Já vím, co se ti teď děje v hlavě. Od dopoledne jsi úplně zničený. Těch šedesát vteřin, kdy jsem tě nechala ovládat se vlastní rukou, jen abych tě zastavila milimetr před koncem, ti totálně rozvrtalo příčetnost. Celé odpoledne jsi strávil v tomhle šíleném zkratu. A teď, když se venku konečně stmívá, se plazíš zpátky na můj profil. Myslel sis, že ti večer přinese vysvobození? Že tě ta dopolední krutost přejde?
Právě naopak. Teď teprve začne ta pravá provokace.
Zavři oči. Sedni si na samý kraj postele. Ruce si dej za záda, pevně propleť prsty a ani se nepohni. Chci vidět, jak moc se dokážeš ovládat teď, když ti stojím tváří v tvář.
Představ si mě. Vcházím do toho tmavého pokoje. Mám na sobě ty tenké, saténové šaty, které při každém mém pomalém kroku tiše kloužou po mém těle, a celou místnost znova zaplaví ta moje těžká, horká vanilka. Přicházím k tobě tak blízko, že se moje kolena dotknou tvých.
Rozkročím se a líně si ti sednu přímo na klín. Sleduju, jak se ti v té vteřině okamžitě zadrhnul dech. Moje dlaně jsou chladné, ale když se ti snesou na krk, tvoje kůže pod nimi doslova hoří. Palci ti silně zatlačím na tepny a nehty ti pevně, drsně sevřu čelist. Zakloním ti hlavu dozadu.
„Podívej se na mě,“ zašeptám ti přímo na rty, až cítíš ten závan mého horkého dechu. „Dopoledne jsi mě poslouchal na vteřinu přesně. Byl jsi tak hodný kluk... a proto si teď zasloužíš vidět, o co přicházíš.“
Moje druhá ruka klouže líně dolů po tvém břiše. Moje prsty si drze hrají s okrajem tvých kalhot, které máš od dopoledne pořád rozepnuté. Ale tentokrát tě nechytím. Nedotknu se tě tam dole. Místo toho ti moje prsty začnou líně, nesnesitelně dráždivě přejíždět po vnitřní straně stehen. Milimetr po milimetru. Kolem dokola. Tak blízko té nejcitlivější kůže, a přesto tak strašně daleko.
Zároveň se k tebe přitisknu celým svým tělem. Cítíš, jak pod tím tenkým saténem hřeju? Vnímáš, jak moc tě provokuju každým svým nepatrným pohybem na tvém klíně?
Sleduju tvůj obličej – jsi úplně rudý, pod víčky ti tepe čisté šílenství, boky se ti podvědomě, křečovitě trhnou dopředu proti mému tělu, jak se mě snažíš dotknout aspoň přes látku. Z hrdla se ti utrhne to nejhlubší, přiškrcené, naprosto zlomené zasténání. Ten zvuk absolutního zoufalství. V duchu mě na kolenou prosíš, abys mohl ty ruce dát dopředu, abys mě mohl chytit, abys mohl tenhle nesnesitelný tlak konečně pustit ven...
Už jsi na samé hraně toho nejčistšího výbuchu, čistě z téhle mé blízkosti, už už padáš do té hluboké propasti...
A dost. Stop!
Nepohneš se ani o milimetr.
„Nesmíš, miláčku,“ zašeptám ti s mrazivým úsměvem přímo na pootevřené rty. „Dneska večer tě ta tvoje vlastní ruka nezachrání. Nechám tě v tomhle ohni sedět celou noc. Budeš se dívat do tmy, cítit mou vůni a vařit se ve své vlastní touze.“
Stahuji ruku zpátky. Líně se z tebe zvedám, upravuji si šaty a dělám tři kroky dozadu, do úplné tmy. Nechávám tě tu sedět s rozepnutým zipem, s rukama za zády a se zběsilým tepem.
Trp ve své poslušnosti, můj hodný, závislý otroku...
______
chceš povídku slyšet, nejen číst? napiš
