Byla jsem sotva dospělá a myslela jsem si, že když něco cítím silně, tak je to pravda. Že když mě něco táhne, tak to má smysl. Ten večer v parku jsem ale ještě netušila, jak rychle se z „pocitu“ může stát problém.
Seděla jsem na lavičce s lahví vína, kterou jsem spíš držela jako záminku než opravdu pila. Měla jsem v hlavě chaos, který jsem si neuměla srovnat – nuda, vztek, zvědavost, všechno dohromady. A pak přišel on.
Nevypadal nijak výjimečně, ale něco na něm mě zaujalo. Možná to, jak se díval kolem sebe, jako by hledal něco, co sám neumí pojmenovat. Když mě oslovil, měla jsem chuť předstírat, že jsem úplně jinde, ale místo toho jsem mu odpověděla.
„Jdeš se projít?“ zeptala jsem se ho nakonec já, i když jsem to původně nebyla já, kdo měl začínat.
Šli jsme parkem a čas se začal rozpadat. Neřešila jsem, kolik je hodin, kam jdeme, ani proč s ním vůbec jdu. Pak jsme skončili v lese. Tam už bylo všechno jiný. Ticho nebylo příjemné, bylo těžké, skoro až nepřirozené. Každý krok zněl, jako by nás někdo sledoval, i když tam nikdo nebyl.
Mluvili jsme čím dál míň. Spíš jsme se na sebe dívali, jako by se něco mělo stát a oba jsme čekali, kdo to první pustí. Víno už nebylo o chuti, ale o odvaze. O tom, že některé hranice se překračují pomalu, skoro neviditelně.
Pamatuju si ten moment, kdy jsme se zastavili. Ne proto, že bychom museli, ale proto, že už nebylo kam jít dál. A najednou tam byla blízkost, která nebyla jen o prostoru mezi námi. Byla jsem nervózní, ale zároveň jsem necouvla.
To, co následovalo, nebylo o slovech. Bylo to rychlé, zmatené, plné emocí, které jsem tehdy neuměla říct nahlas ani sama sobě. Nebylo v tom nic pohádkového, jak jsem si kdysi možná představovala. Spíš něco, co se děje, když dva lidé přestanou přemýšlet a nechají věci jít dál, než by měli.
Ráno bylo studené a obyčejné. Les vypadal stejně jako předtím, ale já ne. Všechno, co se stalo, se mi míchalo v hlavě do jednoho těžkého pocitu, který nešel jednoduše zahodit.
Šla jsem zpátky sama. A poprvé jsem si uvědomila, že některé chvíle nejsou silné proto, že jsou krásné. Ale proto, že člověku vezmou kus jistoty, aniž by se ho na to někdo ptal.
A i když se svět tvářil normálně, já už věděla, že tohle ve mně zůstane mnohem déle, než ten les za zády. btw : Také to vaši rodiče poznali? Když jste přišli domů? Zanechte komentář, ať vím jestli máme všichni stejné rodiče se 6 smyslem😅
