Nekdo se diva

Zlato pojď!... slyším, jak mě plácá po zadku a blaženě vzdychá s každým přírazem. Klečím na posteli na čtyřech s obnaženými prsy visícími z úzkého krajkového pádla a podvazky někde nad pasem. Hrozně si to užívá. A já s ním. Miluju ho. Jeho nadšení, když mě vidí v této poloze. Nechápu to. Ani po téměř dvaceti letech ho to nepřestalo bavit. A za to ho taky miluju. Je to přeci jen už po těch letech trochu zažité. Ztratím se v mysli a zadívám se z okna. Naproti v domě vidím okno ve stejném podlaží se světlem za záclonou, je tam pološero a silueta muže. Cože?“ Někdo nás sleduje?! Nee… je to malé sídliště. Sakra. To ne… ale co už. Zadívám se pořádně. Přírazy mého muže a jeho plácání jdou na chvíli stranou. Zadívám se pořádně. Opravdu se hýbe záclona. Ten někdo si honí při pohledu na nás!? Pfff… nevím, zda všeho nechat hned nebo až za chvíli.. Mám husí kůži. A zároveň někde vzdáleně se vynoří vzrušení. Je to tu. Moje ego herečky všedního dne. Které se chce ukázat. Zvednu se na kolenou abych byla hezky vidět. Záclona se zavlní a vidím, jak se to dotyčnému líbí. Spokojeně si zas kleknu. Karel to kvituje a je ještě víc rozrajcovaný. Prsa mi málem rozmačkal. Ale baví mě to. Tisknu se k němu zadečkem a do análku mi vsunul prst. Líbí se mi to. Vím, že by tam chtěl být celý.. Otočím se a setřesu ho. Začnu se věnovat já jemu a na čumila zapomínám. Je jen můj muž. Když ho beru do pusy, zhluboka zalapá po dechu. Koupila jsem mu novou hračku. Malé didlo. Lehce přitlačím a vsunu ho na špičku. Zbystří a spokojeně se usměje. Pak už nechá, ať si s ním hraju. Baví mě předstírat obrácené role. Lehce ho protáhnu a přirazím pomalu až na konec. Vrní. Pomalu zrychluji a skloním se, abych ho vzala znovu do pusy. Prsa mi visí a houpají se v rytmu přírazů. Zadeček vystrkuji směrem k oknu. Vzpomenu si na čumila. Okem kouknu do okna. Nevidím nic. Jsem moc nízko. Trochu se zvednu. Ano. Je tam. Stále se dívá. Mám pocit, že ho slyším ve své hlavě. Nemám z něj strach. Je to někdo, kdo je velmi osamělý, ale není zlý. Za chvílí se můj muž dostává na vrchol. Vsunu si jeho mužství hluboko do krku, aby ani kapka nepadla nazmar. Je na vrcholu blaha. Když je spolykáno vše a na chvilku si zavrní, aby si oddechl, sedám si na jeho úsměv a on mě pomalu přejíždí jazykem. Vysává všechnu šťávu, která ze mě do té doby pod jeho dotykem vytekla. Musí ji vypít. Prostě protože to zbožňuje. Úplně se do ní zaboří. Pokaždý se mi zdá, že se u toho musí udusit. Ale nikdy se to nestane. To, jak ji jazykem prozkoumává, vylizuje každou skulinku a absolutně božsky ji laská, je neskutečný.
Ráno se probudím s myšlenkou na muže za záclonou. Kdo to asi je? Znám ho? Nemám ale čas to příliš dlouho řešit. Starosti dalšího dne mě pohltí a děj včerejší noci se pomalu stává minulostí.
Dny střídají jeden druhý a další rok se chýlí ke konci. Jako každý rok na výročí si s manželem dáme nějaké překvapení něco speciálního. Plníme si tak navzájem nevyslovené sny a tužby. Tedy občas je potřeba je vyslovit. Jinak hrozí, že je nikdo nezrealizuje. Není tomu ani tentokrát. Dnes je to trochu výjimečné. 20 let. To se neděje každý den.
