Kurz balení holek

Co má asi tak v hlavě chap, co má pár tejdnů do svatby? No v mým případě to bylo zaplatit si kurz balení holek. "???!!!" byla reakce mejch dvou kumpánů Vladimíra a Honzina, když jsem jim přiznal, že jsem to udělal. Vladimír na mě nastoupil s moralistickejma tirádama. Neužil jsem si jako mladej dost? Užil. Máme snad s Leňou málo sexu? Ne, dost, dík za voptání vole. Tak to vůbec nechápe. Honzin se věnoval pragmatickejm argumentům. Chci si užít ještě dokud nejsem v chomoutu? Klidně mě prej zajistěj návštěvu bordelu, jestli se chci takhle loučit se svobodu. Ne kluci, chápete to blbě. A pak se stočila diskuse k tomu, kolik mě ta sranda stála. Pětimístnou částku, v korunách. Stojí to za to? Nevím, ještě jsem to neabsolvoval. Mám vůbec na to vyhazovat takový prachy za takovou blbost? Sorry, vždycky jsem to chtěl, a vždycky mi bylo blbý do toho jít, teď je stejně blbej čas, jako kdykoli (a po svatbě by to bylo ještě blbější). A proč vlastně? Jasně, nějaký holky jsem měl ještě před Leňou. Ale nikdy se mi za život nestalo, že bych šel někam na akci, do baru, nebo třeba na pracovní cestu, co já vím, a sbalil tam holku, co já si vyberu. Jasně, o holky jsem neměl nikdy nouzi. Ale vždycky to šlo od nich. Když jsem pálil za spolužačkou na střední nebo na vejšce, v horším případě mě odpálkovala, v lepším mi dohodila kamarádku, co o mě stála. Ne nikdy jsem se nedostal do kalhotek holce, kterou jsem si sám vybral. Vybrala si ona. I Leňa. Není to o sexu, říkám. Je to o tom, že si dokážu, že nějakou dokážu ukecat do postele. Ego si to žádá. Chápete? Nechápali. Nechápali, že nechci nic platit, a už vůbec nechci, aby za mě platil někdo jinej. Nechápali, že Leňu vlastně ani nechci podvíst, že je to spíš o tom, že si dokážu, že to dokážu. Diskuse vedla nikam, zato jsme se celkem slušně picli. A kluci začali plánovat mojí rozlučku, a moc se mnou ve svejch velkejch plánech nedali brzit. Aspoň se teda zařekli, že těm svejm, vesměs kamarádkám Leni, to doma teda neprásknou.

Moralista Vladimír se v průběhu večera zdejchnul s jednou ze servírek (která samozřejmě není ani jeho první ani jeho druhou a současnou ženou), pragmatik Honzin zavolal své milované Sabině a ta nás v politováníhodném stavu rozvezla domů. A alespoň první kolo jejího vyptávání Honzin nepovolil, pak už nevím, už jsem Leně vysvětloval, proč jsme se tentokrát tak upravili. A život šel dál. Kurz se skládal z několika webinářů, co měly na konci test, až když člověk absolvoval dostatek bodů z kontrolních testů, mohl se přihlásit na živej kurz. Webináře i testy byly snadný. Takový povrchní kecy o psychologii, motivaci, ženským myšlení. Pár cvičení konverzace. Říkal jsem si, že měli kluci naprostou pravdu. Vyhozený prachy. Testy jsem zvládnul levou zadní, až na jeden všechny na první pokus. Odemkly se mi termíny seminářů. Přípravy svatby žraly v podstatě všechny víkendy a většinu volnýho času v týdnu, ale vymluvil jsem se na práci a odjel do Jeseníků na kurz "Akademie svádění".

