Kapitola 8: Anatomie posedlosti
Následující týdny se slil do jediné divoké, smyslné šmouhy, ve které Vivienne s Balthazarem systematicky lámali mou starou identitu a kousek po kousku mě přetvářeli v dokonalé umělecké dílo neřesti. Byl to maraton drilu, bolesti a probouzejícího se vzrušení v rychlém, neúprosném rytmu, podtržený luxusem nového, nehorázně hříšného šatníku, který mi Vivienne nechala ušít. Každý kousek látky na mém těle byl navržen tak, aby mě sváděl a odhaloval.
Rána patřila Balthazarovi a surové živočišnosti ve stájích. „Irkab!“ zněl jeho hluboký povel každé svítání. Vyšvihnout se na hřbet černého hřebce obkročmo, tentokrát už úplně bez sedla. Pro tyto chvíle mi Vivienne připravila neobvyklé jezdecké kalhoty z té nejjemnější, poddajné kůže, které v rozkroku neměly žádné švy, takže má nahá stehna a klín byly přes tenkou látku punčoch přitisknuté přímo na horké, lesklé tělo zvířete. Učil mě držet rovnováhu a ovládat koně jen silou vlastních boků v plném trysku, zatímco se mi třením o hřbet hřebce rozlévalo do těla spalující horko. Do toho drsná arabská slovíčka, pach koňského potu a absolutní fyzické vyčerpání.
Odpoledne mě Vivienne okamžitě vracela zpět do salónní drezury, oděnou do těžkých hedvábných šatů s tak hlubokými dekolty, že mi z nich při každém prudším nadechnutí málem vypadla obnažená ňadra. Hodiny před obřím zrcadlem. Klap. Vějíř se rozevřel. Klap. Zavřel. Učila jsem se jazyk hedvábí – jak vějířem muže pozvat, odmítnout nebo ponížit. K tomu nekonečné přecházení salonu s knížkami na hlavě, kdy každý krok musel být svůdný, líný, plný skrytého příslibu, zatímco mi nový korzet, vyztužený pravými velrybími kostmi, svíral plíce tak pevně, až se mi hruď dramaticky dmula v záři svíček. Pod těmito šaty jsem navíc musela nosit jen ty nejjemnější krajkové kalhotky s prázdným průstřihem v klíně, takže chladný vzduch salonu mě neustále šimral na mém nejcitlivějším místě.
A večery patřily Viviennině osobní péči a kontrole mého zničeného těla. Každou noc mě nechala ležet na břiše, vyhrnula mi noční košilku z průsvitného černého šifonu a osobně mi svými dlouhými, chladnými prsty roztírala mast na zadeček a stehna zmožená z ranní divoké jízdy. Její drsné, krouživé pohyby se na mé horké kůži pokaždé změnily v nesnesitelné vzrušení, které mě nutilo zatínat zuby, zatímco mě zkoušela z politiky, etikety a umění konverzace v narážkách. Mazala mě, kontrolovala můj klín skrze průstřihy v kalhotkách a nutila mě u toho odpovídat bez zaškobrtnutí, čímž mě držela v permanentním šílenství mezi bolestí, studem a čistou, tekoucí rozkoší.
Na konci toho pekelného týdne byla ta ustrašená chovanka ze sirotčince definitivně mrtvá. Ze zrcadla na mě koukala nebezpečná, elegantní žena, která dokonale ovládala každé hnutí svých brv, každé zhoupnutí boků i sílu svého klína. Stala jsem se ztělesněním hříchu a luxusu.
Sotva však uběhlo oněch sedm dní, během nichž Vivienne v mé ložnici obrátila svět naruby, zavolala si mě znovu. Tentokrát mě ale nenechala čekat v posteli. Její vzkaz, doručený tichou služebnou, byl stručný: Rudý salon. Okamžitě.