Můj muž je úspěšný spokojený vyrovnaný a hlavně neskutečně přitažlivý muž. Jeho charizma by se dalo pytlovat a vyvážet jako národní poklad. Vloni slavil 45 narozeniny. Já je budu mít až za pár let. Ale.. není to špatný, když se dívám do zrcadla. Znám ho. Znám jeho touhy, přání. Dokonce i to, co mi nikdy neřekl. Nevím, zda to znáte, říká se tomu šestý smysl. Intuice. Telepatie. Občas ho slyším ve své hlavě. Neříkám mu to. Ale vím to. Vím přesně, co si myslí, na co se těší, po čem touží. Má to hold blbý. Nic mi nezatají. Na druhou stranu mu nemůžu nic vyčítat. Je mi tak oddaný, že vážně nemá co skrývat. Sama tomu nevěřím. Ani po těch letech jsem mu nepřišla na nic, čím by mě zklamal. A proto dnes bude výjimečný. Pro něj.
Má rád krajky. Trochu perverze a vždycky se mu líbilo mi dobývat území, které pro mě není zrovna příjemné otvírat. Myslím tím klasický anál. Nemám ho ráda. Nic moc mi to neříká. Ale jemu. On je po něm jako zdivočelý. Je jedno, zda útočí na mě nebo já dráždím jeho. Protože mi dělá radost ho vidět šílet vzrušením a blahem a protože navíc vím, že ho zrušuje představa přítomnosti jiného muže spolu se mnou.. mám pro něj nečekané.
Před časem jsem se seznámila s někým, kdo bydlí naproti v domě. Ano. Onen čumil před rokem za okem. Zvláštní, ale osud je nevyzpytatelný. Překvapí v nečekanou chvíli. S mužem máme malého psíka, je to fenka. Chodíme ho venčit do zdejšího parku, pejskaři se většinou znají a nebo nemají potíž se dát do řeči. Jednoho dne, když jsem venčila naší fenku, se u mě zastavil muž kolem čtyřicítky. Byl pohledný ale něčím zvláštní. „ Neměla byste chuť na kafe?“ ptá se. „ Ne. „ odpovídám. Naštvaná za troufalost neznámého muže. „Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Vídám vás s mužem v protějším domě…“ krve by se ve mně nedořezalo. To je On?“““
„No hmmm.. Dobrý den. To od Vás není zrovna zdvořilé očumovat ostatní, že?!“ Nechci se dát tak snadno, i když zoufale neumím poslat toho dotyčného do patřičných mezí. „Ne, to asi ne. Omlouvám se. Ale.. když vás tam vidím, mám obrovskou chuť se přidat. Znovu se omlouvám. Nemohu si pomoci Vám to neříct. Vy i Váš muž mě velmi přitahujete.“ Chvíli na něj zírám. Musím si to srovnat v hlavě, co jsem právě slyšela. Možná jsem právě našla někoho, kdo vypadá skvěle a zapadl by do naší trojky. Už delší dobu si s tou představou pohrávám. Můj muž by to uvítal. Chtěl by mě vidět s jiným mužem, kterého pak bude moct „ztrestat“ za to, že se mě dotkl, tím, že ho zprzní. Co teď? Bezděky se ohlédnu za fenkou. Ta jen v klidu očichává roh ulice. Otočím se k němu zpět. Dívá se na mě beze slova. Bez nátlaku. V jeho pohledu vidím dychtivost, úctu a něco, co si nechci domýšlet. Najednou slyším ve své hlavě jeho myšlenky. „Je tak krásná. Nemůžu jí nechat jít. Ztratit její pozornost. Líbí se mi tak moc. Představa, že mě její muž před ní šuká.. nedokážu ani domyslet dokonce.“ Lehce se oklepu. Zdálo se mi to?