S čím jsem naprosto nepočítal je, že na takovým kurzu budu jako pěst na oko. Bylo tam kolem dvaceti týpků včetně mě. Dobrou polovinu tvořili kluci kolem dvaceti, nejistý ucha, co jim pánbůh nenadělil ani na postavě, ani na kráse, ani na duchaplnosti. "Po kolikáté tu už jsi?" tahal ze mě Lubor, obtloustlý student střední v oboru IT s mulletem, za který by se nemusel stydět Jarda Jágr v devadesátém třetím. "Já jsem tu už potřetí, od minula už se mi podařilo jednu holku pozvat na večeři, a půjdeme, příští tejden!" pokračoval nadšeně aniž by čekal moji odpověď. Kromě mladejch uch beze špetky sebevědomí a důvodu proč by ho měli špetku mít, tu byli druhou půlku osazenstva tvořili evidentně třicátníci, co pořád žijou u maminky. Z nich se se mnou naštěstí do řeči nikdo nedal. Byl jsem tam, na prahu čtyřicítky, suverénně nejstarší. Vyhozený prachy, kluci měli pravdu.

Program zabíral páteční odpoledne, celou sobotu, a kus neděle. Vedl ho pán guru, co se jmenoval Karel. Dvě Ph.D. v oboru psychologie, jedno na Harvardu, pane jo. Můj vrstevník, od pohledu nesympatickej. Takovejm typům říkám "pan úspěšný". Nejde o to, že jsou úspěšní, všechna čest, někteří asi jo, ale "páni úspěšní" vám prostě svojí úspěšnost hážou do ksichtu jako by vám tam chrstali pivo. Tak moc smrdí úspěšností, až o jejich reálných úspěších člověk věru pochybuje. První tři hodiny pátečního programu mluvil hlavně o sobě. Jak je hustej. Kolik holek už dostal. Kterej trik zabírá na tuhle, kterej na tamtu. Pochopil jsem, o co jde. Nalít jsem predátorům. Krom toho, že jsem byl s náskokem nejstarší, jsem tam byl asi také jediný poprvé. A Karel evidentně sděloval jen plytký kecy, a věnoval se přesvědčování nejistejch capoňů, že když budou jeho kamarádi (tj. když mu budou dál platit), stanou se stejně cool jako on. Vlastně mi bylo líto těch kluků, co tam byli se mnou a mysleli si, že utratili prachy za něco smysluplnýho. Skoro mě jich bylo víc líto, než mejch prachů.

Už jsem vymýšlel plány, jak to zabalit. Pod jakou výmluvou (usadil jsem se na průjmu, to nikdo kontrolovat nebude) se zdekovat ze "semináře" a vyrazit domů za Leňou s tím, že služebka odpadla. Jenže pak... Já vlastně nevěděl, co pořádně dělá, prý něco v HR (říkal Honzin, kterej ví evidentně prd). No, jako figurantka, se kterou si chlapci, tedy včetně mě, měli zkoušet konverzaci se na pódiu (ano Karel, jako muž z lidu přednášel z pódia) vyskytla Sabina. Honzinova Sabina. Zanořoval jsem hlavu do papíru a snažil se do co největších podrobností studovat program celého semináře a vymýšlet plán útěku hodný Sylvestera Stalloneho, jenže už bylo pozdě její pohled jsem naprosto jasně cítil na sobě. Poznala mě. Do Prčic. Aby toho nebylo málo, pro "konverzační cvičení" mě na pódium zavolal Karel.