V tomto pokoji, skrytém v nejhlubším křídle jejího luxusního londýnského sídla za těžkými sametovými závěsy, kam běžné návštěvy z vysoké společnosti nikdy nesměly vstoupit, panovalo komorní přítmí. Okna byla zatemněná brokátem, takže dovnitř nepronikl ani paprsek denního světla. Vzduch tu byl hustý, těžký a horký, prosycený vůní drahého tabáku, ambry a sladkého jasmínu, ze kterého se mi okamžitě zatočila hlava.
Když jsem tichým cvaknutím zavřela dveře a vstoupila na drahý perský koberec, srdce se mi rozbušilo až v krku. Vivienne neseděla v pokoji sama. Na pohovce z temně zeleného sametu seděl mladý muž. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti let. Byl to nepochybně aristokrat – měl na sobě drahou, napůl rozepnutou košili z toho nejjemnějšího bílého hedvábí, drahé jezdecké boty z leštěné kůže a jeho dokonale upravené světlé vlasy prozrazovaly vysoké společenské postavení. Byl neuvěřitelně pohledný, s ostře řezanou čelistí a bledou pletí.
Mladík však celou dobu naprosto mlčel. V jeho tváři nebyla ani stopa po typické aristokratické pýše nebo nadřazenosti. Když se díval na Vivienne, která stála kousek od něj s křišťálovou číší portského vína v ruce, plál v jeho očích absolutní, fanatický vděk a odevzdanost. Byl jako němý pes, který bez dechu čeká na sebemenší pohlazení nebo kopnutí od své panovnice. Neexistovala tu žádná pouta, žádný fyzický nátlak. Ten mladík tu byl dobrovolně, do morku kostí zotročený Vivienniným sex-appealem, připravený sloužit jako oddané štěně.
„Pojď dál, Viktorie,“ promluvila Vivienne ledovým, panovačným hlasem, aniž by se na mě otočila. „Tohle je vikomt Arthur. Arthur je natolik laskavý, že mi dnes pomůže s tvým dalším vzděláním. Teorie z francouzských tajných knih ti dala základy, ale teď nastal čas na skutečnou, syrovou praxi. Musíš se naučit ovládat nástroj dřív, než on ovládne tebe.“
Arthur se na mě podíval. Nevydal ani hlásku, v jeho očích byl jen tichý, vzrušený žár a absolutní ochota podřídit se jakémukoli Viviennině gestu. Věděl přesně, proč tu je, a očividně ho k zbláznění vzrušovala představa, že se stane němou učební pomůckou v rukách dívky, kterou Vivienne cvičí.
„Sedni si k jeho nohám, Viktorie,“ přikázala Vivienne a sama se posadila do těžkého vyřezávaného křesla naproti nám. Elegantně si přehodila nohu přes nohu, až její černé brokátové šaty zašustily, a napila se vína. Její dravé oči nás sledovaly jako ostříž.
Srdce mi divoce bušilo do žeber. Moje tělo pod šaty okamžitě zareagovalo vzpomínkou na mou vlastní rozkoš z minulé noci. Pomalu, s chvějícími se koleny, jsem dokráčela k pohovce a klekla si na kolena přímo před Arthurova stehna. Cítila jsem z něj sálající horkost jeho těla a drahou kořeněnou kolínskou.
„Arture, ukaž jí to,“ pronesla Vivienne chladně.
Mladý vikomt se slabě, vzrušeně nadechl, ale rty neotevřel. Bez jediného zaváhání položil ruce na své jezdecké kalhoty a pomalu, jeden po druhém, rozepnul kostěné knoflíky. Rozhrnul látku a stáhl si jemné spodní prádlo. Zatajila jsem dech a instinktivně jsem chtěla otočit hlavu studem, ale Viviennin hlas mě okamžitě zastavil jako šlehnutí biče.
