Poslední

Chtěla bych napsat, že už je to pryč. Že už si nepíšeme, že už nevzpomínám, že se mi nestýská. Že mi nechybí tvoje blízkost, tvoje orgasmy, náš sex, naše rozhovory, vtipy. Že si na tebe nevzpomenu desetkrát za den, že ti toho nepotřebuju tolik říct, že netoužím po tvý tělesný vůni, po tom bejt zachumlaná v tebou vonících peřinách, po tom nechat se pomilovat, ošukat, mazlit, hladit.
Chtěla bych napsat, že tvoje doteky jsou nahraditelný, že ty jsi nahraditelný. Že mám v životě dost a nepotřebuju víc. Že už jsem velká holka, která má svojí hrdost, která se nemusí ponižovat, která zná svojí hodnotu a nenechá si ubližovat. Chtěla bych napsat, že jsem v sobě objevila dosud nepoznanou sílu a odhodlání, že dokážu jít dál a neohlížet se, že dokážu žít pro sebe víc než pro druhý.
Chtěla bych napsat, že jsem si stejně uvědomila, že v jádru jsme od začátku byli dva úplně nekompatibilní lidi. Že jsem ti dávala víc, než sis vůbec zasloužil a že to nemám zapotřebí. Chtěla bych napsat, že všechny věci, co jsi o mně a mně říkal, mnou prošly a nezanechaly žádný stopy. Že na těch slovech, ani těch milejch, ani těch krutejch, nijak nelpím a nestavím na nich svoji hodnotu. Že nedopřávám tvýmu egu to zadostiučinění, že jsem další, která si po tobě už dobře nezašuká, jak jsi nepokorně a nestydatě prohlašoval.
Chtěla bych napsat, že jsi mi nic nevzal, ani nedal. Že jsi prostě byl a už nejsi.Tak moc bych chtěla. Tak co mi brání?