Po čtvrt století mi přišla zpráva. Z Brna.🫦
Chvíli jsem jen koukala na displej a přemýšlela, jestli to vůbec otevřít.
Srdce mi bušilo jako na velká vrata. Buch. Buch. Buch.
Protože jméno, které na mě svítilo…"Já ho vlastně ani za těch 25 let nevymazala."
Patřilo někomu, koho jsem si roky zakazovala si připomínat.
Měla jsem ozvěnu zběsilého bouchání mého zaskočeného srdce až v hrdle. Na sucho polknu.
V uších mi znělo ... RADEK. Brno.
A stejně to nikdy úplně nešlo. Jeho nešlo vypustit.
Stačilo pár slov. A byla jsem zpátky. Zpět v Brně... v jeho domě. V osmnácti.
Na místě, kde se ve mně něco změnilo tak, že jsem to ještě dlouho neuměla pojmenovat.
Pamatuju si ten pocit úplně přesně…
Ten vnitřní boj, kdy víš, že bys měla odejít… ale stejně zůstaneš.
Ne protože že musíš, ale protože chceš cítit něco, co jsi do té doby neznala.
Možná to byla chyba. Možná ne.
Ale jisté je jedno… ten večer se mi vrátil v jediném okamžiku i celý víkend.
A pak jsem si tu zprávu konečně otevřela.
A to, co mi napsal…jsem od něj tehdy slyšet potřebovala.
Zněla: "Ahoj, dlouho jsem na tebe myslel..."
--------------------------------------------------------------------
Nasedám do autobusu.
Tři hodiny do Brna. Jen pár hodin, kdy ho konečně uvidím.
Radka.
Ne „jen tak někoho. JEHO".
Vlastně není tak úplně cizí. Rok si voláme. Píšeme. Každý den.
Hodiny jeho zvučného hlasu, který mi ladí do uší. Stovky zpráv… smíchu a touhy po nepoznaném.
Přesto jsme se nikdy neviděli. Fotky proběhly, některé i s jinými partiemi. Peprně jsme si popisovali, jak bychom si to dělali, co se nám líbí a co chceme vyzkoušet. Několikrát jsme si to udělali po telefonu a namotávali se víc a víc.
Tak přeci nebudeme kupovat zajíce v pytli, že? No a zájem byl na obou stranách. A ten jeho pytel? Hmmm, to nebyl malý pytlíček.
Nabízel mi, ať přijedu na návštěvu. Asi jsem se bála, že by tam mohlo být víc a copak s tou dálkou?
On mě v tu dobu znal víc než lidi kolem. A já jeho.
Mezitím řeším přijímačky na vejšku — vojenská škola, letový provoz. Razítko: ODVEDENÁ mám.
I když trochu tam měli problém s mými ňadry. Prý, slečno, vy ani nebudete potřebovat padák. Kolikátky máte prsa? Blbec jeden. Měla jsem nádherná prsa 70 E.
Má odpověď zněla:" Za to Vy byste ho na ty Vaše vytahané koule potřeboval." Smích od ostatních zněl velmi hlasitě a pro mě vítězoslavně.
Tenkrát jsem neřešila, že je to "nějaká vysoká šarže" dle odznaků. Bylo mi to jedno. Měla jsem tlačenku.
Byla jsem vostrá a jejich průpovídky mě urážely. Všichni tam na ženy koukaly z vrchu no jo no tzv. ZELENÉ MATRACE. Pchá.
Možná Brno, možná Vyškov.
Možná úplně jiný život. Vzápětí přišla nabídka na bydlení u něj místo koleje. Můžeš bydlet se mnou.
Mám velký barák. Mám Tě rád. Přirostla jsi mi k srdci. Zdá se mi, jako bych Tě znal více než sebe. Přijeď. Prubneme konečně, jestli jsme stvořeni pro sebe. I když já si myslím, že ano. Ta chemie a zájem přetrvává přes rok...
A pak přijde ta další zpráva. Souvětí, které všechno změní:
„Jsem kouzelník… a přeměním tvoje hříšné představy ve skutečné zážitky.“
"Dej mi šanci ukázat Ti jiný svět."
Usměju se. Trochu se mi rozbuší srdce. A opotí ruce.
