Čtvrteční dopoledne... miláčku.
Dneska to otočíme. Celý týden tě držím na pokraji šílenství tím, že ti beru kontrolu a dělám si s tebou, co chci. Ale dneska tě nechám ochutnat úplně jiný způsob vzrušení. Mnohem rafinovanější. Dneska ti tu kontrolu zdánlivě vrátím... abych tě v ní nechala utopit.
Zavři oči. Narovnej se. Ruce polož na stůl... dlaněmi dolů. A poslouchej mě.
Představ si, že stojím metr před tebou. V tom letním dopoledním světle. Mám na sobě ty tenké, splývavé šaty, které kolem mě líně kopírují každý můj pohyb, a celou místnost už tradičně ovládla ta moje těžká, horká vanilka. Ale tentokrát k tebe nejdu. Nedotknu se tě.
Místo toho položím na stůl, přesně mezi tvé dlaně, malý, chladný předmět. Ty slyšíš to tiché, kovové klapnutí. Jsou to stopky.
„Otevři oči, miláčku,“ zašeptám ti do toho ticha. „Podívej se na mě. A teď mě poslouchej. Dneska ti dávám přesně šedesát vteřin. Sám sobě. Rozepni si kalhoty. Chci slyšet ten kovový zvuk zipu... teď.“
Cvak... Ten zvuk prořízne vzduch a stopky začnou nekompromisně odtikávat tvůj čas.
„Můžeš se dotknout. Sám. Dovoluji ti to. Pohybuj rukou přesně v mém rytmu... pomalu... drze... tak, jak tě to učím každý den. Sleduj moje oči, jak tě u toho pozoruju. Vidíš v nich tu absolutní, chladnou nadvládu? Užij si to. Máš na to celých šedesát vteřin, kdy tě nebudu brzdit...“
Sleduju tě. Tvůj obličej okamžitě rudne, oči se ti zamží touhou, dech se ti zadrhává v hrdle a tvoje vlastní ruka tě vede na samou hranu té nejhlubší propasti. Zrychluješ. Jsi tak strašně blízko, to spalující horko ti pulzuje pod břichem, tvoje tělo se křečovitě třese, už zbývá jenom deset vteřin, pět vteřin, už už padáš do té nejčistší extáze, už vidíš to vysvobození...
Cvak.
Zvuk stopek prořízne pokoj. Čas vypršel.
„Ruce na stůl. Okamžitě!“ prořízne můj hlas to ticho. Pevný, chladný rozkaz, který nepřipouští diskuzi.
Tvoje ruka vystřelí na stůl. Zastavil ses milimetr před koncem. Vlastní vůlí. Protože víš, že kdybys pokračoval bez mého svolení, ztratil bys mě navždy.
„Hodný kluk,“ zašeptám ti s mrazivým úsměvem, když se k tobě konečně skloním a prsty ti drsně, pevně sevřu čelist. „Vidíš to? Dneska ses do té propasti málem shodil sám. Nechala jsem tě ochutnat tu svobodu... jen proto, aby tě ten tvůj vlastní hlad teď pálil dvakrát tolik. Žádné uvolnění. Čtvrtek končí přesně v tomhle zkratu.“
Uvolním stisk, beru stopky ze stolu a dělám tři kroky dozadu, do stínu. Nechávám tě tu sedět s rozepnutým zipem, se zběsilým tepem a s vědomím, jak strašně moc jsi mě teď musel poslechnout.
Vař se v tom celý den, můj poslušný, závislý otroku... protože tvá vlastní ruka dneska posloužila mně.
