Pozdní letní odpoledne pomalu přecházelo v podvečer. Na městském koupališti už ubývalo návštěvníků, dětský smích se vytrácel a hladina bazénu se zklidňovala. Slunce se sklánělo k obzoru a jeho zlatavé paprsky se odrážely na vodní hladině.
Seděli jsme vedle sebe na okraji bazénu, bosé nohy ponořené do vody. Povídali si nenuceně, mezi větami se ozýval jen tichý šplouchot a vzdálený hlas plavčíka oznamující konec koupání. Každý úsměv, každý letmý pohled a každé krátké ticho mezi námi měl svůj vlastní význam.
Když se naše oči setkaly, okolní ruch jako by na okamžik utichl. Odhrnula jsem si pramen vlasů z tváře a usmála se. On můj úsměv opětoval pohledem plným něhy a obdivu. Nemuseli jsme nic předstírat. Stačilo být ..
Vstali jsme a pomalu se vydali podél bazénu. Mokré dlaždice po našem boku odrážely světlo lamp, které se postupně rozsvěcovaly. Letní večer byl příjemně teplý a vzduch voněl vodou a rozkvetlými stromy z nedalekého parku.
Když jsme došli k lavičce u plotu koupaliště, zastavili jsme se. Naše ruce se jen lehce dotkly. V tom tichém gestu bylo víc než ve všech slovech, která toho dne zazněla. Stáli jsme vedle sebe, usmívali se a oba cítili, že některé letní večery dokážou zůstat v srdci mnohem déle než celé měsíce.
Když jsme společně odcházeli branou městského koupaliště do teplého večera, nikdo z nás nevěděl, kam nás ten příběh zavede. Jedno jsme však věděli oba jistě: na tenhle večer budeme vzpomínat ještě dlouho....