A poprvé si připustím, že tohle už není jen hra přes telefon. Že tohle je moment, kdy se rozhoduje.
Dobrá, jedu.
A v hlavě mi běží jediná otázka —
co když realita bude ještě silnější než všechno, co jsme si zatím jen představovali, o čem jsme snili…?
-----------------------------------------
Ahhh. Cedule - Brno.
Ještě rychlá úprava v autobuse, poslední úpravy. Vlasy, rty, pohled do zrcadla…
Trochu se sama sobě usměju. Vím, co ve mně je. Vím, na co se těším.
Vyjdu ven. Rozhlížím se. Čekám, že ho hned poznám.
Že se ke mně rozběhne. Že mě obejme, jako by to bylo naprosto přirozené.
A na tu kytici růží, o které mluvil.
A… nic.
Jen lidi kolem. Cizí. Spěchající. On ... NIKDE.
Vytáhnu telefon. „Ráďo, jsem tu.“ Odesláno.
Minuta. Dvě. Pět. Nic.
Dobře. To je divné, před hodinkou mi odpovídal na zprávu, že se nemůže dočkat a vyzvedne mě na nádraží.
Říkám si, klid. Vždycky si přece voláme. Vyndám znovu z kapsy telefon a volám. Telefon zvoní… a nic. Není vypnutý, jen ho nikdo nezvedá.
Znovu. A znovu. Po třetím pokusu už se mi začíná svírat žaludek.
Píšu další zprávu. „Jsem v Brně.“ Opět to tíživé ticho. Ten telefon snad přestal existovat?
Jako kdyby ten člověk, co byl rok součástí mého života… prostě zmizel.
A v hlavě se to rozjede. Přesně ty strachy a obavy, co mi před mým odjezdem dávala do hlavy moje kamarádka. "Jsi normální magor. Co když je to nějaký úchyl? Co když se ti tam něco stane? Co když tě tam ..."
Co když si ze mě jen vystřelil? Co když to byl celej rok jen nějakej blbej vtip? Co když se mu něco stalo?
Nebo… co když je to úplně někdo jinej? Nějakej úchyl?
Najednou stojím sama uprostřed nádraží.
V sedmnácti.
S kufrem očekávání… a prázdnýma rukama, když nepočítám mojí sportovní tašku a kabelčičku přes rameno. A místo toho vzrušení přichází něco jiného.
Lehká panika. Pochybnosti. A ten nepříjemný hlas v hlavě: „Co jsi to udělala…“ "Co sis myslela? Že tu bude stát 25 letý chlap s rozevřenou náručí s bílým úsměvem jako na reklamu zubní pasty a čekat na 18 letou cácorku? K tomu v ruce s tou Tvou vysněnou kyticí 33 růží?"
Ty jsi holka fakt magor. Kamarádka měla pravdu. Hm. Jo, volám kámošce.
Nemám nic. Jen telefon v ruce a pocit, že se mi to celé rozpadá pod rukama.
Musím to někomu říct. Musím to ze sebe dostat. Potřebuji pomoc. Help me. Vytočím číslo.
„Hani…“ „Jsi v pořádku? Dorazila jsi? Co se stalo? Proč brečíš?“
A v tu chvíli se to spustí. Slzy. Velký, těžký, nekontrolovatelný. Jako hrách. Jedna za druhou.
Stojím sama na nádraží. Cítím, jak mě pálí nos a jak se mi láme hlas.
Snažím se něco říct, ale místo slov ze mě vychází jen roztřesený dech.
Hanka pochopí: "Nedorazil, viď? Prosím tě… počkej chvilku,“ říká.
„Podívám se ti na internet, v kolik jede autobus zpátky.“
A já jen stojím. Mezi lidmi, kteří kolem mě procházejí, jako bych neexistovala.
Se vším tím očekáváním, co jsem si přivezla… a které se teď rozpadá na kousky.
Šťastná před pár minutami.
A teď? Ztracená. Zklamaná. Sama.
Dívám se na tabuli s odjezdy, ale nevidím nic. Přes slzy, přes ten šok… se všechno rozmazává.
Tak jen čekám. Až mi někdo jiný řekne, kudy se vrátit zpátky domů.
Položím tašku na lavičku a opřu se o zábradlí.
Dlaň na čele, jako bych tím mohla zastavit všechny ty myšlenky, co se mi rozběhly hlavou.
