Kapitola 9: Práh bolesti
Slova, která Vivienne den předtím adresovala němému vikomtovi, mi zněla v uších celou noc. „Tak zase zítra, Arture.“ Když je vyslovovala s tím svým dravým, ledovým úsměvem, naivně jsem si myslela, že zítřek bude patřit jen jemu. Že on bude znovu tím jediným objektem na sametové pohovce. Jak hluboce jsem se mýlila. Pro Vivienne neznamenal zítřek pouhé opakování stejné lekce. Znamenal další, mnohem temnější stupeň. Došlo mi to s drtivou jasností – můj výcvik zdaleka neskončil. Naopak, sotva začínal.
Moje tělo se ještě nestihlo vzpamatovat z horké, slané chuti Arthurova semene, když pro mě v podvečer opět přišla tichá služebná. Tentokrát mě však nevedla do Rudého salonu, ale do Vivienniny soukromé ložnice – do svatyně s obrovskou postelí s nebesy, kde vzduch voněl těžkým pižmem a sušenými růžemi.
Vivienne stála u okna. Na sobě měla jen lehký župan z černého hedvábí, který na jejím těle nedržel téměř nic. Když mě uviděla, neusmála se. Její dravé oči mě sjely od hlavy až k patě s chladným, analytickým zájmem.
„Posaď se, Viktorie,“ pokynula k nízkému sametovému otomanu. „Než přistoupíme k činu, musíš něco pochopit. Včerejší lekce s vikomtem Arthurem byla jen dětská hra. Ústa jsou snadná. Ale muži, Viktorie... muži ve své nejhlubší, zvířecí podstatě touží po něčem mnohem temnějším. Touží po absolutním dobytí a znesvěcení.“
Přešla ke mně, její sukně tiše šustily o koberec. Sklonila se, chytila mě za bradu a hrubě mě donutila podívat se jí přímo do očí. „Ti nejmocnější muži Londýna – ti, kteří přes den vládnou zemi, podepisují zákony a tváří se jako největší puritáni – jsou v noci poháněni zvráceným egem. Chtějí od tebe víc než jen tvé lůno. Budou vyžadovat to, co slušné ženy před světem zamykají na sto západů. Budou chtít obětovat na tvém zakázaném oltáři. Budou toužit po té nejtemnější rozkoši, která muže obrací v klečící zvířata. A pokud jim tuto nejužší, skrytou cestu nedokážeš otevřít s úsměvem a s předstíranou extází, odejdou za jinou.“
Zatajila jsem dech. Vzpomněla jsem si na zakázané pasáže z francouzských knih, ale slyšet to z jejích úst v této tiché ložnici bylo mrazivé.
„Tato cesta nezná přirozenou vlhkost, Viktorie,“ pokračovala Vivienne chladným, profesorským hlasem a začala mi mechanicky rozepínat knoflíčky šatů. „Zná jen odpor a čistou, pálivou bolest. Tvým dnešním úkolem – tvou nejdůležitější průpravou – je naučit se ten odpor zlomit silou své vlastní vůle. Musíš se naučit uvolnit svaly i ve chvíli, kdy tě to bude spalovat zaživa. Pokud se napneš, roztrhne tě to.
Musíš unést jejich nejhrubší touhu bez jediného mrknutí. Jen tak je zotročíš. Svleč se a lehni si na břicho přes kraj postele.“ Srdce se mi splašilo. Celé mé tělo ztuhlo, ale věděla jsem, že jakýkoli odpor je zbytečný. Pomalu, s chvějícíma se prstama, jsem ze sebe shodila těžké šaty i spodní prádlo.
Zůstala jsem před ní úplně nahá, zranitelná a vystavená jejímu neúprosnému pohledu. Klekla jsem si na postel a podle jejího rozkazu se položila na břicho tak, že mé boky a hýždě zůstaly vyvýšené na samém okraji matrace, zatímco hruď a obličej jsem měla zabořené do měkkých hedvábných polštářů.
Slyšela jsem za sebou tiché, měkké kroky. Vivienne došla k nočnímu stolku. Ozvalo se cinknutí skla a místností se rozlila těžká, olejovitá vůně mandlového oleje s ostrou příměsí kafru. V podbřišku mi projela divoká vlna paniky smíšené s pálivým vzrušením.
Cítila jsem, jak mi na kůži hýždí dopadly první kapky horkého, hustého oleje. Vivienne ho začala svými dlouhými, chladnými prsty roztírat. Její doteky byly pevné, drsné a naprosto nekompromisní. Olej stékal dolů, promazával citlivou kůži mého lůna, ale její prsty směřovaly jinam. K užšímu, pevně sevřenému a dosud nedotčenému záhybu mého těla.
