhlého blaha, kde každý dotek, každý hluboký pohyb bolel sladkou touhou, která nekončila. Marek vystřídal Jirku, zatímco Standa si vzal na starost její paže a hruď, líbal ji na krk a šeptal jí slova plná obdivu. Já jsem klečel u její hlavy, proplétal si s ní prsty a pil její horké polibky. Bylo to neuvěřitelně silné a dlouhé milování. Kluci se u ní střídali s nesmírným citem, jeden udával pomalý, hluboký rytmus, druhý ji hýčkal dlaněmi, třetí ji zahrnoval něžnými slovy. Moje žena se pod našima rukama vlnila jako mořská hladina, tichým hlasem opakovala naše jména, ale její tělo už zůstávalo v oné nádherné, nekonečné předehře bez konečného výbuchu. Ta absence orgasmu dělala celou scénu neuvěřitelně napínavou a romantickou – milovali jsme ji pro ni samotnou, pro tu čistou radost z její blízkosti. Naše vlastní vrcholy přicházely postupně, tiše a s hlubokým vděkem, odevzdané na její sametovou kůži a do jejích laskavých dlaní, které nás doprovázely až do úplného konce. Když bouře definitivně utichla, pokojem se rozlilo hluboké, spokojené ticho, přerušované jen naším unaveným oddechováním. Kluci se s námi potichu, s unavenými úsměvy rozloučili, pohladili mou ženu naposledy po vlasech a odešli do svého pokoje. Osaměli jsme. Přitáhl jsem si svou ženu k sobě, schoval ji pod peřinu a pevně ji objal. Dlouho jsme nemohli usnout, jen jsme si tichým šepotem vyměňovali dojmy, dokud nás oba nepřemohl hluboký, osvobozující spánek. Ranní probuzení bylo plné klidu a hřejivého slunce, které prosvítalo skrze žaluzie sklípku. Sešli jsme dolů na společnou snídani, kde už voněla káva a na stole bylo připravené čerstvé pečivo. Chlapi od Šumperka už tam seděli. Když jsme vstoupili, všichni tři se okamžitě s nesmírnou úctou, pozdravili moji ženu. Nebylo v tom ani stopu po nějaké laciné trapnosti; naopak, mezi námi všemi vládlo hluboké, pevné pouto lidí, kteří spolu prožili něco posvátného. Při kávě jsme se smáli, probírali plány na cestu domů a nikomu se vlastně nechtělo tenhle kouzelný víkend ukončit. Když nastal čas odjezdu a kluci už stáli u svého auta, Standa vytáhl telefon. „Chlapi, tohle prostě nemůže zapadnout. Musíme zůstat v kontaktu,“ řekl a podíval se na mě i na mou ženu. S radostí jsme si vyměnili telefonní čísla a uložili si kontakty. Následovalo dlouhé, upřímné loučení. Každý z chlapů mou ženu pevně a dlouze objal, s tichým poděkováním za její krásu a odvahu, a mně s úctou potřásli rukou jako chlap chlapovi. Sledovali jsme s manželkou, jak jejich auto odjíždí po moravské silnici. Cesta domů z Moravy utíkala v příjemném, klidném tempu. Z rádia tiše hrála hudba a my jsme s manželkou sledovali ubíhající krajinu za oknem, oba ještě plní dojmů z uplynulého víkendu. Atmosféra v autě byla neuvěřitelně blízká a uvolněná. Otočil jsem se na ni, pohladil ji po koleni a s úsměvem prohodil: „Miláčku, to bylo tak neuvěřitelně krásné… Takhle bych mohl jezdit do sklípku klidně každý týden.“ Manželka se na mě podívala, v očích se jí smísil upřímný smích s mírným zděšením, chytila mě za ruku a se smíchem odpověděla: „To prosím tě hlavně ne! Já jsem tam dole úplně celá bolavá, tohle bych takhle často vážně nedala.“ Na chvíli se odmlčela, opřela si hlavu o sedačku a s tajuplným úsměvem dodala: „Zjistila jsem, že žena zkrátka nemůže mít čtyři muže stabilně. Jde to vážně jenom takhle občas na zpestření. Bylo to sice nádherné, ale dělat se to často rozhodně nedá.“ Oba jsme se tomu upřímně zasmáli. Tenhle krátký dialog jen podtrhl, jak výjimečný a neopakovatelný ten víkend u Brna vlastně byl – stal se z něj dokonalý, hříšný únik z reality, který zůstane navždy jen naším sladkým tajemstvím. Věděli jsme, že domů se vracíme sice jako stejný pár, ale s příběhem, který v našich srdcích bude hořet už navždy.