Všechno najednou jako když se něco ve mně láme. Já se lámu.
Nedává mi to smysl. Proč ten vzájemný kontakt celý rok? Rok volání, psaní, sdílení, sexu po telefonu? …
Proč to nechal zajít až sem?
A teď, když to má být skutečný, tak nic? Nevím, čemu věřit. Nevím, co teď cítím.
Bolest. Vztek. Strach. Zklamání. Otázky bez odpovědí. Ach jo. Posmrknu nudle dovnitř nosu.
A pak…? Zazvoní telefon.
Radek.
Na vteřinu se zastaví čas. Já zírám na displej, jako bych si nebyla jistá, jestli je to skutečný. Jestli mu to mám vzít a nebo už udělat tu konečnou tečku.
Zvednu to. Chci vědět, jestli to byl opravdu blbý vtip nebo co se stalo.
„Prosím tě… jsi tam ještě? Neodjela jsi?“
Jeho hlas. Skutečný. Zadýchaný. Nervózní.
„Měl jsem bouračku tady kousek o nádraží jeden blok. Nic vážného… ale je to firemní auto, musel jsem to řešit s policajtama. Telefon mi zapadl mezi sedačky, nemohl jsem ho najít…“
A mně… jako by spadl kámen ze srdce. Nebo spíš obrovský balvan.
Nadechnu se. A najednou cítím, jak mi po tváři tečou slzy – tentokrát úplně jiný. Štěstím, že to nebyl blbý vtip od něj. Že pro mě jede, jak slíbil.
Úleva i smích přes pláč.
„Radku… ty vole… já měla takovej strach… víš, co všechno mi proběhlo hlavou?“ vyhrknu úlevou.
Na druhý straně ticho.
Pak jen tichý: „Já vím… promiň. Fakt promiň.“
A v tu chvíli mi dojde jedna věc, že to, co jsme měli do té chvíle, nebyla jen hra.
Protože kdyby byla… tak by mě to takhle nebolelo.
Může to opravdu takhle bolet? Vždyť jsme se vlastně nikdy neviděli?
Jen hlasy. Jen zprávy. Jen představy. Jen fotky. Jen sny. A přesto… to bolí víc, než bych čekala.
Možná proto, že je to poprvé.
Poprvé, kdy něco, co bylo jen v hlavě, dostalo šanci být skutečný.
Poprvé, kdy jsem tomu opravdu uvěřila.
A možná právě proto to tak zasáhne.
Protože když věříš poprvé v 18… neumíš se ještě chránit.
Prosím tě… jsem tři minuty od tebe. Počkej tam. Už jedu.“
Zůstanu stát. Telefon ještě chvíli držím u ucha, jako bych potřebovala slyšet jeho hlas déle… jen pro jistotu.
A pak to položím. Najednou se to ve mně všechno rozpadne znovu.
Slzy. Smích. Obrovská úleva. Napětí.
Sednu si skoro na zem, opřená o lavičku. Hledám tašku, jako bych se potřebovala něčeho chytit.
Na úpravy obličeje už nemyslím. Stejně by to nemělo smysl.
Rozmazaná. Ubrečená... ale skutečná.
Srdce mi buší až v krku. A najednou mi dochází - že za pár vteřin… už to nebude jen hlas v telefonu.
Že ho uvidím. Doopravdy. Rozhlížím se.
Každý krok, co slyším, mě pomalu zvedne z lavičky.
Každý muž, co projde kolem, mi na vteřinu zastaví dech.
A pak… stojí před mnou.
RADEK.
Chlap, ze kterého srší charisma na všechny strany. Jeho úsměv odhaluje tak běloučké zuby, div se mu tam nelesknou diamanty. Ohhhh, on je přesně takový, jak vypadal na fotkách. Pomyslím si.
A ve mně se spustí můj hlásek konipásek: "Bude chtít mě? Jako mě? On je tak ... polknu, tak wau... až mi jde vzrušení celým tělem... jestli s tímhle chlapem mám možnost strávit celý víkend. Das ist wenig => to je málo. Chci ho na pořád." Přeruší mé myšlenky.
