Meziprostor v hlavě

Za běžného lidského fungování čas, lidé, okamžik plynou rychlostí světla. Jen občas pocítím stav tíhy, který mě připoutá k myšlence. Jako posledně...Nalévám pití na velké oslavě, zamotá se mi hlava a je to tam. Zkrácený nádech a výdech, sekundové ticho a slova hrající písničku Co tu dělám? Proč tu jsem?
Jako když jsem nedávno pohlédla do ohně. V něm se zračil pot, tma, stará postel, pomalu sálající teplo ze starých kamen kousek od hlavy. Co to je za vůni. Jeho pot, který cítím všude po těle. Zase na něm ležím a poslouchám tlukot jeho srdce. Zrovna odpočívá, po společném zoufalém pachtění se za uspokojením. Mělo to být naposledy. Věděl, že ji pošle pryč. Zatímco jeho tep značil klid, moje srdce bušilo. Chtěla jsem ten okamžik zaklít. Nikdy nemuset otevřít oči a nepohlédnout do okna, ve kterém zářící měsíc značil pokročilou noc...Čas odchodu. Slzy ho zastudily na prsou. Vzbuzují v něm touhu konejšit, uklidnit, hladit. Pohladil mě po tvářích, přitáhl mokré rty k polibku a rukou přejel přes křivku zad k oblému zadečku, na kterém se zastavil. Pod tím dotykem jsem se zachvěla. Je ti zima? zeptal se. Asi bych měl přiložit. Jemně mě odstrčil, vyklouzl a za moment jeho pružné tělo ozářilo žluté sálající světlo. Pod deku vklouzl studený vzduch neobývané místnosti. Počkej, zahřeju tě, a zase si mě k sobě přitiskl. Prosím, neplač. Tohle nejde. Zase jsem se chtěla pod ním svíjet, podruhé, klidně i potřetí. Ponořit se do něj. Chytla jsem za vlasy a přitáhla si jeho rty. Neprotestoval proti mému útoku na rty, na krk. Nehty jsem přejížděla po jeho hrudníku až ke klínu, kde jsem se záměrně vyhýbala přirození. Hezky pomalu...Co když bude chtít jít už teď? Masírovala jsem mu vnitřní stranu stehna a sem tam se dotkla jeho koulí. Báječná věc na hraní, pomalu jsem je promnula a dostala chuť si líznout. Nechal mě bez hnutí dělat si, co chci. Svezla jsem se pod dekou do jeho klína a svými rty pohladila ležícího ptáka. Špičkou jazyka jsem kmitala po uzdičce, která lačně vyzývala k ochutnání i celého žaludu. Když jsem ho nasála do úst, obkroužila jsem růžový vrchol a prozkoumala dírku. Miluju, když z ní dostanu první kapičky. Jak chutná celý? Od kořene až k vrcholu sladce. Pod jazykem cítím záhyby nabíhajícího údu, tep a vystupující žíly. Cukání, které mě přimělo k rychlejší akci, ponoření ptáka až do krku a nasátí . Přejetí po zubech a pohyby nahoru a dolů. Tekli mi všude sliny, smáčely mi ruce, kterými jsem mnula koule. Ale nenechal mě ho hned vykouřit, na šťávičku jsem si musela ještě počkat. Dech mu běžel zase jako zběsilý, prudce mě chytil za paže a vytáhl. Nechal mě ležet na zádech a sál zimou i vzrušením naběhlé bradavky. V kundičce mi brnělo a pysky se vlhkostí rozevíraly. Kolem tváří studený vzduch, na břiše a v klíně horko. On ležící mi mezi nohama. Otočil mě na záda a vlasy mi shrnul z krku, za který mě chytil. Schválně jsem se vypnula proti němu a nastavila mu prdelku s pulzující štěrbinou. Ostře jí projel dlaní, zabořil jeden prst, druhý...Ty už zase chceš? Nenechám tě čekat. Deku z nás nadobro odhodil do tmy a klekl si za mě. Přimáčkl mě do postele a roztahoval půlky. Přitom jsem se zachvěla a začala třást. Roztáhnutý análek a kundička dělalo své. Po kouscích do mě zasunul naběhlý klacek a prstem dráždil prdelku. Drtil ji víc a víc a přitom se jen pomalu se zabořoval celý do vagíny. Stehna mi stáhl postupně těsně k sobě, aby byl při zásunu celý obemknutý, nalehl mi na záda a šeptal do ucha, líbal krk a držel se v mých vlasech. Tělem mi projížděla elektrizující touha; bolest, škubání, nárazy jeho nářadíčka v mém podbřišku, mlaskání zpocených těl a tekoucí rozkrok stupňoval vzrušení. . Byl napnutý jako struna. Jen tempo bylo jednou trýznivě pomalé a podruhé rychlé, vedoucí k výstřiku. Chtěla jsem aby nepřestával a na druhou stranu chtěla konečné uspokojení. Snad moje výkřiky, nadávky, hlasité vzdychání ho podpořilo v ukončení toho božského trýznění. Za pár okamžiků ležel vedle mě, jeho hrudník stoupal nahoru a dolů. Oheň pomalu vyhasínal a v místnosti bylo najednou o to víc chladněji. Do ticha zaznělo...Už nebudu přikládat...Jak symbolické, že?
Jenže počkat, co to? To nejsem já. To je ona. Já se musím teď jít bavit s přáteli u stolu, kteří se tu dnes sešli...a přestat myslet...