„Dívej se, Viktorie! Ani mrknout! Sleduj každý detail.“
Musela jsem se dívat. Z látky Arthurových kalhot se uvolnil jeho penis. Nebyl v klidu – už teď byl napůl ztopořený, horký a pulzující, jak mladého lorda vzrušovala samotná Viviennina přítomnost a moje těsná blízkost. Viděla jsem poprvé v životě muže v tomto stavu takto zblízka. Kůže na něm byla napnutá, žíly na stvolu vystouplé a nabobtnalý žalud měl temně růžovou, téměř fialovou barvu.
„Mužské tělo je primitivní stroj, Viktorie,“ začala Vivienne přednášet chladným hlasem, jako by popisovala anatomii koně na trhu. „Reaguje na teplo, stálý tlak a vlhkost. Aby tě muž poslouchal na slovo a odevzdal ti svá tajemství, musíš jeho slabost dokonale přečíst. Arture, dokonči to.“
Arthur zaklonil hlavu na sametové opěradlo pohovky, zavřel oči a v naprostém tichu nechal svůj penis pod vlivem našich pohledů plně ztopořit. Dosáhl své maximální velikosti – byl masivní, tvrdý jako z kamene a na jeho samé špičce se objevila malá, průhledná kapička touhy, která se zaleskla v přítmí salonu.
„Polož na něj ruku, Viktorie,“ přikázala Vivienne.
Natáhla jsem chvějící se, bledou dlaň. Když se moje bříška prstů poprvé dotkla horké, pulzující kůže Arthurova údu, mladík sebou slabě trhnul a hluboce, hrdelně vydechl. Z jeho zavřených úst nevyšlo žádné slovo, jen tichý, chvějivý zvuk čistého vzrušení.
„Sevři ho,“ pokračovala Vivienne a vstala z křesla. Došla k nám, její sukně divoce zašustily nočním tichem. Sklonila se nade mnou a chytila mou ruku do své pevné dlaně. „Takhle. Prsty musí vytvořit pevné, ale poddajné pouzdro. Palec směřuje nahoru. A teď začni pohybovat rukou od kořene až k žaludu. Pomalu. Vnímej, jak se jeho kůže pohybuje s tvou dlaní.“
Vivienne vedla mou ruku. Pohybovaly jsme se po Arthurově údu společně. Cítila jsem, jak se stvol v mé dlani zvětšuje a pulzuje stále divočejším rytmem. Arthur nad námi začal těžce a přerušovaně dýchat, jeho stehna se napjala k prasknutí. Pohled na to, jak moje malá ruka ovládá takovou sílu, mě začal nebezpečně vzrušovat. V podbřišku mi začalo pálit známé, spalující horko a moje lůno se plnilo vlastní vlhkostí.
„Dobře. Teď ruku pusť,“ zašeptala Vivienne a její hlas ztemněl. Narovnala se. „Ruka je základ, ale muži jsou posedlí ústy. Ústa jsou nejvyšší forma odevzdanosti a zároveň ta nejmocnější zbraň, jakou ho můžeš zničit, zbavit rozumu a donutit k poslušnosti. Sleduj mě.“
Vivienne udělala něco, co mi vyrazilo dech a zrychlilo tep na maximum. Elegantně, bez jakéhokoliv spěchu, si klekla na koberec hned vedle mě. Její drahé černé šaty se rozprostřely kolem ní jako temná louže. Naklonila se k Arthurovu rozkroku. Její rty, dokonale namalované sytě rudou rtěnkou, se pomalu otevřely.
Arthur se podíval dolů na Vivienne s výrazem naprostého náboženského vytržení, jako by se díval na samotného Boha.
Vivienne vyplázla svůj růžový jazyk a pomalu, neskutečně provokativně olízla celý stvol odspodu nahoru, až k samotnému žaludu. Pak rty pevně obemkla jeho špičku. Viděla jsem, jak se jí mírně vtáhly tváře, jak vytvořila podtlak a začala sát. Jazykem divoce zakroužila kolem uzdičky na spodní straně žaludu. Arthur zaryl prsty hluboko do sametu pohovky a z hrdla se mu vydralo hluboké, křečovité zasténání. Během několika vteřin ho Vivienne pouhými ústy dostala na pokraj šílenství.