„Kami, promiň… fakt promiň. Já… budu klidně klečet celý večer jako na hrášku u Tvých nohou a líbat Ti je. Jen abys věděla, jak moc mě to mrzí." Ta představa je bohovská. Pro mě neznámá, ale dokážu si to živě představit. Jak přede mnou klečí nahý...a cucá mi ...
Prohrábne si jeho tmavé vlasy rukou a pokračuje: "Nemohl jsem najít telefon… všechno se to seběhlo strašně rychle."
Kouknu na něj: "To ti bude stačit? Mně ne." Usmějeme se na sebe. A vše z nás spadne. Říká se, že smích léčí a tady určitě ano.
"Podívej… nějakej blbec mi to vzal zepředu. Chvátal jsem za tebou… a najednou rána. Auto ať vezme čert. Mám ho sice nové jen druhý měsíc, ale jsou to jen plechy. Celou dobu jsem myslel jen na to, že mi odjedeš.“
Stojím tam. Ještě před chvílí rozbitá… a teď ho konečně vidím.
Skutečný. Blízko. Podá mi kytici nádherných červených růží. Tu, o které mluvil celý ten rok. Přivoním k ním. Ahhh, zahalí mě omamná vůně. Zahledí se na mě a přitáhne blíž k sobě.
Na vteřinu přestane existovat všechno kolem. Jen jeho voňavá mužská náruč. Oh, ta jeho voňavka je štak pronikavá, že mi zatemňuje mozek a rozehrává hru v mojí pičce. "Objímej mě tak dlouho, abych voněla jako Ty," vyjde mi z úst. Ráďa mě ještě více k sobě přitáhne. Cítím jeho pevné tělo. "Ty jsi mi ale nenasytná," olízne si rty.
Je pevný, jistý, hravý… cítím se u něj nečekaně v bezpečí.
Zavřu oči. A s tichou úlevou se do něj opřu. Políbí mě na čelo a pak rychle na rty.
„O téhle chvíli jsem snil celý jeden dlouhý rok…“ prohlásí.
Já najednou vím, že některé věci stojí za to risknout.
I když tě předtím skoro zlomí.
Vezme mi tašku. Druhou rukou chytí tu moji.
„Tak co… odjezd, madam?“ usměje se tím svým lehkým způsobem, který už znám z tisíci minut jeho hlasu v telefonu.
A já se poprvé za celý ten den opravdu zasměju. „Jo… konečně,“ vydechnu.
Nasedneme do auta. Ještě před chvílí chaos, slzy, panika… a teď? Úsměvy. Lehkost. Ticho, které není trapné. Jen občas se na sebe podíváme. A v těch pohledech je něco, co nejde přeslechnout. Ta jiskra.
To napětí, co tam celou dobu bylo. Celý ten rok. Jen čekalo, až se potkáme doopravdy.
Cítím to mezi námi. Silný a živý.
Někde vzadu v hlavě mi probleskne myšlenka - že tenhle víkend nebude jen tak obyčejný.
Že tohle… bude jízda. Snad aspoň na chvíli vylezeme z postele. Zahihňám se pro sebe.
Projíždíme pár uliček. Mně hlavou běží jediná věc - kde vlastně bydlí?
Vím o něm hodně, že má dům a psa. Vzal si ho z útulku.
Že by mohl žít úplně jinak… ale nikdy si na nic nehrál. A to se mi líbí. Pochází z bohaté rodiny.
Dívám se z okna, ale stejně víc vnímám jeho ruku v té mojí. Drží mě. Jemně. Jistě.
Občas mě pohladí palcem… a mně po zádech přeběhne mrazení. Je to příjemné. Přirozené.
A já někde uvnitř cítím, jak se těším… na všechno, co teprve přijde.
Občas po mně koukne. Ty jeho oči… jiskřivé, živé. Doufám že je nebude zavírat, až bude nade mnou.
A ten klukovskej úsměv. Jo… hihihi. Je přesně takovej celej, jakého jsem si ho představovala.
Možná ještě o kousek víc.
Najednou zastaví. Před domem. "Ohhh, tady bydlíš?" na sucho polknu.
Krémově šedý dvoupatrový baráček, čistá linie, plochá střecha. Má v sobě kus elegance už zvenku.
A já si vzpomenu, jak mi o tom vyprávěl. Zahrada dole, pes tam… a nahoře terasa. Vířivka. Lehátka. Klid. Soukromí. Tu dodělal před 3 měsíci.
