Kapitola II Do prázdna

Doporučuji si přečíst kapitolu I Počátke před čtením této.
Hudební doprovod: Thomas Newman: Road to Chicago (Road to Perdition soundtrack)

Šeď posledních dnů, i když jsou podzimní a deštivé mi trochu vybarvuje jeden muž. Muž, kterého jsem potkala náhodou ve snaze se podělit s někým o své životní trápení a bolest. Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu až sem a budu chtít udělat to, čehož chci, abys byl či byla svědkem.

Začalo to přečtením jeho inzerátu, ve kterém stálo: Chceš zase žít?! Vymanit se z katatonie všedních dnů?! Odpověz prostě: Chci zase žít! Inzerát mě upoutal a já mu napsala to, co jsem ve skrytu mé duše opět chtěla a to, zase žít! Odpověď přišla záhy. Pokud chceš skutečně žít, pošli mi své telefonní číslo. Číslo jsem tedy poslala. V zápětí mi přišla zpráva: Pokud chceš zase žít, zavolej mi a pověz mi, proč nežiješ! Nebudu ti odpovídat, chci to jen slyšet.

Přišlo mi to velmi zvláštní, seděla jsem v kanceláři jako otupělá, nevěděla jsem, jestli je to žert či hra. Cestou domů jsem sledovala obličeje lidí sedících v tramvaji a přemýšlela nad tím, co mi napsal.

Chci žít, chci! Nechci už dál přežívat!

Najednou jsem se ocitla před dveřmi našeho bytu, klasické, opět mi cesta z práce splynula a já přestala vnímat. Hledám klíče, odemykám, svlékám se, chodím v tom prázdném bytě jen v černém spodním prádle a podvazkových punčochách, které drží podvazkový pás. Zamířila jsem rovnou k vinotéce, otevřela si láhev červeného, nalila a sedla si do velkého křesla, které objalo mé téměř nahé tělo. To křeslo je takový můj přístav klidu. Doušek po doušku upíjím ze sklenky víno a dívám se na věčně černý display mého telefonu, no a v tom jsem dostala odvahu! Zavolám! Beru telefon do ruky, vytáčím. To zvonění se mi zdálo nekonečné, sakra! Někdo to na druhé straně zvedl. V ten okamžik jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku, napila jsem se, dodala si odvahy! Dobrý večer, je tam někdo? A ticho… Vážně nic neříká. Hlavou se mi honí slova proč, skara proč, je to tak težký začít mluvit o svým příšerným životě? Uslyšela jsem jeho dech.. Najednou to ze mě spadlo a já mu pomalu odvyprávěla ten samý příběh, který už znáš.

Pokládám telefon, po tvářích mi stékají slzy, sklenice vína je prázdná, jdu do sprchy se pokusit ze sebe smýt tu šeď, která ke mně tak přilnula.

Ležím sama v posteli, přemýšlím, usínám. Ráno mě budí zpráva. Ano, ty potřebuješ znovu začít žít! Dnes večer mi opět zavoláš a povíš mi, proč chceš zase žít.

Den v práci uběhl stejně rychle, jako ubíhaly ty ostatní a já zase seděla v tramvaji kmitající očima po jiných ženách, přemýšlejíce kam jedou, netrápí se také jako já? Čeká na ně někdo? Opět stojím před dveřmi bytu a hledám klíče. Dveře se za mnou zaklapnou a dnes se svlékám celá. Pozoruji sama sebe v zrcadle stejně tak, jak bych chtěla, aby se na mě díval ten muž na druhé straně. Ví, kdo jsem, ví že nežiju a já se rozhodla, že před ním dnes budu úplně nahá a povím mu, proč chci žít! Sklenka vína, křeslo, telefon, vyzvání, někdo to zvedá.

Dobrý večer, děkuji, že jste mě vyslechl, chci Vám tedy dnes povědět, proč chci zase žít. Chci zase cítit něhu, vášeň, radost, ale i bolest, tu osvobozující bolest, která zmírní tu bolest v mém srdci, která je v něm a bude tam už napořád. Chci, aby se mě někdo dotýkal, hladil, líbal, poslouchal. Chci zase pro někoho žít. Chci milovat a chci aby někdo miloval mě.

Obývacím pokojem se rozprostřelo ticho, nevím proč, ale celá tahle situace mě velmi vzrušila, levou rukou si hraji s chloupky ve svém klíně a poslouchám jeho dech, začínám si hladit levé ňadro a štípu se do bradavky, syknu. Kloužu rukou zpět do svého klína, který je vlhký a rozpálený, těžkne mi dech. Mezi zuby si tisknu spodní ret. Proboha, po takové době, po tolika letech se sama sebe dotýkám. Proletí mi hlavou.. Stále slyším jeho dech, můj se zrychluje, klín mi pod náporem prstů začne škubat a kolena se chvět. Vzdychám, tlačím si ruku do klína, pokládám telefon. Přesouvám se do sprchy ze sebe tentokrát smýt tenhle hřích.

Stojím ve sprše, pramínky vody stékají po mém těle a stékají se v jednu řeku přímo v mém klíně, proud té vody mi hladí poštěváček tak něžně.. Zakláním se, voda zkrápí má ňadra a já si tu proudící tekutinu užívám, začínám myslet jen na další výbuch slasti, rukou mířím do klína, prsty zajíždím mezi pysky a tentokrát s nimi vjedu i dovnitř, po chvíli přichází další orgasmus, podlamují se mi kolena, musím si sednout! Opřela jsem se o mramorové obložení, které bylo příšerně chladné, pustila jsem tedy více horké vody a snažila se uklidnit. Tekly mi slzy, které v mžiku odplavila horká voda, byly to slzy smutku, bolesti, blaha? Nevím.. Cítila jsem jako by se mi zlehka ulevilo.. Zastavuji vodu, balím se do županu, mizím v ložnici, usínám jak jinak než sama..

Ráno mě budí zpráva: Pokud skutečně chceš žít, tak do tebe vdechnu život! Chceš? Odepsala jsem že chci! Přišla mi odpověď: Pozítří a to tedy v tento pátek buď na náměstí Svornosti, přímo u obelisku, v 19 hodin..

Je pátek, lehce po 18 hodině, já tu stále sedím v podvazcích a líčím se.. Vklouzávám do šatů, beru si perlový náhrdelník, je tu TAXI, beru si rudý kabátek, zamykám, běžím dolu, sedím v TAXI, přijíždím na náměstí, za 5 minut 19 hodin..

Přesně v 19 hodin přijde zpráva: U chodníku zastaví černý vůz, řidič vystoupí a otevře ti, na nic se ho neptej, má zakázáno s tebou komunikovat. Jak napsal, tak se stalo, u obrubníku zastavil černý Mercedes Benz, vystoupil muž v obleku a otevřel dveře. Přistoupila jsem k vozu, podal mi grafitově černou kartičku s vyraženým zlatým písmem. Ničeho se neobávej a nastup prosím. Sedím ve voze, řidič za mnou zavírá dveře, vyrážíme do neznáma. Cítím strach i vzrušení. Co se bude dít? Celá tahle situace je velmi zvláštní, pozoruji z okna noční Paříž, blížíme se k zácpě, v tom se rozblikala modrá světla, rozhlížím se, nic nevidím, najednou se před námi začíná rozestupovat hustá doprava a já si uvědomuji, že se rozestupují kvůli nám, připadám si výjimečně.

Kam pak asi Elenu veze?

Pokračování?