Když dojdou náboje....

Předpokládám, že si tím prošel každý. Do něčeho se zapálíte, hrozně vás to baví, ale postupem času nadšení začne opadat, i když to máte rádi. Najedete na vlnu stereotypu a místo ostrých nábojů máte v zásobníku slepé.

Je to tak i ve vztahu. Určitě jste poznali tu první zamilovanost. Kdy jste na milovanou osobu pořád mysleli, při každé příležitosti se líbali a objímali. Když byla možnost, tak jste si kdekoliv zašukali a sotva jste se udělali, už jste se těšili na další šukání. Prošukali jste celé noci, nebo víkendy, kdy jste nevylezli z postele a pak jste se divili, jak vypadá prostěradlo. Ale i to postupem času odezní a nakonec si zašukáte stereotypně párkrát za týden, abyste se udrželi v kondici.

Posledních pár měsíců sám na sobě cítím, že už v zásobníku nemám moc ostrých nábojů na psaní mých píčovin. Než tady pálit slepými naboji s tím, že se jenom ozve rána, ale nezasáhne terč, to není nic pro mě. Takže mi nezbývá, než v dohledné době vzít batoh, vydat se na cestu a hledat nové střelivo, aby píčoviny zasahovaly terče.

A co Vy, dámy a pánové, jak to řešíte, když máte prázdný zásobník a vezete se na vlně stereotypu při jakékoliv činnosti?