Jednoho dne po dni prochozeném na horách jsem otevřel dveře malé horské hospůdky, ovanula mě vůně dřeva, guláše a deště. Venku se právě rozpršelo a turisté se schovávali pod přístřeškem. Sundal jsem promočenou bundu, rozhlédl se po téměř plné místnosti a všiml si jediného volného místa.
„Nevadí?“ zeptal se muže sedícího u stolu.
„Jasně, posaď se.“
Muž měl hustý tmavý plnovous, výrazné obočí a zpod rozepnuté flanelové košile vykukovalo tmavé ochlupení na hrudi. To se mi moc líbí.
„Co je?“ zeptal se neznámý.
„Nic… jen jsem si říkal, že vedle tebe vypadám jak oškubané kuře.“
Muž se rozesmál tak nahlas, až se několik hostů otočilo.
„To slyším poprvé. Já jsem Ondra.“
„Martin.“
Rozhovor začal nenápadně. Nejdřív počasí, pak turistické trasy, práce, oblíbené filmy a nakonec historky z cest. Čas utíkal rychleji, než oba čekali. Když hospoda zavírala, déšť lehce ustal.
„Mám hotel kousek odsud,“ řekl Ondra. „Ty taky?“
Ano, přikývl jsem.
Šli vedle sebe úzkou ulicí osvětlenou jen lampami. Ve vzduchu byla cítit mokrá tráva a jehličí. Občas se jejich ramena lehce dotkla. Ani jeden neuhnul.
„Víš,“ řekl jsem po chvíli, „když jsem si k tobě sedal, první, čeho jsem si všiml, nebyly oči.“
„Toho jsem si všiml.“
„Promiň.“
„Za co? Mně se zase líbilo, jak ses usmál.“
Na chvíli se zastavili.
„Takže moje první myšlenka byla… ten chlap má neuvěřitelně chlupaté předloktí.“
Ondra vyprskl smíchy.
„A moje byla: tenhle kluk má tak milý oči, že bych s ním klidně proseděl celý večer.“
Před hotelem nastalo krátké ticho.
„Víš, zítra ráno odjíždím,“ řekl Ondra.
„Já taky.“
Oba věděli, že některá setkání mají zvláštní kouzlo právě proto, že netrvají dlouho.
Martin udělal krok blíž.
„Můžu?“
Ondra jen přikývl.
Políbili se. Krátce, opatrně a s úsměvem, jako by se znali mnohem déle než několik hodin.
Zbytek noci jsme strávili spolu. Na pokoji za nimi tiše zaklaply dveře a svět kolem jako by na chvíli přestal existovat. Chvíli stáli proti sobě, usmívali se a ani jeden nespěchal. Natáhl jsem ruku a konečky prstů přejel po Ondrově předloktí.
„Tak jo... opravdu jsi tak chlupatý, jak jsem si myslel.“
Ondra se zasmál a přitáhl si ho blíž. „A vadí ti to?“
„Právě naopak.“
Následoval dlouhý polibek, pomalý a plný očekávání. Zbytek noci patřil jen jim. Mezi smíchem, tichými rozhovory a vzájemnou blízkostí se vytratily poslední rozpaky. Každý dotek působil přirozeně, jako by se znali mnohem déle než několik hodin. Déšť za oknem dál bubnoval do parapetu, zatímco oni zapomněli na čas i na svět venku.
Když nad ránem usnuli v pevném objetí, oba věděli, že některé okamžiky mají sílu zůstat v paměti mnohem déle než vztahy, které trvají roky.
Ráno se probudili do slunečného dne.
Na recepci se rozloučili bez velkých slibů.
„Tak ahoj, chlupáči,“ usmál jsem se.
„Ty taky… i když máš ještě co dohánět.“
Oba jsme se zasmáli a vydali se každý jiným směrem. Cestou jsem si uvědomil, že některé příběhy nemusí skončit společným životem, aby stály za zapamatování. Někdy stačí jediný večer, pár upřímných vět, jeden polibek a člověk, který vám připomene, že přitažlivost může začít úplně obyčejnou větou:
„Nevadí, když si přisednu?“