Prudce se odtáhla, až to táhle mlasklo. Na Arthurově žaludu zůstala lesklá vrstva jejích slin a stopa rudé rtěnky. Podívala se na mě, její oči byly chladné, ale dýchala o něco rychleji.
„Tvoje řada, Viktorie,“ řekla a ustoupila o krok zpět, nechávajíc mě v tom samotnou. „Použij sliny. Rty musí dokonale zakrýt zuby, nesmíš ho škrábnout, to muži nesnáší. Olízni ho přesně tam, kde jsem to udělala já. Chci vidět, jak ho vezmeš do úst.“
Celé moje tělo se třáslo strachy, studem i nezkrotnou zvědavostí. Naklonila jsem se blíž k Arthurovu rozkroku. Jeho penis mi pulzoval přímo před obličejem, sálalo z něj obrovské, živočišné teplo. Vzhlédla jsem k němu – díval se na mě těžkýma, zakalenýma očima, němě mě prosil pohledem, abych pokračovala, protože to náhlé Viviennino přerušení pro něj bylo čirým mučením.
Otevřela jsem ústa. Moje rty se dotkly horkého, vlhkého žaludu. Chuť muže byla slaná, ostrá a neuvěřitelně cizí, ale v tu samou vteřinu mě zaplavil obrovský příval moci. Vyplázla jsem jazyk a napodobila Vivienne – olízla jsem citlivou uzdičku a slyšela, jak Arthur nahoře hlasitě, přerušovaně nasál vzduch přes zaťaté zuby.
Z jeho hrdla se začalo drát tiché, bezmocné vzdychání, jak moje ústa pracovala dál.
„Nezastavuj se!“ poručila Vivienne shora. „Vezmi ho hlouběji. Použij pravou ruku na kořen a ústy pracuj na špičce. Rychleji! Dostaň ho na okraj!“
Poddala jsem se tomu šílenství. Moje pravá ruka divoce svírala kořen jeho údu a pohybovala se nahoru a dolů, zatímco ústy jsem obemkla celou horní část jeho penisu. Sliny mi stékaly po bradě, rty jsem zběsile klouzala po horkém stvolu. Arthur nade mnou šílel. Jeho boky se začaly instinktivně pohybovat dopředu, tlačil se mi hluboko do úst, vedený čistým zvířecím pudem, ale jeho rty zůstávaly pevně sevřené – neodvážil se promluvit.
„Dost! Odtáhni se, Viktorie!“ vykřikla náhle Vivienne.
Prudce jsem ucukla, zvedla jsem hlavu a utřela si hřbetem ruky mokrá ústa. Arthur zůstal prohnutý na pohovce, jeho penis byl tak napjatý, až se zdálo, že praskne. Pulzoval mi přímo před očima, lesklý od mých vlastních slin, na samém vytouženém okraji vyvrcholení.
Čekala jsem, že Vivienne vytáhne hedvábný kapesník. Místo toho se však její dravé oči nebezpečně zúžily. Došla k nám, její těžké brokátové sukně divoce zašustily a ona se sklonila přímo nad mé rameno. Její horký dech s vůní ambry a jasmínu mě pohladil po krku. Její ruka v černé kůži mě drsně a nekompromisně chytila zezadu za vlasy, čímž mi zafixovala hlavu přímo před Arthurovým rozkrokem.
„Změna plánu, Viktorie,“ zašeptala Vivienne hlubokým, autoritativním hlasem, ze kterého mi naskočila husí kůže po celém těle. „Teorie z knih nestačí. Chci, abys poznala jeho absolutní konec. Chci, abys ho ochutnala do posledního doušku. Mužské semeno je esence jejich slabosti a ty ji dnes přijmeš.
