Kapitola V: Souboj pohledů
V úterý přitvrzuji. Už žádné náhody. Když mě přijde zkontrolovat, neuhnu pohledem k monitoru. Podívám se mu přímo do očí. Je to příliš dlouhý kontakt, trvá o ty dvě tři vteřiny déle, než je mezi mistrem a podřízeným běžné. Vidím v jeho očích blesknout zmatek. Zorničky se mu rozšiřují. Stojí tam, slova mu zamrzají na rtech a já v tom mrazivém klidu sleduju, jak marně bojuje s nutností uhnout. Dostávám ho přesně tam, kde ho chci mít.
Kapitola VI: Prolomení obrany
Další den pokračuju na dálku. Stojím u své mašiny, on je na druhém konci haly. Jakmile se naše pohledy střetnou, neustoupím. Držím ten pohled tak dlouho, až to vnitřně nevydrží. Vidím ten zmatek – vnitřní napětí ho donutí se otočit a odejít do bezpečí své prosklené kanceláře. Vyhrávám další bitvu. Teď už ví, že se přede mnou neschová ani za sklem.
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
Líbí se vám tento příběh? Mám dál pokračovat v psaní dalších kapitol? Dejte mi vědět v komentářích! 👇 Tak mám pokračovat nebo ne?
