Kapitola VII: V doupěti mistra
Nenechávám ho vydechnout. Po chvíli jdu přímo za ním. Otevírám dveře kanceláře, zamykám na klíč a vidím ho tam – sedí na židli, zbavený vší své obvyklé mistrovské jistoty. Můj soustavný tlak ho rozebral víc než jakákoliv porucha na lince. Stojím v tichu té místnosti, opřu se o zamčené dveře a očima ho pomalu svlékám. Teď už nemá kam utéct. Já, seřizovač, co ví přesně, co chce, a on, mistr, kterému se před očima hroutí zábrany. Vidím, jak se mu pod montérkami zrychleně zvedá hrudník a jak mu pohled nechtěně sjíždí k mému rozkroku.
Kapitola VIII: Bod zlomu
Pomalým krokem přecházím místnost a zastavuju se těsně u něj. Beze slova položím ruku na jeho rameno a druhou mu zabořím do vlasů. Nakloním se k němu tak blízko, že cítí můj horký dech na krku. David ani nezvedne hlavu, ale cítím, jak se pod mou dlaní celé jeho tělo chvěje vzrušením. „Už nemusíš nic předstírat, Davide,“ zašeptám mu do ucha a sjedu dlaní z jeho ramene níže, až přes hrudník k pásku u kalhot. David těžce vydechne, zakloní hlavu a na vteřinu zavře oči. Ten chlap je na pokraji absolutního podlehnutí. Zajíždím mu rukou přímo pod montérky a nahmatávám tvrdou bouli v jeho prádle. Cítím, jak je sálavě horký. Už ho nemusím lámat. Teď si ho prostě vezmu.
(Všechny postavy a události v této povídce jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či místy je čistě náhodná.)
Pokračování příště...
Líbí se vám tento příběh? Mám dál pokračovat v psaní dalších kapitol? Dejte mi vědět v komentářích! 👇 Tak mám pokračovat nebo ne?