Po deseti minutách na podiu, kdy jsem nebyl schopen vykoktat jedinou větu s podmětem a přísudkem a topil se v Sabčiných pobavených černých očích, zhodnotil Karel můj výkon: "Je vidět, že tady Dejv (nenávidím, když mi někdo říká Dejv) je tu poprvé. Hlavu vzhůru! Vidíme, co je tvůj problém a ty na něm můžeš pracovat. Příště budeš o moc lepší, všichni to tu víme. Lubore, pojď Dejvovi ukázat, o čem to je." Z pódia jsem běžel rovnou na záchod. A tam jsem zvracel. A zvracel. Trvalo čtvrt hodiny, než jsem se dostal jakžtakž do cajku. Je to v řiti. Ví to Sabina, a to je krok od toho, aby to věděla Leňa. Takže jsem nevyhodil jenom prachy za tuhle přiblblou pitomost, ale i za oblek, Leniny svatební šaty, prsteny, rekonstrukci baráku,... všechno v čudu. Musel jsem si rovnat myšlenky. Vymýšlet nějaký plán nemělo smysl. V zásadě zbývalo jediný. Doufat, že to Sabča nevyzvoní Leni mobilem ještě předtím, než s ní stihnu promluvit, zkusit si s ní pak promluvit, a nějak to ukecat. Doufal jsem, že Honzin nemá ani tušení, co tu dělá, na to bych to mohl zkusit uhrát. Takový to, ty máš tajemství, já mám tajemství...

Upřímně. Do večeře vůbec nevím, co se dělo. Pochopil jsem, že má na mě Karel nějaké narážky, většina se smála, ale já byl duchem jinde. Večeře mi pomohla. Srovnala hladiny cukru v krvi po té šavli, doplnil jsem tekutiny a začalo mi to aspoň na chvilku myslet jasně. Po večeři byl v plánu nácvik tance. Sabča měla tančit ploužáka s náma všema na střídačku a pak rozebrat, kdo s ní konverzoval dobře, kdo blbě kdo by jí měl šanci sbalit, a kdo ne. No fajn, tohle byla první jakás takás šance přežít tenhle průšvih. "Tebe jsem tu teda nečekala." zašeptala mi do ucha Sabča hned, jak na nás přišla řada. "Nemáte nějaký seznamy účastníků, nebo co..." zmohl jsem se na odpověď. Jasně, že mají, jenže ona je tu jen záskok. Normálně opravdu dělá v HR firmě, co se specializuje na psychologické konzultantství v personalistice. Karel a jeho kurzy pro lůzry jsou jen takovej spin off. Normálně sem jezdí kolegyně, ale ta onemocněla, tak to vzala za ní. Už tu takhle párkrát byla. Honzin samozřejmě neví, o co jde, řekla mu, že musí na víkend na seminář (šikovná holka, nelhala, ale pravdu taky neřekla). Ptal jsem se, zda je Karel opravdu psycholog. Je, i když je to idiot, to, co říká, že má vystudovaný, opravdu má. K pořádný práci by ho nepustili, není dobrej. Ale tenhle jeho projekt dobře vydělává, tak to vedení podporuje. No jo, peníze nesmrděj. Ale chápu ji, má své nadřízené, jako každej.

"Dejve, Dejve, Dejve..." vytrhl nás z konverzace mikrofonový řev Karla Ph.D. et Ph.D. "... na pódiu se tváříš, jako když neumíš do pěti počítat, a tady nám okupuješ slečnu Sabinu, jako by byla jen tvoje. Pánové, a to je upozornění pro vás pro všechny, slečna Sabina je tu jenom jako figurantka, je to školená psycholožka, která vám může pomoct dostávat slečny do postele. Ale triky, co vás tu naučím, na ní nezkoušejte, slečna Sabina je tabu! Je to jen figurantka, naostro, haha, si to zkoušejte až po semináři." Zachytil jsem lehce nenávistný pohled Karla a mimoděk jsem se podíval na Sabinin levý prsteník. Nojo, je tady za slečnu. Zachytil jsem její pohled. Omluvný, vyděšený, ztrapněný? Přepustil jsem Sabinu Jardovi, což je zhmotněná odpověď na to, jak bude vypadat Lubor, když Karlovy triky nezaberou a on zůstane matce na krku do třiatřiceti. A začne plešatět.