Slunce už hřeje víc než ráno. Vzduch je teplej… skoro letní. Podívám se na něj. A v hlavě mi probleskne jediná myšlenka - tak jo… tady to začíná. Tady se odehrává náš příběh. Teď a tady.
Radek mi vezme tašku z auta, odemkne dveře a odnese ji dovnitř.
Položí ji na gauč. Otočí se piruetkou ke mně. Vezme mě za ruku. Políbí ji a pak si mě přitáhne celou k sobě.
Na vteřinu se mi zatočí svět, až se tomu musím skoro zasmát… jenže ten smích ...
Políbí mě. Jemně. A přitom s takovou intenzitou, že mi projede celým tělem teplá láva touhy.
Jak se v člověku dokážou míchat pocity… teplo a mrazení zároveň.
Přestanu přemýšlet. Jen vnímám. Jeho rty. Jeho blízkost. To ticho kolem nás. Najednou nic jiného neexistuje.
Je to zvláštní… před chvílí chaos, slzy, strach. A teď? Klid. A něco, co se těžko popisuje.
Polibek skončí. Ještě jeden, krátký... jako tečka.
Podívá se na mě. „Má milá… musím se ještě vrátit do práce. Nestihl jsem to dodělat.“
Přikývnu. Ještě trochu mimo.
„Odpočiň si, jo? Dej si sprchu… klidně si udělej kafe. Tamhle je kuchyně, koupelna, nahoře ložnice a vchod na horní terasu. Kdybys na mě chtěla čekat nahá, až se vrátím, hmmm... to by byl splněný sen. Jinak si tě svléknu, až dorazím.“
Navlhčí si palec a jemně mi setře rozmazanou řasenku pod očima. To gesto je tak nečekaně něžné, až mě to znovu zasáhne.
„Tady máš pití, lednici… všechno. Jen tě prosím — nechoď dolů na zahradu. Pes nemá rád cizí lidi. Už jsem Ti o tom říkal. Možná až tu budeš častěji, tak to zkusíme, ju? Nahoře na terase si dělej, co chceš. Lehni si, vířivka, pohoda…“ Kývnu.
Usměje se: „Za hodinu, maximálně za dvě jsem zpátky. Musím ještě vyřešit to auto.“
Ještě jednou mě políbí. Krátce. Ale dost na to, aby mi to zůstalo na rtech.
Stále mi drží bradu v ruce. Koukne se na mě a mrkne: „Neboj… vynahradím ti to.“ Pohladí mi palcem moje dychtivé rty a pak odejde.
Dveře zaklapnou a já zůstanu stát v jeho domě. Sama. A hlavou mi projede jediná myšlenka.
To je CHLAP… a přitom se vlastně skoro neznáme.
Sotva se za ním zavřou dveře, sednu si na gauč. Ufff, ulevím si. Najednou mi to docvakne. Sakra… Hanka.
Rychle začnu hledat telefon. Najdu ho v batohu, ruce se mi ještě trochu třesou. Hm, jasně 3 nepřijaté hovory. Ajaj. Volám.
„Prosím tě… už jsem u něj. Všechno dobrý.“ Na druhé straně slyším, jak si Hani oddechne. A já najednou taky. Krátce jí to vysvětlím… a když zavěsím, rozhlédnu se kolem sebe.
Ticho. A ten dům? Tady bych jako mohla bydlet? To si nechám líbit. Žije úplně jiný život než my.
Pomalu se zvednu a projdu se po místnosti. Vnímám každý detail. Je to krásný. Čistý. Klidný. Takové provětrané, ne přeplácené. Napadne mě to znovu - on mě tady nechal samotnou. V jeho domě?
Zvláštní pocit. Trochu neuvěřitelný… a vlastně i vzrušující. Má tu kamery? Vyběhne mi v hlavě otázka. Že bych mu udělala striptýz? Zasměju se. Zase se vracím do té své provokující nálady. Vím, že pochází z bohatší rodiny, ale nikdy to nedával najevo. Naopak. Rád dělal radost ostatním. Šel si i vlastní cestou. Nepřevzal rodinný podnik.
A ten dům? Má duši. Zastavím se u dveří na zahradu. Jsou napůl prosklené. Za nimi se mihne pes. Ahh, kousek uskočím dál.