Tiše se na sebe díváme. Ohlédnu se po psovi a chci odejít. Vezme mě za ruku a já se ohlédnu zpátky k němu. Nejde se mu nedívat do očí. Cítím pod jeho dotekem lehké chvění a vzrušení. „Nechoď. Prosím, řekni, že to taky chceš. Neublížím ti ani tvému muži. Chci být jen přítomen a užít si to s vámi. Promysli si to a klidně se ozvi. Třeba mi můžeš jen zamávat do okna. Přijdu kdykoliv. Umím se přizpůsobit.“ Vtiskne mi do ruky vizitku, pomalu se ke mně skloní a políbí mě na krk pod ucho. Lehce, sotva se dotkl mé kůže.. ale okamžitě vyvolal reakci v celém těle. Bradavky mi tuhnou a klín ožívá a chvěje se očekáváním dalších doteků. Poupě v klíně se nalilo a určitě změnilo barvu z růžové do temnější nachové… fantazie mi začíná pracovat a vytvářet obrazy plné dychtivých hladových polibků, doteků a hlavně naplněného klína jeho mužstvím… ze rtů mi uteče sten. Po tváři mu přelétne spokojený úsměv. Víc v tuto chvíli nežádal. Pro víc si nepřišel. Dostal víc, než v co doufal.
Skloní se, aby se rozloučil gestem z dob starých gentlemanů. Své rty přiblížil k mé ruce, kterou znovu chytí a políbí ji ale do dlaně. Teď už trochu víc důvěrně a déle. Jeho horký dech je elektrizující a moje tělo se probouzí v dychtivém očekávání dalších doteků. On se ale otočí a nechá kouzlo jeho polibku udělat své. Ví moc dobře, že méně je teď více. Čas hraje pro něj. Nechá mě, ať dojdu sama, tam kde mě chce mít, jak horký brambor pod pokličkou… a to se taky přesně začíná dít. On mezitím jen tiše odchází. Dívám se na něj, jak mizí za rohem a v ruce držím jeho vizitku. Trvá chvíli než se na ni podívám. Hm. Je to umělec. Pořádá výstavy a vernisáže. Jeho přítomnost visí ve vzduchu, jeho dotek stále cítím vypálený na své kůži.
Po příchodu domu jsem z manžela strhala všechny věci a dala si ho jako zákusek ještě v kuchyni. Miluju, když si mě posadí na kuchyňský stůl a tvrdě přiráží. Přidržuje mě za boky a kouše mě do prsou. Na chvilku jsem v mysli uviděla náš obraz očima pozorovatele z protějšího domu… musím uznat, že se mu nedivím. Je na nás krásná podívaná. Cítím, že vrcholu se zúčastníme všichni tři ve stejný moment. Synchronizace začíná. Jsme na stejné vlně, aniž by o tom Karel vůbec věděl. I on se umí navnímat do jiných lidí. Sice nemá dar jako já, ale jeho pragmatický úhel pohledu a mužská logika mě pomáhají vracet se nohama na zem. Je to skála. Můj přístav. Můj život.
Další dny se nesly v duchu navazování kontaktu a sledování. Stávala se z toho taková naše hra. Po každé, když mě zpozoroval, všeho nechal a čekal na povel, signál. Jeho nevtíravá oddanost a touha tichého služebníka mě pomalu přesvědčovaly a bořily všechny racionální úvahy o opatrnosti. Pomalu ale jistě jsem nabírala pocit klidu a důvěry. Dokonce jsem párkrát zahlédla obraz v jeho mysli, který jako by se mi tím snažil říct, že si svoji přítomnost v naší ložnici zaslouží. Že právě on je ten pravý. Jeho nestoudné touhy, fantazie a vášeň pro hru mě strhávají a začínám toužit po tom, co vidím. Párkrát se provokativně svlékám nebo hladím své tělo a vychutnávám si reakci, jakou to vyvolává za oknem v protějším domě a v jeho mysli. Láká mě a přitahuje čím dál tím víc.
Netrvalo mi dlouho než jsem se mu ozvala. Kafe dalo kafe a slovo dalo slovo. Máme plán. Těším se na něj, jak malá holka. Den D je tady.
„Zlato, co bys řekl tomu, kdybych se na chvíli vzdálila? Mám pro tebe překvapení. Musím pro něj dojít.“ Karel stojí v kuchyni a míchá večeři.
„Jasně. Mám jít s tebou?“
„Nene. To zvládnu sama. Buď na telefonu, dobře?“
S těmi slovy odcházím z bytu. Pod kabátem vše, co má rád. Krajkové body, punčošky, podpatky, masku na obličej, vyčesané vlasy, make-up a tělové třpytky a samozřejmě parfém, který by vystopoval i poslepu. Chtěla jsem to mít dnes opravdu extra. Prostě mám ráda romantiku.
