Cesta domů měla trvat hodinu, ale letní bouřka měla jiné plány. Stěrače nestíhaly pobírat proudy vody a auto mi uprostřed hlubokých lesů definitivně chcíplo. Mobil byl bez signálu, ale kousek mezi stromy prosvítalo světlo z okna chaty.
O deset minut později jsem promoklý na kost klepal na masivní dveře. Otevřela mi Klára – pohledná třicátnice ve volném pánském tričku s vínem v ruce. Zasmála se mému zoufalému stavu a pustila mě dál. Půjčila mi suché věci po manželovi, který zůstal ve městě, a za chvíli už jsme seděli u krbu se sklenkou červeného.
Atmosféra byla od začátku nabitá. Praskání dřeva, bubnování deště a fakt, že jsme byli v lese úplně sami, dělaly své. Klára si přitáhla kolena k tělu a provokativně mě pozorovala.
Vtom vypadl proud. Místnost zahalila tma, kterou prořezávaly jen plameny z krbu. Když blízko uhodil blesk, Klára sebou trhla a instinktivně se ke mně přitiskla. Moje ruka automaticky sjela na její horké rameno.
„Pořád mi srdce buší,“ zašeptala a položila mou ruku na svůj hrudník. Pod dlaní jsem ucítil divoký tep a taky to, že pod tričkem nemá vůbec nic.
Všechny zábrany šly stranou. Naklonil jsem se a naše rty se spojily v hladovém polibku. Klára ticho přerušila tichým vzdechem, svalila se na pohovku a vtáhla mě na sebe. Volné tričko se jí vyhrnulo a odhalilo dokonalé křivky. Byla to noc, kdy bouřka zuřila hlavně uvnitř. Divoká, nespoutaná a bez otázek na zítřek.
Ráno už svítilo slunce. Klára seděla u stolu, pila kávu a tajuplně se usmívala, jako by se v noci nic nestalo. „Auto už ti naskočilo,“ řekla klidně.
Při loučení mi ale do dlaně vtiskla papírek. Když jsem sedl za volant a rozbalil ho, stálo tam: „Příští víkend hlásí zase bouřky.“
