Ve starém kamenném domě na okraji lesa se nacházela knihovna, jakou by málokdo čekal. Vysoké regály sahaly až ke stropu, mezi nimi stály těžké dubové žebříky a vzduch voněl starým papírem, voskem a kůží. Stovky svíček vrhaly na kamenné zdi tančící stíny.
Uprostřed místnosti seděla paní domu.
Měla na sobě dlouhý černý kabát, krajkovou masku zakrývající oči a v ruce držela tenký jezdecký bičík. Nebyl to nástroj trestu. Spíše symbol. Stejně jako stříbrný prsten na její ruce nebo vysoké opěradlo křesla, ve kterém sedávala při čtení.
Přede dveřmi tiše čekal její otrok.
Když zaznělo jediné klidné: „Vstup.“
Vešel, sklonil hlavu a zastavil několik kroků od ní.
„Dobrý večer, Paní.“
„Dobrý večer. Jaký je dnešní úkol?“
Ani na okamžik nezaváhal.
„Sloužit co nejlépe.“
Na okamžik zavládlo ticho.
„Špatně.“
Zvedl oči.
„Tvým úkolem není sloužit mně. Tvým úkolem je zdokonalovat sám sebe. Služba je jen prostředek.“
Ukázala bičíkem ke knihovně.
„Přines Aristotela. Druhá galerie. Sedmá police. Vydání v tmavě zelené vazbě.“
Beze slova odešel mezi regály.
Vrátil se přesně s tou knihou.
Na tváři paní se objevil sotva patrný úsměv.
„Vidíš? Dnes jsi byl pozornější než včera.“
Položil knihu na stůl a ustoupil.
„Víš, proč lidé nechápou oddanost?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou.
„Protože si myslí, že moc znamená ovládat druhé. Ve skutečnosti začíná ovládáním sebe sama.“
Otevřela knihu a několik minut bylo slyšet jen praskání svíček.
Otrok stál nehnutě, trpělivě čekal a vnímal každé slovo.
Věděl, že právě proto sem přichází.
Ne kvůli rozkazům.
Ne kvůli strachu.
Ale protože v této kamenné knihovně, mezi starými svazky a světlem svící, nacházel něco vzácnějšího než poslušnost.
Řád.
Chcete pokračování?