Vyběhnu z domu a kráčím po chodníku k protějšímu domu. Vím, že na mě už čeká. Rudolf. Je mu 38. Je to vážně sympaťák s vyrýsovaným tělem. Za tu dobu, co se známe jsem o něm leccos zjistila, něco prozradil on sám. Je trochu zvláštní, asi jako každý umělec. Nikdy se nechce dlouze bavit o osobních věcech. Přišel o svoji lásku před lety a od té doby.. nemá to lehký. Co ale lehký má je okouzlit ženu. S jako šarmem a sexappealem by se vetřel do přízně každému. Vzpomínám si, jak se mi přiznával. „Víš Zuzko.. já vás pozoruji z okna, když se milujete. Nezatahujete a je tam krásně vidět. Je fakt radost se na vás dívat. Jak tě pokládá na postel. Jak tě svléká, klečí ti u nohou s hlavou ve tvém klíně. Jak opečovává každý kousek tvého nádherného těla. Závidím mu. Pokaždý. A pokaždý si to tam doma za oknem tiše dělám sám. Už jsem musel třikrát vyprat záclony. Uchechtne se a já taky.
Mám ráda pozornost mužů. Už dlouho si pohrávám s představou, že Rudolfa přivedu domů a budu se dívat na Karla. Jak strašně ho rajcuje představa, že mě má jiný muž. Pokaždé je vzrušený, když mi o tom jen vypráví, jak si to představuje. Ale nikdy mě do ničeho, co bych sama nechtěla, nenutil.
Zazvoním na zvonek. Okamžitě se ozve „Ano?“ „.. to jsem já“ odpovím. A trhavě dýchám. Je zima. Třesou se mi vzrušením trochu ruce. Za chvilku mi otvírá dveře. Je v rozevláté košili a v ruce drží klíče. Úsměv od ucha k uchu. „Je vše připravené?“ „Jistě. Od tebe mu pak zavolám. Zatím nic netuší.“ Taky se usměju. Jsem nervózní, zda můj plán vyjde. Ale věřím své intuici a naslouchám touze svého muže. Viděla jsem tu představu v jeho mysli tolikrát, tolikrát prožila jeho touhu to zažít a požitek i jen ze samotné představy, že jsem si jistá, že se mu překvapení bude líbit.
Když vejdeme k Rudolfovi do bytu, na chodbě mě políbí a pomůže mi z kabátku. Jeho obdivný pohled a spokojené zamručení, mluví za vše. Jeho mužství se rýsuje v kalhotech a jeho dech se prohlubuje.
Beru do ruky telefon a vytáčím Karlovo číslo. „Ano, zlato? Kdepak jsi? Zní trochu starostlivě. „Nic nic zlato. Víš, mám pro tebe dnes překvapení.. mohl bys jít do ložnice k oknu? Prosím.“ Slyším, jak jde bytem. Za okamžik ho vidím stát v okně. „Zlato, teď se podívej naproti do okna ve stejném podlaží“ … usmívám se. „Nelekej se prosím. Víš, už dlouho máš jedno velké přání a já se rozhodla ti ho dnes splnit.“ Slyším, jak zalapá po dechu a v hlavě vidím jeho dychtivý obraz, přesně ten, který chci vidět. Nemýlila jsem se. Těší se. Mám jeho důvěru. „Zlato… opravdu?“ bojí se, že se zklame a že jde o něco jiného.. ale pak se znovu zadívá na mě. Všimne si prádla a make-upu, který používám pro naše večery. Zmateně se rozhlédne po pokoji za mnou a evidentně hledá …Rudolfa. „Ano zlato. Je to ono. Pokud souhlasíš, pozvu k oknu i Rudolfa, co říkáš?“ ..ano prosím lásko. Chci se dívat. Ale jestli se k tobě nebude chovat s úctou“ nestihne doříct, když mu skočím do řeči. „Neboj lásko, vše bude v pořádku. Za moment se přesvědčíš sám.“
Rudolf mezitím přišel těsně ke mě. Dává Karlovi chvilku času, aby se rozhodl, zda mu obraz vyhovuje a ruku mi položil na rameno a druhou mě objal v pase.