Byly to dvě obyčejný věty a najednou jsi moje dobré ráno, jsi i mé dobrou noc a já si pokládám otázku, není to už na jednoho trochu moc?
V noci sám sníš, přes den bdíš, a pak hledáš skrýš před city, co najednou v hlavě máš a víš, že to, co cítíš je pravda, není to jen iluze, co se ti do mozku vkradla.
Jsme jen kolekce online pozlátek bez chyby, ty reálný zápory, ty jsou někde off-line, o tom nemám pochyby. Ten náš online svět to sice není realita, ale v jistým bodě si duše začne pokládat otázku, co když by byla?
V tom bruslíš na tenkým ledě nad hlubokou propastí, na tom ledě leží spousta kamení, různýho bordelu a klestí. A ty musíš dávat sakra pozor, kam jedeš. Můžeš totiž zakopnout, a jak spadneš, hluboko se propadneš a už nikdy nevstaneš.
A podá ti ten druhej ruku?
Přitáhne tě k sobě?
Nebo tě nechá v tomhle zdánlivým hrobě?
Bez naděje... Bez naděje vstát a znovu se zpět na ten led po pomyslným laně vyšplhat.
Jít dál?
A s kým?
V noci se probudím a... ano, myslím na tebe. Je to jen chtíč? To nevím, ale chci tě radši z hlavy ven a utýct od toho všeho někam pryč.
Ale kam?
Chci jít do nebe? Do ráje?
Z toho stromu utrhnout to zakázaný ovoce a odnést ho s sebou spíš do medovýho háje, kde budem jen tak ruku v ruce ležet v trávě. Klidně beze slov.
A pak?
Pak bych s tebou utekla?
Kam?
No, nejlíp do pekla. Do toho pořádnýho tepla, kde hříchy můžem páchat bez zlýho pocitu, bez raněnýho citu další strany, aniž by člověk musel obrousit nějaký hrany.
A tak si v tomhle online paralelním vesmíru můžeme dál snít i bdít, každé ráno i večer pro sebe vzájemný přání mít. Prostě jen nechat čas plynout, duši s duší splynout a jednou třeba přijít na to, proč to takhle má a mělo být, jestli je to jenom náhoda, zkouška nebo osud? Vždyť je to teď fuk. Protože cílem je jen vypadnout odsud, z toho reálnýho světa občas plnýho sraček, se kterýma se nám prostě jen nechce čas ztrácet. A bavit se jen tak, jako by nám zase bylo dvacet.
Spolu.