Otevři ústa. Široce. A ani se nehni.“
Neměla jsem na výběr. Viviennino pevné sevření v mých vlasech mě dokonale ovládalo. Otevřela jsem rty, srdce mi bušilo až v krku a zorničky jsem měla rozšířené strachem i šíleným, zakázaným vzrušením.
Arthur nad námi divoce, křečovitě vyhekl. Celé jeho tělo strašlivě strnulo v závěrečné křeči, hlava mu padla dozadu, ale nevydal ani slovo.
Přímo před mým obličejem z jeho údu v silných, horkých, rytmických dávkách vystříkl první proud bílého, hustého semene. Zasáhl mě přímo do otevřených úst, hluboko na jazyk. Tekutina byla neuvěřitelně horká, měla těžkou, slanou chuť s pálivým tónem pižma. Arthur se zmítal v křečích extáze a stříkal dál – z jeho hrdla se dralo jen hlasité, těžké, křečovité vzdychání. Další a další husté dávky mi zaplňovaly ústa, stékaly mi po rtech, po bradě, bílé kapky mi špinily krk a jemný batist mé noční košile.
Instinktivně se mi zvedl žaludek a chtěla jsem tu neznámou, lepkavou hmotu okamžitě vyplivnout, nebo ji v panice polknout. Ale Viviennina ruka mě ve vlasech škubla dozadu a druhou rukou mi chladně stiskla čelisti, čímž mi uzamkla ústa plná Arthurova vyvrcholení.
„Neopovažuj se polknout, Viktorie!“ zasyčela mi Vivienne přímo do ucha, její hlas byl tvrdý jako ocel. „Zavři rty a drž to v ústech. Slyšíš mě? Drž to tam.“
Srdce mi divoce tlouklo do žeber. Musela jsem mít zavřená ústa, která byla až po okraj plná horkého, lepkavého semene cizího muže. Arthur nad námi těžce oddechoval, zničeně vzdychal a jeho úd mi stále ležel na spodním rtu a pomalu slábl, jak z něj stékaly poslední kapky.
„Pěkně to tam nechej,“ diktovala mi Vivienne chladně, zatímco mě stále pevně držela. „Chci, aby sis na tu chuť zvykla. Převaluj to na jazyku. Vnímej tu konzistenci, vnímej to horko. Tohle je tekutina, pro kterou muži vraždí, pro kterou opouštějí své rodiny, tratí celá jmění a zapomínají na svou čest. A ty ji teď držíš v ústech jako svou hračku. Musíš tu chuť milovat, Viktorie. Musíš si na ni zvyknout tak, aby pro tebe nebyla cizí, až ji budeš příště z muže dolovat pro své vlastní záměry. Hraj si s tím na jazyku.“
Slzy mi vyhrkly do očí, ale poslechla jsem. Převalovala jsem tu hustou, slanou tekutinu v ústech, obalovala mi dásně i patro. S každou vteřinou, kdy jsem cítila to cizí horko uvnitř svých úst, se mi pod břichem rozlévalo neskutečné, pálivé vzrušení. Ten pocit absolutního znesvěcení a zároveň Vivienniny přísné kontroly mě úplně paralyzoval rozkoší. Moje kalhotky s průstřihem byly v tu chvíli úplně promočené mou vlastní touhou.
Vivienne mě celou tu dobu bedlivě sledovala. Viděla, jak se mi zvedla hruď, jak těžce dýchám nosem a jak se mi podvolují svaly na obličeji, když jsem si na tu chuť začala zvykat. Její dravý úsměv se prohloubil.
Teprve po dlouhé, nekonečné minutě, kdy Arthur na pohovce úplně ochabl a jen tiše, odevzdaně oddechoval jako zvířátko, mi Vivienne jemně povolila stisk na čelistech. Její prsty mě však stále držely za vlasy.