Po nácviku taneční konverzace přišel rozbor. A já začínal být víc a víc v klidu. Tomáš pořád zadrhává, když se začíná ptát na osobní věci, měl by více trénovat nenucenost takových otázek. Lubor by si měl uvědomit, že pokud nemá, co říct, sprostý vtip opravdu není to, čím ticho zaplnit, alespoň ne napoprvé. Jarda by se k dámě neměl tolik tisknout, zvlášť když má erekci, jasně, některé z nich to může lákat, ale obecně by měl alespoň předstírat, že je mu to trapné, nebo tím většinu dívek vyděsí. A tak to šlo dál a dál. Karel se snažil stáčet řeč na měl, Sabča to vždycky obratně zamluvila. "Co Dejv? Taky měl neobratné narážky." "Dejv má specifický styl konverzace, když zapracuje na jeho silných stránkách, může být velmi úspěšný, to samé Michal, jen by ses měl vyhnout parazitickým slovům, za každým třetím říkáš "jako"." a tak to šlo pořád. Skoro jsem si říkal, že byl Karel zvědavý, jak to, že jsem si měl se Sabčou toho tolik, co říct, ale bylo vidět, že je zkušená psycholožka, vždycky mu z toho vyklouzla.

Následovala volná zábava. Karel objednal všem pití "na účet kurzu" (tj. už jsme si ho zaplatili), shlukl kolem sebe hlouček frekventantů a začal jim vyprávět, co v Americe, a v Brazílii, kde snad chvíli žil. Jak se balí holky v Austrálii... Sabča zatím seděla na baru a usrkávala dvojku vína. Když jsem jí tak viděl, skoro jsem Honzinovi, ajťákovi, co by dopadl jako Jarda, kdyby ho Sabča neklofla, záviděl. Už jí je přes třicet, ale tipovali byste jí max. 25. Hotová žena, ale krásná, kudrnaté černé vlasy, černé temné oči, jako mají Gruzínky, nebo Romky, což, pokud vím, ani jedno není. A k tomu alabastrově bílá pleť. Trošku širší pánev, pravda, ale poctivej zadek je na holce krásnej, když ho umí nosit. A když z něj lezou fakt dlouhý nohy. A přitom trup takovej útlej, prsa menší, ale k ní by se větší nehodila. A řek jsem, že je pihatá? No jo, krásně pihatá, to je to, co jí dělá výrazně mladší. "Dejve, Dejve, Dejve, slečna Sabina je tabu!" zní mi v hlavě Karlův hlas. Otočím se, ale Karel je příliš zabranej do vyprávění o svých milostných úspěších. Není on nakonec buzna? No nepřekvapilo by mě to. Každopádně bych tu neměl stát jako kůl v plotě a slintat nad manželkou kamaráda, i když ani ona nemá čistý svědomí. A předstírat obdiv ke Karlovi by mi asi nešlo. Koneckonců, co bych byl za gentlemana, kdybych Sabče nedělal aspoň chvilku společnost. Sranda, že je tu celej kurz budoucích odborníků na ženskou duši, a nikdo z nich neprojeví zájem o jedninou ženskou, co tu je. A jakou!