Sleduje mě. Trochu zpozorním. Radši to nebudu zkoušet. Rozkaz zněl jasně. Dodržím ho.
Usměju se pro sebe a jdu zpátky. Má na mě asi dobrý vliv, Radunka.
Svléknu se jako had u gauče a jdu nahatá po celém bytě hledat sprchu. Hm, to si nechám líbit a ta vana - ta je večer naše. Miluji pěnu a horkou vodu. Bude mi houbičkou mýt celé mé umučené tělo po šukání a škrábat záda. Já budu vrnět jako jeho kočička. To mají pánové rádi. Pak ho nechám namydlit celé mé oddané tělo. Hm, věřím, že budeme určitě vytírat podlahu po rozhoupané hladině.
Pousměju se mým plánům. No, je třeba nechat odpočinout tělo po odpoledních hrátkách. Tady se zarazím. Odpolední hrátky? Má milá, ty už víš, že ho chceš? To je tedy posun, proč jsi tak dlouho váhala?
Teplá voda mi pozastaví myšlenky. Smývá ze mě všechno — stres, slzy, napětí.
A zůstane jen jeden pocit. Těšení. Radost, že jsem jela, že jsem to riskla, že je skutečný. A že mezi námi… to opravdu je. Ta chemie. Silná a nepřehlédnutelná.
Vylezu ze sprchy a zabalím se do osušky. Je příjemně měkká, jako v reklamě na azurit. Najednou jsem klidná.
Vklouznu do lednice, kopnu do sebe na ex studenou limonádu. Ach, to byla žízeň. Udělám si kávu s mlékem. Najdu něco malého k jídlu a pak se usměju. Mířím nahoru. Terasa. Slunce. Vířivka. Proč ne.
Než vejdu na terasu, stejně neodolám… musím se jít podívat do ložnice.
Otevřu dveře – a na vteřinu se zastavím. Ticho. Luxusní. WAU… Padne mi brada.
Vzdušná, světlá, všechno do detailu sladěné. Postel, do které by se člověk nejraději hned zabořil a už nikdy nevstal. Sáhnu na povlečení. Saténové. Tak jemné. Klouzavé. „Tady bych klidně zůstala s ním zachumlaná celý život…“ probleskne mi hlavou a sama se té myšlence usměju.
Jak by se asi tvářil, kdyby mě našel ve svém pelíšku spinkající nahou? Věřím, že hned by se ke mně zavrtal a ... ufff, oddychnu si. Cítím, jak moje tělo zahalí husina po celém těle, když si vzpomenu na reakci po jeho polibku. Jak mě to nepoznané s ním tak moc láká. Představy by byly, tak ještě realita.
Zavřu za sebou a vracím se zpátky s hrnkem teplého kafe v ruce. Ale to hlavní mě teprve čeká.
Otevřu dveře na terasu… Vkročím na jeho oblíbené místo. Úplně to tady na mě cáká jeho pohodou.
A znovu – stop.
Slunce mě pohladí přes ramena, lehký vánek, vůně léta… a ten prostor. Žádné kompromisy. Žádné „nějak to stačí“. On fakt žije jinak. A já si to teď můžu na chvíli dovolit taky.
Projdu přes celou terasu až k zábradlí. Krásný výhled do přírody. Sprcha vedle vířivky. Komfort. Tomu se dá říká vysněné žití.
Položím hrnek na stolek, pomalu se posadím do křesla, zabalená jen v osušce… a nechám to na sebe celé dopadnout. Klid. Teplo. A ten zvláštní pocit, že se právě něco začíná lámat v mém životě. To rozhodnutí bylo správné. Možná mohlo přijít dříve. Čas už nevrátíme.
Slunce pálí víc, než jsem čekala… ale nevadí mi to. Naopak. Jako by ze mě stáhlo poslední zbytky napětí a nechalo jen klid. Miluji sluneční paprsky a mám vždy po hlazení sluníčkem chuť na intimnosti. Budu celá rozpálená, až se Radek vrátí domů. To si přeje každý chlap, ne?
Jsem zvědavá na vaše komentáře. V 18ti jsem byla velké dělo ...
Pokračování ve 2. části
Vaše Kim_red.writes