„Teprve teď, Viktorie,“ zašeptala temně a sjela mi volnou rukou po krku. „Teď to teprve polkni. Sjeď s tím dolů. Všechno. Do poslední kapky.“
S hlubokým, křečovitým polknutím jsem poslechla. Horký, hustý a lepkavý pramen mi pomalu sklouzl dolů hrdlem. Musela jsem polknout nadvakrát, abych svá ústa úplně vyčistila. Když bylo hotovo, Vivienne mě konečně pustila.
Zůstala jsem klečet před pohovkou, dýchala jsem zhluboka ústy, rty a bradu potřené bílou tekutinou, která na vzduchu začínala pomalu chladnout. Byla jsem naprosto zneužitá, potřená hříchem, a přesto jsem se v tu vteřinu cítila jako ta nejmocnější bytost v celém Londýně.
Vivienne se na mě podívala. Pomalu natáhla svůj bledý, nahý prst, přejížděla mi jím po rtech a setřela z nich poslední zbytek bílého semene. Pak si ten prst s neskutečně erotickým pohledem vložila do vlastních úst a pomalu, provokativně ho olízla, čímž tu chuť sdílela se mnou.
„Nádhera, Viktorie Match,“ zašeptala Vivienne a její hlas byl zastřený touhou. „Tvoje tělo se učí neuvěřitelně rychle. Ochutnala jsi jeho moc, zvykla sis na ni a udělala jsi ji svou vlastní.“
Otočila se zpět k pohovce, kde mladý muž stále bezvládně ležel a lapal po dechu. S naprostým, ledovým klidem si ho prohlédla, jako by to byl jen kus nábytku, který splnil svůj účel.
„Podívej se na něj, Viktorie,“ promluvila Vivienne a v jejím hlase už nebyl ani stín dřívější vášně, jen čisté, profesorské opovržení. „Tohle je vikomt Arthur. Člen parlamentu, muž ze starého, váženého rodu. A dnes? Dnes byl tvým prvním vhodným objektem k učení. Pouhá učební pomůcka, na které sis vyzkoušela, jak snadné je zničit aristokratickou hrdost.“
Arthur ta slova slyšel. Přestože ho Vivienne takto veřejně ponížila a označila za obyčejný nástroj výuky, nevydal ani hlásku. Zvedl k ní jen tichý, hluboce oddaný a vděčný pohled, jako věrné štěně, pro které bylo i toto ponížení tou nejvyšší odměnou. Třesoucíma se rukama si v naprostém mlčení začal zapínat kalhoty a upravovat košili, zatímco na něm stále lpěly stopy naší společné rozkoše.
Vivienne se na něj chladně usmála a lehce pokynula hlavou směrem ke dveřím.
„Tak zase zítra, Arture,“ pronesla s dravým, odmítavým úsměvem. „Buď připravený. Lekce teprve začínají.“
Vikomt Arthur neodpověděl slovy. Jen hluboce, s absolutní pokorou sklonil hlavu před Vivienne, naposledy se na mě podíval očima plnýma němé odevzdanosti, otočil se a tichými, poslušnými kroky opustil salon. Byl to dokonalý, oddaný služebník, který pro ni ztratil vlastní hlas.
Zůstala jsem v Rudém salonu s Vivienne sama. Na patře jsem stále cítila tu ostrou, slanou chuť jeho vyvrcholení a v hlavě mi hučelo.
„Ukliď se a jdi do svého pokoje, Viktorie,“ dodala Vivienne, když si urovnávala své dokonalé večerní šaty a stahovala brokát zpět přes svá stehna. „Zítra tě čeká Balthazar a stáje. A věř mi, že po dnešní noci tě ten hrubý podomek už ničím nepřekvapí. Víš, jak chutná moc.“
Otočila se a s těžkým zašustěním brokátu mě nechala v polotmě samotnou. V tu vteřinu jsem pochopila všechno. Vivienne ze mě nedělala obyčejnou prostitutku. Dělala ze mě hříšnou, temnou bohyni, pro kterou budou i ti nejmocnější vikomti Londýna jen němými, poslušnými pomůckami na hraní.
Konec 8. kapitoly