"Ne vážně, ocenil bych, kdyby se o tomhle Leňa do nejdelší smrti nedozvěděla." rozhodl jsem se otevřít konverzaci tím, co jsem měl na srdci, když jsem se svým pivem k Sabče přisedl. Jako odpověď se usmála: "Myslíš, že bych nějak moc toužila po tom, aby se Honzin dozvěděl, na jakým jsem byla semináři a v jaký roli?". "Honzin by tě neopustil, ani kdyby tě našel v posteli támhle s Karlem... Ale kdyby se tohle dozvěděla Leňa, tak jsem namydlenej..." sázel jsem dál na upřímnost. "S Karlem..." rozesmála se, "měla bych se urazit, že si to o mě vůbec myslíš...". "Vždyť přece sbalí každou, které se mu zachce..." odpověděl jsem s úsměvem. "Ne vážně..." zvážněla, "co tady vůbec děláš? Chvíli jsem si myslela, že tě sem vyslal Honzin, protože něco tušil. Adresu hotelu jsem mu dala, s trochou googlení se mohl dozvědět, co se tu v tuto dobu koná..." Ne, Honzin opravdu není ten typ, co si ověřuje, co mu Sabča říká, na tom jsme se shodli. Jsem tu opravdu jako frekventant, vyprávěl jsem jí, co jsem předtím vyprávěl jejímu manželovi a Vladimírovi. A poprvé jsem asi našel někoho, kdo mi trochu rozumí. "Abych pravdu řekla, mám podobnej problém," komentovala to poté, co dostala druhou dvojku vína. "???" zeptal jsem se beze slov. "Jenom naopak," pokračovala, "všechny chlapi, se kterýma jsem něco měla, jsem si vybrala..." To vážně není to samé, oponoval jsem. Ona, klidně mohla jít kam chtěla. Do baru, na diskotéku, nebo, co já vím, na autobusový nádraží, a nechat se sbalit od prvního, co projeví zájem. "Ale takhle to přece není," oponovala Sabina, "to není o tom, jít s každým jako šlapka, je to o tom, nechat se sbalit." "Jakej je v tom rozdíl?" řekl jsem, protože jsem nic nechápal. "Ach jo, nejsi ty náhodou chlap?" položila řečnickou otázku, "rozdíl je v tom, že chlap nabízí a chce jenom tělo. My holky neumíme dávat jenom tělo. Teda některý z nás uměj, ale o tom nemluvím. Když holka chce, aby jí chlap sbalil, chce aby sbalil jí, ne její kozy, a zadnici a... no však víš... Máš pravdu, můžu se posadit do baru a čekat, až přijde támhle Karel a bude mi valit klíny do hlavy tak dlouho, dokud se nad ním nesmiluju a neroztáhnu mu někde v ústraní nohy. Ale to by mě taky mohl vzít po hlavě kyjem a zatáhnout do jeskyně. A proč to moderní chlapi nedělají, je proto, že my ženy jsme to jaksi nechtěly. Říkám si, že to, že jsme tak komplikované a vybíravé vlastně nějak souvisí s tím, že je lidstvo inteligentní, primitivy jsme k sobě nepustily a tak se moc nemnožej..." "...a proto je svět plnej ňoumů, jako já, kterýho musí ženská do postele dostrkat, pokud ho chce." dokončil jsem její větu. "Tak přeci jen nejsi tak marnej, začínáš chápat základy," usmála se.

Měli jsme ještě po dvou drincích oba. Poprvé v životě jsem dostal lekci o tom, jak balit holky. A důrazné doporučení, že to můžu předvést Leně, až se vrátím domů, že to potěší i od chlapa, se kterým holka dlouho žije. Začali jsme se u baru dotýkat. Bezděčně. Asi jsem začal já. Mluvila o tom, že nenápadné doteky v nepřerušené konverzaci jsou dobrý trik. Hlavně ne přímočaře, ale ani příliš upejpavě. Trochu jsem si to na ní zkoušel. Chválila mi techniku. Hlouček svědků Karlových se pomalu rozpadal a Karel, nemaje vděčné publikum se uchýlil k nám na bar. A začal hučet do Sabiny. Poznal jsem, že nemá šanci, tolik už mě naučila. Snažil se být neodbytný a asertivní, ale především byl opilý, po půl hodině to vzdal a šel si uraženě lehnout. Se Sabinou jsme se shodli na krátké procházce před spaním. Alkohol dělal své a trocha čerstvého vzduchu se zdála jako dobrá prevence zítřejší kocoviny. Navíc byla vlahá noc pozdního jara, tak proč ne. Kolem hotelu vedly osvětlené cesty, povídali jsme si a procházeli se. Pak jsme zašli do přítmí v prostoru za hotelem. A začali jsme se líbat. "Možná bysme neměli..." vyřkla v přestávce Sabina myšlenky nás obou. Ale museli jsme. Moje ruka putovala pod její sukni na silonkami pokryté hýždě. Silonky měly pás proklatě vysoko, dlouho jsem se rukou dobýval pod ně. Laškovně se ke mě otočila zády a opřela se rukama o strom. Pochopil jsem hned, v pokleku jsem jí vyhrnul sukni a stáhnul silonky někam ke kolenům. Měla tanga, ta nepřekážela. Ale než jsem se já vyprostil z kalhot, chvíli to trvalo. Probleskla mě myšlenka, kdy jsme se s Leňou naposled na sebe takhle vrhli, ale hned jsem jí zaplašil, teď nebudu myslet na svoji nastávající, teď ne. Vstoupil jsem do ní rychle, tvrdě a zbrkle. Ale moc to nevadilo, vlhká byla dost. Co vadilo víc, že do dvou minut bylo po všem a plnil jsem jí svojí dávkou. Komentovala to pouze úsměvem. "Tak ti gratuluju, sbalil jsi holku," řekla na cestě zpátky. "Pokud to tak je, tak ses konečně nechala někým sbalit," opáčil jsem na stejnou notu.