„Tohle tělo už nepatří tobě, Viktorie. Je to nástroj,“ diktovala Vivienne, zatímco její palec potřený olejem začal kroužit kolem mého análního otvoru. Tlak se neúprosně stupňoval. „Otevři se mi.“
Zaryla jsem prsty hluboko do prostěradla, když její palec poprvé silou zatlačil dovnitř. Byla to ostrá, pálivá bolest, která mnou projela jako elektrický proud. Vykřikla jsem do polštáře, ale Vivienne neustoupila ani o milimetr. Naopak, její stisk zesílil. Druhou rukou mě drsně přitlačila za kříž k matraci, aby mi zabránila v sebemenším pohybu.
„Nekřič! Dýchej!“ zasyčela mi těsně u ucha. „Pokaždé, když muž ucítí, že se stahuješ v bolesti, ztratí kontrolu a bude ještě hrubší. Přijmi ten tlak. Poddej se mu.“
Její prst se vnořil hlouběji, roztahoval mé panenské, těsné maso. Plakala jsem, horké slzy mi smáčely polštář, ale uvnitř té pálivé bolesti se začalo rodit něco jiného. Něco temného, zakázaného a zvráceného. Pocit, že mě Vivienne úplně vlastní, že brutálně překračuje veškeré lidské hranice, mě začal nebezpečně vzrušovat. Můj klitoris se třel o horkou matraci a z mého lůna začala stékat má vlastní šťáva, která se v klíně mísila s mandlovým olejem.
Vivienne to spatřila. Slyšela jsem její tiché, dravé uchechtnutí.
„Podívejme se na to... ty vlhneš, Viktorie,“ zašeptala s neskrývaným triumfem. „Tvoje mysl sice pláče, ale tvoje zvrácené tělo tu krutost miluje. Dobře. Jsi připravená na skutečnou lekci.“
Prudce prst vytáhla, což vyvolalo další vlnu pálivého podtlaku. Než jsem stihla vydechnout úlevou, stín nad mými zády zhoustl. Ozvalo se tiché zašustění hedvábí, jak Vivienne shodila svůj černý župan na zem. Podívala jsem se přes rameno – stála nade mnou úplně nahá, její alabastrová kůže se leskla v přítmí ložnice a v očích jí plál absolutní, dravý žár dominy.
V rukách však nedržela nic mužského. Vivienne nepotřebovala muže, aby mě znesvětila. Použila své vlastní tělo, svou absolutní dominanci a dlouhý, hladký předmět ze slonoviny, který měla připravený na nočním stolku – nástroj, který byl dokonale vytvarovaný, potřený silnou vrstvou oleje a chladný.
V tu vteřinu mi to došlo s drtivou jasností. Vikomt Arthur tu včera nebyl jako hlavní aktér. Byl tu jen jako pouhá předehra. Vivienne ho pozvala zpět na zítřek ne proto, aby pokračoval ve výuce mě, ale aby se díval, jak mě Vivienne ničí. Aby byl svědkem mé absolutní transformace.
„A teď drž,“ přikázala Vivienne. Předmět ze slonoviny se dotkl mého rozbolavělého, naolejovaného otvoru. Vivienne se do mě opřela celou vahou svého těla.
To, co následovalo, byla čirá, koncentrovaná krutost. Slonovinový hrot vnikl dovnitř. Cítila jsem, jak se mé svaly napínají k prasknutí, jak mě ten masivní tlak rozpojuje zevnitř. Chtěla jsem se odtáhnout, chtěla jsem prosit o milost, ale Vivienne byla neúprosná. Pohybovala se ve mně pomalu, hluboko, s chladnou metodickou přesností, dokud mě úplně nenaplnila.
„Ahhh...“ vyklouzlo ze mě zalknutí, které už nebylo jen bolestí. Byl to hluboký, živočišný sten absolutního odevzdání.
Vivienne mě pevně držela za boky, její nehty se mi zarývaly do kůže a její tělo naráželo do mých hýždí v pravidelném, neúprosném rytmu. Každý její příraz mě pálil jako oheň, ale zároveň vysílal vlny šílené rozkoše přímo do mého nabobtnalého klitorisu. Byla jsem její loutka. Její štěně. Její nejdokonalejší výtvor.
Když lekce po nekonečných minutách skončila a Vivienne ze mě slonovinu vytáhla, zůstala jsem ležet bezvládně, roztřesená a zničená na kraji postele. Olej se mísil na mých stehnech s mou vlastní divokou vlhkostí.
Vivienne si klidně vzala hedvábný šátek, otřela si ruce i nástroj a pak mi ho ledabyle hodila přes nahá záda. Její dravý úsměv byl v polotmě ložnice děsivý.
„Zítra, až Arthur přijde, se bude dívat, jak tě na té pohovce bere on, Viktorie,“ zašeptala temně, když si oblékala župan. „A ty se na něj budeš usmívat. Budeš mu šeptat, jak moc to miluješ. Protože po dnešní noci už tvůj práh bolesti neexistuje. Jsi připravená na cokoli.“
Otočila se a nechala mě tam ležet v horké tmě. A já, s pálícím nitrem a slzami na krajíčku, jsem poprvé pocítila čistou, nefalšovanou vděčnost. Výcvik neskončil. A já nechtěla, aby kdy skončil.
Konec 8. kapitoly
