Ráno mě probudilo otravné zvonění. Kurýr DPD. V polospánku jsem podepsala převzetí hromady balíků, které jsem si objednala v záchvatu nočního nákupního horečnatého snění. Vůbec jsem netušila, co jsem to všechno naklikala.
Když odešel, byt se ponořil do ticha a já si udělala silné kafe. Pustila jsem se do rozbalování. Černé igelitové pytle se kupily na koberci, jeden za druhým mizel v koši. Všechno to bylo oblečení, doplňky... prostě klasika. Tedy až do posledního balíčku. Když jsem ho roztrhla, vyklouzl ven... bílý Robertek.
Zůstala jsem na něj nevěřícně koukat. Tohle jsem si rozhodně neobjednala. Byl to omyl skladu, nebo mi někdo udělal vtip? První vteřinu jsem chtěla balíček hned zalepit a reklamovat, ale pak... pak se mi ruka zastavila. Byl čistý, hladký a na dotek měkce poddajný, jako by byl stvořený přesně pro mé tělo. Nebyl to žádný kus kamene, ale pružný, téměř živý povrch, který mě okamžitě zlákal. Zvědavost byla silnější než stud.
Prsty se mi trochu třásly, když jsem do něj vkládala baterie. Ten zvuk, když se poprvé rozvibroval, jako by prořízl ticho bytu a mně po celých zádech okamžitě přeběhl mráz. Byl až příliš silný, v jeho vrnění byla cítit skrytá síla, tak jsem ho narychlo ztlumila na minimum. Začal vydávat hluboké, konejšivé vrnění, které mi rezonovalo až v konečcích prstů a nutilo mě sevřít ho v dlani mnohem pevněji, jako bych se bála, že mi snad uteče.
Zůstala jsem stát uprostřed obýváku, balíček v ruce, a v hlavě se mi praly dva protichůdné hlasy. Okamžitě to zabal, je to úchylárna, někdo se spletl, říkal ten první, konzervativní. Ale ten druhý, ten, co mi tepal v břiše, byl mnohem silnější. Zkoumavě jsem si ten bílý tvar prohlížela. Byl tak hladký, tak provokativně dokonalý. Když se poprvé rozvrněl, zvuk prořízl ticho bytu a mně vyhrkla červeň do tváří. Bylo to tak hmatatelné, tak bezprostřední. Dívala jsem se na tu věc, na své odrazy v okně, na prázdnou chodbu, a najednou mi ten prostor přišel jako moje soukromé jeviště.
Rozpaky se začaly rozplývat jako mlha. Pomalým, až téměř rituálním pohybem jsem sáhla po lemu svých kalhotek. Prsty se mi na vteřinu zastavily – ještě to šlo vrátit. Ještě jsem mohla všechno vypnout, balíček hodit do skříně a zapomenout na to. Ale pak jsem ten lem stiskla pevněji. Jedním plynulým tahem jsem kalhotky sjela přes boky, přes stehna, až dopadly na podlahu jako kus nepotřebné látky. Zůstala jsem tam stát, úplně nahá, a cítila, jak mi chladný vzduch obýváku laská kůži, zatímco Žerald v mé dlani dál tiše vibroval. Ten pocit absolutní obnaženosti, to vědomí, že jsem se právě definitivně rozhodla překročit hranici, mi vyrazil dech. Už nebylo cesty zpět.
Zhluboka jsem se nadechla a konečně se odvážila. Špičku Žeralda jsem přitiskla přímo k vchodu, kde byla má kůže nejcitlivější. Hned jak se tam usadil, vlna vibrací mi projela celým podbřiškem. Zastavila jsem se. Ten pocit, jak se mi „cizorodé“ těleso pomalu dere dovnitř, byl až nebezpečně slastný. Nebylo to hrubé, bylo to přesné. Každý milimetr, o který jsem ho posunula hlouběji, mi vyrazil dech a donutil mě zaklonit hlavu.
Když byl uvnitř úplně, cítila jsem se najednou tak... zaplněná. Jako by tenhle plastový vetřelec přesně věděl, jaké místo uvnitř mě nejvíc potřebuje pozornost. Začala jsem jím pomalu pohybovat. Nejdřív jen krátké, váhavé tahy, při kterých jsem cítila, jak se vnitřní stěny stahují kolem jeho hladkého povrchu. Vibrace byly teď mnohem intenzivnější, přenášely se přímo do mého středu. S každým dalším pohybem jsem cítila, jak se napětí v mém těle stupňuje. Už jsem se neovládala. Můj dech se změnil v krátké, naléhavé vzdechy, které se odrážely od stěn prázdného bytu. Žerald mě nutil se prohýbat, nutil mě otevírat se mu víc a víc.
Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, jak mi horkost stoupá od pánve až k prsům. Každý záškub jeho motoru mi připomínal, že jsem tady sama – jen já a on. Žádná pravidla, žádný stud. Jen čistá, neředěná potřeba, která se drala na povrch. Začala jsem zvyšovat tempo. Žerald se v mém těle pohyboval jako součást mě samotné, jako by tam vždycky patřil. Věděla jsem, že se blížím k hraně, k tomu bodu, kde se všechno rozplyne v jedinou vlnu čisté rozkoše. Stačilo jen pár posledních, hlubokých pohybů a mé tělo ten nápor nezvládlo. Orgazmus, který přišel, byl ostrý, nádherný a naprosto pohlcující.
Když to skončilo, ležela jsem na koberci, srdce mi bušilo v uších a v ruce jsem pořád držela tenhle bílý poklad. Reklamaci? Ani nápad. Dneska jsem měla nečekané štěstí a našla nového společníka. A protože vypadá tak trochu jako britský gentleman, co mi právě přinesl snídani do postele... budu mu říkat Žerald.
Samozřejmě velké díky patří Renatě z Pardubic, mé jmenovkyni. Reni, vím, že tenhle balíček byl původně určený tobě a v DPD to pořádně popletli... ale neboj, u mě je Žerald v těch nejlepších rukou. Díky za ten skvělý „omyl“, jaký mě potkal!
