Ranní světlo prosvítalo skrze těžké gotické závěsy a kreslilo na podlaze pánovy ložnice dlouhé zlatavé pruhy. Probudil jsem se s pocitem naprosté lehkosti, i když realita mého těla mě okamžitě vrátila zpět do sladké podřízenosti.
Včerejší maraton na statku byl sice u konce, ale můj nový den začínal přesně tam, kde ten předchozí skončil. Pán mě sice v noci zbavil těžkého korzetu, odlíčil mou tvář a uložil mě do měkkých peřin, ale kovová klícka cudnosti mě stále pevně a nekompromisně obepínala. Klíček od mé svobody ležel na Pánově nočním stolku, hned vedle jeho hodinek.
Opatrně jsem se protáhl. Bez korzetu se mi dýchalo krásně, ale chladný kov v podbřišku mi okamžitě připomněl, že i v novém dni patřím plně jemu. Pán ještě spal, ležel na boku a jeho silná paže mě majetnicky krotila kolem pasu. Nehýbal jsem se, abych ho nevzbudil, a jen oddaně čekal, až otevře oči. Jako jeho sub jsem miloval tyto tiché ranní momenty, kdy jsem byl stoprocentně vydán na milost a nemilost jeho prvním ranním rozhodnutím.
Po několika minutách se Pán pohnul. Jeho hluboký dech se změnil a pomalu otevřel oči. Okamžitě se podíval na mě. Na jeho tváři se objevil ten klidný, hřejivý úsměv, který mě pokaždé tak spolehlivě zahřál u srdce.
„Dobré ráno, moje zvířátko,“ zašeptal chraplavým ranním hlasem.
„Dobré ráno, Páne,“ odpověděl jsem tiše.
Jeho ruka sjela z mého pasu níž, prsty mi jemně přejel po stehně a pak poklepal na chladný kov mé klícky. Zámek tichoučce cinknul. „Vidím, že jsi celou noc vzorně hlídal, co ti patří. Jsi připravený na nový den?“
Pán se posadil, natáhl se pro svazek klíčů a zvedl ze země široký kožený obojek. Moje srdce se okamžitě rozbušilo ranním vzrušením. Nový den právě začínal a já věděl, že pravidla hry se nemění – moje odevzdanost byla připravena na jakékoli nové povely, které si pro mě můj Pán na dnešek nachystal.
