Desetiboj - jezdecký bič

23.4.2019 Author: Leo_Sacher 0 comment

Pokračování https://www.amateri.com/cs/story/5623/desetiboj-zaciname-fackami

Dozorkyně mě spoutaného odvádí na další stanoviště. Informuje mě při tom, že další disciplínou je jezdecký bič a že exekuci na mně provede ona osobně, protože madam se chce pouze dívat. No, lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi nelíbila představa posunout se o kousek dál s touhle ledově půvabnou, stroze odměřenou a na slovo skoupou mladou dámou se stopou šmrncovního jihoslovanského přízvuku v angličtině, která mne původně měla jen tahat za krk na vodítku z místa na místo, tam mě k něčemu připoutat a přenechat veškerou zábavu jiným. Takže jsem se za chůze začal až trochu očividně těšit. Ona si toho všímá. Zastaví, přitiskne mě zády ke kamenné stěně chodby, chytí mě jednou rukou za obojek a druhou za ptáka. Chvíli mě probodává zlým pohledem, svůj obličej pár centimetrů od mého, a pak se z ničeho nic vášnivě přisaje k mým rtům. Jazykem si probíjí cestu dovnitř. V pěsti třímá můj ocas, své koleno tlačí do mého rozkroku.

Za krátko už mě zase táhne dál potemnělou chodbou, jako by k ničemu nedošlo.

Po několika schodech za těžkými dveřmi vstupujeme do stísněné kobky osvětlené několika svícemi. U zadní stěny stojí křeslo, na kamenném kvádru uprostřed místnosti kovová konstrukce. Má dozorkyně mi pokynula rukou. Vylezl jsem nahoru a klekl si na všechny čtyři. Konstrukci jsem měl pod sebou. Má dozorkyně mě připoutala řemeny. Mohu hýbat pouze hlavou, nohama od kotníků dolů a rukama od zápěstí. Stoupla si za mne. Několik minut uplynulo, než se otevřely dveře a někdo sestoupil za námi.

Přímo proti mně se do křesla pohodlně usadila budoucí svědkyně mého bití. Nohu přehodila přes druhou, ruce složila do klína. Sdělila mi, že se chce po celou dobu exekuce dívat přímo do mých očí. Těší ji číst z očí mučeného muže jeho pocity, odhadovat míru bolesti, kterou právě prožívá. Přeje si, abych s ní neustále udržoval oční kontakt. Mám prý zakázáno po celou dobu odvracet pohled od ní nebo dokonce zavírat oči.

Nechala mne nějakou dobu s tou představou pracovat, než pokynula mé dozorkyni, že začneme. Požádala ji, aby mi pro začátek dala padesát ran na zahřátí. Dozorkyně s výpraskem začala dříve, než stačila madam dokončit větu. Trochu mě to překvapilo, ale oči jsem udržel otevřené. Madam mne na vzdálenost necelého metru se zájmem pozorovala.

"Dobře. Dalších padesát, prosím. Přitlačte." To se ještě dalo vydržet. Zaznamenal jsem neklidné pohyby rukou madam, začala si třít hřbet jedné ruky dlaní druhé. "Pokračujte. Dejte mu deset ran vší silou." Začal jsem jednotlivé rány prodýchávat. Madam naklonila hlavu poněkud vpřed a zkrátila tak vzdálenost mezi námi. Je maximálně soustředěná, všímám si. Kdyby tu začalo hořet, nevšimne si toho.

Deset ran vší silou bylo... deset ran vší silou. Dost mi pomáhalo, že jsem je dostal od té dívky, která se před chvílí tak neomaleně vysápala na piedestal mých aktuálních erotických bohyň, takže mně výprask od ní poměrně dost vzrušoval. Jenže deset ran vší silou...

"Nedovolila jsem ti zavírat oči. Máš se neustále dívat na mě. Pokazils to," vyčetla mi. "Ještě jednou. Chci nějaké slzy." Moje dozorkyně se snažila vyhovět. Slyšel jsem, jak heká námahou při každé ráně. Takovou bolest jsem od jezdeckého biče ještě nezažil. Skučel jsem a valil oči, abych je nemusel zavřít. Odpočítal jsem desátou ránu. "Pokračujte. Dál." Má dozorkyně se nenechala prosit. Neklidné ruce madam začaly kmitat v jejím klíně, od soustředění jí samotné začaly slzet oči. Byla vzrušená. Dýchala povrchně a rychle. Růžověla v tváři. "Dál. Ještě. Mlaťte ho. Silněji. Ještě." Začala kousek před mým obličejem masturbovat, zatímco mne dozorkyně bezmocného dál silněji a silněji tloukla svým jezdeckým bičem. Uvědomoval jsem si, že křičím. Pořád jsem zíral do jejích očí. Její pohled ztrácel ostrost. Teď už se dívala skrz mě. A nepřestávala polohlasem instruovat dozorkyni. "Přidejte. Silněji. Ať křičí. Tak. Ještě víc. Chci cítit krev."

Ztrácel jsem vědomí bolestí, zatímco ona ho ztrácela vzrušením. Dozorkyně do mě bez přestání bušila. Měla nevídanou fyzičku. A velkou sílu. Kdykoli jsem si tu situaci přes obrovskou bolest vybavil, zajistilo mi to další porci endorfinů. Tak trochu jsem si to užíval. Ignoroval jsem madam svíjející se přede mnou v orgasmech a soustředil svou mysl na svou trýznitelku.

Rozsvítilo se světlo na stropě. Náš čas vypršel. Madam si utřela slzy, vstala, upravila se, a spěšně nás opustila. Dveře se za ní zavřely. Cítil jsem, jak pokožka mého zadku lupe jak rozpálené pláty kamen.

"Teď tady nikdo není a ty máš jedno kolo pauzu," přervala má dozorkyně napjaté ticho, které nás obklopilo poté, co jsme osaměli. Snad jsem i koutkem oka zahlédl, jak se rozmachuje k ráně. Přikývl jsem, nakolik mi pouta dovolila. Zavřel jsem oči.

Voting

User comments

Please log in to add a comment.