Automaticky jsme oba zamířili do jejího pokoje. Jako instruktorka-figurantka ho měla větší než my frekventanti, navíc s manželskou postelí. Nejdřív jsme šli do sprchy a smyli ze sebe (zejména z ní) naši procházku. Sprchový kout byl ale malý, soulož v něm byla značně nepohodlná. Chvíli jsem jí lízal, ale musela mít nohu v hodně nepřirozené pozici a evidentně jí to vadilo. Chvilku mi pokouřila, ale já to tak nechtěl, tak jsme se přesunuli do postele. Napodruhé jsem se také udělal před ní a v misionáři jsem jí zkropil bříško. Vzpomněl jsem si, že se s Honzou snaží o špunta, tak jsem nechtěl riskovat napodruhé, když už napoprvé průšvih nastal. Nenaštvala se, chvíli jsme se hladili a ona si se mnou hrála, až jsem dosáhl znovu plné erekce. Panečku třikrát za noc, kdy tohle bylo naposled. Třetí soulož už se dala nazvat milování. Konečně jsem jí uspokojil, dokonce dvakrát, což mě vyhecovalo natolik, že jsem to do ní zase pustil. No jo, stárnu a vycházím ze cviku. Ale nevyčítala mi to ani náznakem.

Usli jsme spolu v náručí. Probudil jsem se ještě za tmy, potichu jsem od ní odešel a vytratil se do svého pokoje, kde jsem si bleskově sbalil naložil jsem auto a ještě před budíčkem, který byl v 7, jsem vyrazil domů. Na jeden víkend jsem toho už natropil dost. Leňa byla ráda, když jsem jí řekl, že jsem se po dni z pracovní cesty vymluvil, abych uháněl za ní. Udělali jsme si krásnou sobotu a neděli. Pomilovali jsme se v kabince obchodního centra, na procházce v parku (večer) a párkrát i v posteli. Vždycky říkala, že právě ten víkend otěhotněla.

A co bylo dál? Vzali jsme se, samozřejmě. S Leňou. Rozlučka se svobodou byla u Honzina doma. Honzin odpadl asi v 10, Vladimír se zdejchnul s prostitutkou, co mi opravdu objednali, a já od půlnoci do dvou pígloval Honzinovu ženu u nich v koupelně. A o svatební noci mi Leňa ukázala test se dvěma čárkama. Se Sabinou se občas vídáme. Nějak s tím neumíme přestat. Naštěstí ona neotěhotněla, i když s Honzinem se pořád o špunta snažej. Aby měla naše Ema kamarádku, prý, možná bude o hodně mladší, Emě už budou 4. A já můžu umřít s pocitem, že jsem alespoň jednu holku sbalil. Chápu není to bůhvíjaký příběh, ale je to tak, jak to je.