Žárlivost

Nedávno jsem mluvila s jedním kamarádem o tom, že žárlí na svou partnerku. Tak jsem přemýšlela, co to vlastně je. Nejsem v principu žárlivý člověk, nepodezřívám, nepátrám, věřím. Přesto vím, co je to za pocit, ačkoliv jsem ho mockrát nezažila.

Nejčastěji se říká, že to má co dělat s "majetnictvím". Což je slovo z větší části pejorativní, ale ten kousek v něm je nejspíš v pořádku. Ne že by bylo správné chtít druhého vlastnit, ale takový ten pocit, že k sobě "patříme", tady bude asi ten malý průnik. Asi jde o to, jak kdo chápe "patříme k sobě", pokud to, že vím o každém kroku, kontroluju smsky a hlavně jsme jenom spolu a druhý nemá mít co potřebu trávit čas jakkoliv jinak než se mnou, tak tohle fakt ne, to je noční můra, ne láska.

Pak je to prý znakem nízkého sebevědomí. To dává smysl - bojím se, že nejsem pro druhého "dost dobrá", a tak mám neustálý strach, že mě opustí kvůli někomu jinému. Tahle žárlivost se mě moc netýká, ne že bych oplývala kdovíjakým sebevědomím, ale stačí pouhá logika - tahle žárlivost je nezdravá a navíc krutě sebesplňující, těžko si představit něco otravnějšího, než neustále podezřívajícího nebo vystresovaného partnera, který pořád řeší s kým se bavím nebo nebavím.

Ještě mě napadá jeden typ žárlivosti. Jde o činnost, která baví nás oba, chci to s druhým dělat, ale on to místo toho dělá s někým jiným. "TO" může být cokoliv, nemusí jít ani zdaleka jen o sex. Chci jít navštívit s partnerem Tokio, ale on tam jede s někým jiným. Chci s ním jít na hokejový zápas, ale on jde na hokej s někým jiným. Tohle by asi bolelo. Něco jiného je, když miluje jachtění, které mě nebaví a neláká - budu mít radost, když bude jachtařit s někým jiným, užije si to a mě k tomu nebude ani nutit, ani ve mně vyvolávat pocit viny, že s ním nechci trávit čas.

Tak v takových situacích bych cítila žárlivost já. Ne že bych v té situaci nikdy nebyla, ale není to nějak časté.

A co by vzbudilo žárlivost ve vás?